Když je dotace na hektar veřejný zájem, proč je dotace na vzdělání dítěte problém?

Se zájmem jsem si přečetl článek na Novinkách o tom, že vláda Andreje Babiše uvažuje o omezení dotací soukromým a církevním školám. Premiérovi se totiž zdá „velice podivné“, že stát posílá těmto školám přes dvacet miliard korun ročně. Připomněl církevní restituce a dodal: „Pojďme se o tom bavit. Je to podnikání jako každé jiné a mně to nepřijde normální.“ Ministryně financí Alena Schillerová hovoří o přibližně 21 miliardách korun ročně. Úplné zrušení financování sice odmítla, ale podle ní je namístě debatovat o jeho „restrukturalizaci či snížení“. Konkrétní návrh, rozsah snížení ani jeho dopady zatím představeny nebyly.

Na první pohled to zní lákavě. Dvacet jedna miliard. Soukromé školy. Tak jim peníze vezmeme a máme dvacet jedna miliard doma. Jenže státní rozpočet bohužel nefunguje jako tlačítko Delete v Excelu.

Zapomněli jsme na jednu drobnost. Na děti.

Soukromá nebo církevní škola není financována jen proto, že stát zatoužil podporovat nějakého podnikatele. Stát prostřednictvím ní financuje vzdělávání dítěte. A to dítě nezmizí ve chvíli, kdy zmizí dotace. Pokud by omezení financování bylo natolik výrazné, že část škol skončí, výrazně zvýší školné nebo omezí svoji kapacitu, část jejich žáků bude muset převzít veřejné školství.

Přitom nejde o několik tisíc dětí. Ve školním roce 2025/2026 máme v Česku 347 798 dětí v mateřských školách, 1 002 916 žáků základních škol a 514 881 středoškoláků. Poslední kompletní data ČSÚ rozdělená podle zřizovatele ukazovala například na středních školách 91 379 žáků soukromých a církevních škol, tedy 18,2 % všech středoškoláků. V Praze to bylo už ve školním roce 2024/2025 31,7 % středoškoláků a Novinky s odkazem na aktuální data Cermatu uvádějí, že v roce 2026 soukromé a církevní školy suplovaly více než třetinu pražské středoškolské kapacity. Když k tomu přičteme děti v soukromých a církevních základních a mateřských školách, bavíme se řádově o 140 až 150 tisících dětech a žácích mimo veřejně zřizované školy. To není zanedbatelný doplněk systému.

Takže otázka nezní pouze: Kolik ušetříme na soukromých školách? Správná otázka zní: Kolik nás bude stát vzdělání stejných dětí někde jinde? A právě tato druhá polovina rovnice se z politických sloganů velmi snadno vytrácí.

A proč vlastně stát soukromé školy financuje? Stačí otevřít zákon.

Na celé debatě je ještě jedna věc, která mi připadá poněkud absurdní. Premiér České republiky veřejně zpochybní, proč stát financuje soukromé školy, a očekává, že mu to ministr školství vysvětlí. Možná by přitom stačilo začít zákonem č. 306/1999 Sb. Jeho název zní: Zákon o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Ano. Ono je to vlastně napsáno už v názvu.

A zákon poměrně přesně určuje, komu se dotace poskytuje, na jakou činnost, podle jakého normativu, v jakém procentu a za jakých podmínek. MŠMT pro rok 2026 znovu stanovilo normativy jako roční objem neinvestičních výdajů, mzdových prostředků a zákonných odvodů připadajících na jedno dítě, žáka či studenta ve srovnatelné veřejné škole nebo školské službě. Zákon tedy není postaven na principu: „Tady máte peníze, protože jste soukromý podnikatel.“ Je postaven na principu: „Vzděláváte děti v rámci českého školského systému a stát podle zákonem stanovených pravidel financuje tuto vzdělávací činnost.“

Základní sazba činí například u základních škol 60 % normativu a u většiny běžných středních škol také 60 %. Při splnění dalších podmínek může být zvýšena u základních škol na 100 % a u většiny středních škol na 90 %. Ale velmi důležité jsou právě ty podmínky. Zvýšenou dotaci soukromá škola nedostane automaticky. Musí splnit požadavky zákona, mimo jiné odpovídající hodnocení České školní inspekce. A pokud má právní formu, na kterou se vztahuje příslušné ustanovení § 5, musí se zavázat, že celý zisk za příslušný kalendářní rok použije na vzdělávání a školské služby.

To je poměrně důležitá informace ve chvíli, kdy premiér celou věc zkrátí na: „Je to podnikání jako každé jiné.“ U školy čerpající zvýšenou dotaci zákon výslovně obsahuje mechanismus, který u dotčené právní formy požaduje vrátit celý zisk zpět do vzdělávání. A dotace se navíc poskytuje podle skutečného počtu dětí, žáků a studentů vykázaných ve školní matrice, maximálně do kapacity zapsané ve školském rejstříku. Takže když dítě ve škole není, není ani součástí tohoto výpočtu. Peníze jsou systémově navázané na vzdělávací výkon a počet žáků. Nikoliv pouze na existenci soukromého vlastníka.

Církevní školy mají částečně jiný právní režim a jejich financování se opírá zejména o školský zákon. Princip normativního financování vzdělávací činnosti ale zůstává. Takže jestli chce premiér vědět, proč a podle čeho stát neveřejné školy financuje, není potřeba objevovat neznámý kontinent. Máme zákon. Máme normativy. Máme školský rejstřík. Máme Českou školní inspekci. Máme pravidla pro použití zisku. Máme pravidla pro počet skutečně vzdělávaných dětí. To samozřejmě vůbec neznamená, že se systém nesmí změnit. Pokud je špatně nastaven, změňme ho. Ale člověk by snad očekával, že ten, kdo chce systém měnit, nejdříve ví, jak funguje a proč existuje.

A ještě Listina základních práv a svobod

Když už jsme u právního rámce, můžeme se podívat také do Listiny základních práv a svobod. Článek 33 začíná poměrně jednoduše: „Každý má právo na vzdělání.“ Listina dále výslovně počítá s existencí jiných než státních škol a připouští, že na nich může být vzdělávání poskytováno za úplatu. Neříká samozřejmě, že stát musí konkrétní soukromé škole platit 60, 90 nebo 100 procent normativu. To stanovují zákony. Ale ukazuje, že soukromé školství není nějaký cizorodý podnikatelský element stojící mimo českou vzdělávací soustavu. Je zákonem předpokládanou součástí systému. Možná by proto při tvorbě politiky mělo být pořadí následující: Nejdřív problematice porozumět. Potom spočítat důsledky. A teprve potom navrhovat změnu. Ne obráceně.

Tady je přesně vidět problém s prací s čísly

A právě tady je podle mě krásně vidět něco, co je pro způsob politiky ANO poměrně příznačné. Vidíme číslo. V tomto případě 21 miliard. Na první pohled vypadá jako výdaj, který lze škrtnout. A z něj lze okamžitě vytvořit jednoduché politické sdělení: Tady ušetříme 21 miliard. Jenže dobré ekonomické rozhodování nezačíná otázkou, kterou položku můžeme vyškrtnout. Začíná otázkou: Co se stane potom? Jaké budou sekundární náklady? Kdo převezme službu, kterou dnes někdo poskytuje? Má na to kapacitu? Kolik bude stát její vytvoření? Jaký bude dopad za rok, za pět let a za deset let? To jsou konsekvence a kauzality, které musí být součástí rozhodnutí ještě předtím, než politik oznámí úsporu. Protože pokud někde uberu 21 miliard, abych v důsledku této „úspory“ musel jinde vydat 25 nebo 30 miliard, neušetřil jsem 21 miliard. Prodělal jsem. A to se opravdu vyplatí.

Senátor Jan Grulich ve své reakci pracuje s částkou „30 a více miliard“. Tady je fér říct, že jsem zatím neviděl zveřejněný podrobný model, který by právě tuto částku dokazoval. Nevydával bych ji tedy za hotový fakt. Ale právě proto by měla být na stole dopadová analýza vlády. Kolik škol by při konkrétním snížení financování skončilo? Kolik by zvýšilo školné? Kolik žáků by odešlo? Kde máme volná místa? Kolik stojí jedno nové místo ve veřejné škole? Kolik nových tříd? Kolik nových učitelů? A kde bude nutné investovat do budov? Pokud tuto polovinu rovnice nemáme, nemáme plán úspory. Máme pouze číslo vhodné na tiskovou konferenci.

Veřejná škola není financována jen z jedné kolonky MŠMT

A zde přichází další problém jednoduchého srovnávání. Pro rok 2026 bylo v rozpočtové dokumentaci uvedeno přibližně 182,3 miliardy korun na veřejné regionální školství a 20,6 miliardy na soukromé a církevní školství. Jenže od 1. ledna 2026 se změnilo financování veřejných škol. Odpovědnost za nepedagogickou práci, většinu ostatních neinvestičních výdajů a část nepersonálních podpůrných opatření přešla ze státu na zřizovatele – tedy především obce a kraje. Zároveň bylo změněno rozpočtové určení daní, aby na tuto novou odpovědnost samosprávy dostaly peníze.

Jen samotné vyjmutí platů nepedagogické práce ze státního rozpočtu představovalo podle Ministerstva financí 25,9 miliardy korun. A už za první pololetí roku 2026 zvýšila změna RUD v souvislosti s převodem financování nepedagogických pracovníků daňové příjmy obcí a krajů o 16,7 miliardy korun. Ministerstvo financí současně potvrzuje, že navýšení běžných výdajů samospráv spojené s tímto převodem bylo v prvním pololetí navýšeným RUD pokryto. Navíc MF pro rok 2026 orientačně vyčísluje školské kritérium RUD na 36 786 Kč na jednoho přepočteného žáka u obcí a 18 179 Kč u krajů. Nejde o účelovou platbu přímo škole a částky nelze jednoduše násobit obyčejným počtem žáků, ale velmi názorně ukazují, že financování veřejného školství neleží pouze v rozpočtu MŠMT.

Jinými slovy: náklad na veřejnou školu není jen to, co vidíme v kapitole ministerstva školství. Platí ji stát. Platí ji obec. Platí ji kraj. A platí se také prostřednictvím investic.

A pak jsou tu budovy

Učitelé jsou jen část nákladů. Dítě musí někde sedět. Potřebuje třídu, toalety, chodby, jídelnu, tělocvičnu, vybavení, energie, úklid, správu a budovu, která se musí postavit, opravovat a rekonstruovat. U veřejné školy toto z velké části financuje obec nebo kraj. Soukromý zřizovatel se naopak zpravidla musí vypořádat s budovou, nájmem a investicemi sám, byť samozřejmě i neveřejné školy mohou v určitých režimech čerpat veřejné investiční prostředky.

A právě kapitálové výdaje v jednoduchém srovnání normativů nevidíme. Pokud má veřejná škola volnou třídu a přijme pět dalších dětí, může být dodatečný náklad relativně nízký. Pokud je ale plná, je situace úplně jiná. Potřebujeme novou třídu. Dalšího učitele. Další zaměstnance. A při dostatečně velkém přesunu dětí také přístavbu nebo novou školu. Ministerstvo financí mimochodem samo uvádělo mezi důvody růstu kapitálových výdajů samospráv investice do školské infrastruktury. A proto je tak podstatná Praha, kde neveřejné střední školy dnes tvoří více než třetinu kapacity.

Problém není v dětech. Problém je v mikromanagementu.

Ptejme se na efektivitu školství. Kontrolujme veřejné peníze. Klidně systém změňme. Klidně diskutujme, zda má stejný normativ dostávat škola, která nevybírá školné, a elitní škola vybírající stovky tisíc korun. To jsou legitimní otázky. Problém nastává tehdy, když řízení státu připomíná mikromanagement jednotlivých položek bez pochopení systému. Někde vidím 21 miliard. Tak je škrtnu. Jenže dobré řízení státu není o nalezení jednoho výdaje, který se na první pohled nelíbí. Je o pochopení vazeb. O konsekvencích. O přímých i nepřímých nákladech. A především o schopnosti dívat se dál než k příštímu průzkumu veřejného mínění a přemýšlet v horizontu delším než několik měsíců. Následky některých politických rozhodnutí totiž trvají desetiletí.

A pak se divíme schodkům v době růstu

Možná právě zde lze hledat část širšího problému českých veřejných financí. Schválený státní rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard korun. Přitom nejsme v hluboké recesi. Srpnová predikce Ministerstva financí očekává v roce 2026 růst HDP o 1,9 % a v roce 2027 o 2,4 %. A návrh rozpočtu na rok 2027 předložený Ministerstvem financí počítá dokonce se schodkem 389 miliard korun.

Samozřejmě samotná absolutní výše schodku nevypovídá všechno. Rozhoduje poměr k HDP. Struktura výdajů. Investice. Obrana. Hospodářský cyklus. To všechno je fér do hodnocení zahrnout. Ale stejně tak je fér položit otázku: Pokud ekonomika roste a stát současně plánuje deficity přes 300 miliard korun, je hlavním problémem veřejných financí opravdu to, že příliš investujeme do vzdělávání dětí? Nebo je část problému ve způsobu, jakým stát řídíme?

ANO už s mimořádně vysokými schodky zkušenost má. Rok 2020 skončil deficitem 367,4 miliardy a rok 2021 schodkem 419,7 miliardy korun. U obou let je nutné férově zdůraznit mimořádný kontext pandemie. Dnes pandemii nemáme. A ekonomika roste. O to důležitější je řešit strukturu výdajů a jejich dlouhodobé dopady, nikoliv pouze hledat položky, jejichž škrtnutí dobře vypadá v titulku.

Podnikání jako každé jiné?

A tady se dostávám k části, která mě na Babišově argumentaci baví asi nejvíc. Premiér říká o soukromých školách: „Je to podnikání jako každé jiné.“ Dobře. Tak si toto pravidlo zkusme použít někde jinde. Třeba v zemědělství. Na letošní Zemi živitelce Andrej Babiš prohlásil: „Dotace klidně zrušme.“ A dodal, že čeští zemědělci by to zvládli, protože jsou produktivní. Výborně. V tom případě bych se velmi rád přidal. Pojďme opravdu diskutovat o tom, které dotace mají smysl a které ne. Ale potom mi vrtá hlavou jedna úplně elementární otázka.

Jestli dotace nepotřebujeme, proč o ně Agrofert žádá?

Dotace totiž není daň. Není to povinná platba, kterou vám stát bez ptaní pošle na účet. Pokud jde o dotační titul, do kterého se vstupuje žádostí či splněním příslušných podmínek, podnik se může rozhodnout, že jej využívat nebude. Takže pokud Andrej Babiš skutečně zastává ekonomický názor, že zemědělské dotace jsou zbytečné a produktivní zemědělci je nepotřebují, nabízí se docela jednoduchý začátek: Agrofert o ně nemusí žádat.

Jenže realita je přesně opačná. Firmy skupiny Agrofert v roce 2025 čerpaly dotace v celkovém objemu kolem 1,7 miliardy korun, převážně v zemědělství. Čistý zisk skupiny byl přibližně 2,2 až 2,3 miliardy korun. Objem dotací tedy odpovídal zhruba třem čtvrtinám konsolidovaného čistého zisku. Aby bylo jasno: neznamená to, že lze jednoduše vzít 2,3 miliardy zisku, odečíst 1,7 miliardy dotací a prohlásit, že bez dotací by firma vydělala jen 600 milionů. Ekonomika podniku je složitější. Bez dotací by se měnila výroba, investice, struktura nákladů i další rozhodování. Ale jedna věc je přesto zřejmá: 1,7 miliardy rozhodně nejsou pro hospodaření firmy bezvýznamné drobné.

Ještě zajímavější je ale argument samotného Agrofertu. V srpnu 2025 koncern napsal: „Bez nich by tak produkce nás i dalších českých zemědělců nebyly na trhu konkurenceschopné.“ Tedy bez zemědělských dotací by podle samotného Agrofertu nebyla jeho produkce konkurenceschopná. A letos Agrofert při další obhajobě dotací uvedl, že jejich cílem není zajišťovat ziskovost zemědělského podniku, nýbrž: „plnění veřejného zájmu“.

Tak si to zkusme dát vedle sebe. Andrej Babiš: Dotace klidně zrušme. Čeští zemědělci jsou produktivní a zvládnou to. Agrofert: Bez dotací bychom nebyli konkurenceschopní. Agrofert: Dotace plní veřejný zájem. A společnosti koncernu dál o dotace žádají a čerpají je. Která z těch vět tedy platí? Pokud dotace skutečně nejsou potřeba, proč se jich podniky koncernu dobrovolně nevzdají? A pokud jsou potřeba, protože bez nich není ani takto velký a vertikálně integrovaný koncern konkurenceschopný, proč premiér veřejnosti tvrdí, že je vlastně můžeme klidně zrušit?

A do toho ještě spor o zhruba sedm miliard z minulosti

Tady se celá věc stává ještě zajímavější. V souvislosti s obdobím let 2017 až 2021, kdy byl Andrej Babiš členem vlády a následně premiérem, se řeší širší balík podpor vyplacených firmám Agrofertu v objemu zhruba sedmi miliard korun. Je potřeba zde být přesný. Neexistuje jeden rozsudek, který by jednoduše řekl: „Agrofert musí vrátit přesně sedm miliard korun.“ Tato částka představuje širší součet různých typů podpor a právní režim jednotlivých částí se liší. To ale rozhodně neznamená, že jde jen o nějaké ničím nepodložené politické tvrzení.

České správní soudy totiž v konkrétních dotačních sporech pravomocně potvrdily jednu naprosto zásadní věc: Andrej Babiš byl i po vložení Agrofertu do tehdejších svěřenských fondů ve vztahu ke koncernu ovládající osobou. Městský soud v Praze výslovně konstatoval, že Babiš Agrofert ovládal a že podle § 4c zákona o střetu zájmů nemohla být příslušná dotace společnosti ze skupiny poskytnuta. Na tento závěr navázal Nejvyšší správní soud. V rozsudcích z roku 2025 potvrdil, že veřejný funkcionář může obchodní společnost ovládat i prostřednictvím svěřenských fondů a že Andrej Babiš tuto možnost ve skupině Agrofert měl. Velmi důležité navíc je, že soudy řešily i argument, zda se zákaz týká zemědělských dotací poskytovaných prostřednictvím SZIF. A odpověď byla pro Agrofert nepříjemná: ano, vztahoval se i na ně. Tedy nikoliv pouze na nějakou úzkou skupinu investičních dotací.

Evropská unie dospěla ke stejnému problému už dříve

Evropská komise provedla audit systému střetu zájmů v České republice a její finální auditní závěry potvrdily pokračující střet zájmů Andreje Babiše ve vztahu k Agrofertu. Evropský parlament následně v roce 2021 uvítal zveřejnění finální auditní zprávy, která střet zájmů potvrzovala, a vyzval české orgány, aby vymáhaly zpět podpory, které byly subjektům Agrofertu vyplaceny neoprávněně. Zveřejněná auditní dokumentace Evropské komise například identifikovala dotace skupiny Agrofert poskytnuté po 1. září 2017 v rozporu se zákonem o střetu zájmů a požadovala jejich vyřazení z evropského financování. České soudy tedy o několik let později nepotvrdily nějakou úplně opačnou interpretaci. Naopak v klíčové otázce Babišova ovládání Agrofertu došly k obdobnému závěru.

A dnes už se skutečně část peněz vymáhá

Nejde přitom už pouze o akademickou právní debatu. Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond letos zahájil soudní fázi vymáhání podpor po 28 společnostech koncernu Agrofert. Fond požaduje v těchto konkrétních žalobách vrácení více než 22 milionů korun za podpory z let 2017 až 2021 právě z důvodu rozporu s pravidly o střetu zájmů. To je zatím pouze malá část proti diskutovanému balíku v řádu miliard. Státní zemědělský intervenční fond naopak větší část zhruba sedmimiliardového součtu zpět nevymáhá.

A právě tím se nyní zabývá také Úřad evropského veřejného žalobce. Podle dokumentů zveřejněných v červenci bylo 24. května 2026 zahájeno trestní řízení a prověřováním byla pověřena Národní centrála proti organizovanému zločinu. Předmětem prověřování jsou mimo jiné okolnosti dalšího vyplácení podpor Agrofertu a také otázka, proč Česko navzdory soudním verdiktům nevymáhá větší část dotací z minulého období. A letos se řeší i nové dotace. Podle informací z června Evropská komise zatím neproplácela České republice některé výdaje na nové zemědělské podpory Agrofertu a žádala vyjasnění aktuálního střetu zájmů. Agrofert naopak tvrdí, že současná struktura střet zájmů odstranila, že jeho společnosti mají na dotace nárok a že je čerpají v souladu s českými i evropskými pravidly. Takže spor pokračuje. Ale tvrdit, že kolem dotací Agrofertu není žádný právní problém, už po evropských auditech a českých soudních rozsudcích jednoduše nejde.

A právě proto je Babišovo „dotace klidně zrušme“ tak zajímavé

Všimněme si absurdity celé situace. Na jedné straně máme premiéra, který veřejně říká: „Dotace klidně zrušme.“ Na druhé straně máme koncern, který založil, jehož společnosti dál dotační tituly využívají a jen v roce 2025 získaly přibližně 1,7 miliardy korun. Máme koncern, který sám říká, že bez dotací by nebyl konkurenceschopný. Máme koncern, který dotace obhajuje „veřejným zájmem“. A zároveň máme několik let starý spor o miliardy vyplacené v době, kdy české soudy následně potvrdily Babišovo ovládání Agrofertu a jeho střet zájmů. Takže se nemohu nezeptat: Pokud Andrej Babiš opravdu považuje dotace za zbytečné, proč Agrofert o dotační podporu dál žádá? Nikdo ho přece nenutí. A pokud je opravdu přesvědčen, že zemědělci dotace nepotřebují, může jít příkladem. Nejdřív vlastní praxe. Potom přednáška ostatním.

Veřejný zájem na hektar ano. Veřejný zájem na dítě?

A teď se dostáváme skoro k poezii. Já totiž s argumentací Agrofertu, že zemědělství plní veřejný zájem, vlastně nemám problém. Potravinová bezpečnost je veřejný zájem. Péče o krajinu je veřejný zájem. Ochrana půdy je veřejný zájem. Domácí zemědělská produkce může být veřejným zájmem. Ale pokud přijmeme tuto logiku, proč ji najednou nedokážeme použít také u vzdělávání? Pokud je veřejným zájmem podporovat zemědělský podnik na hektar půdy nebo chované zvíře, proč není veřejným zájmem vzdělávání dítěte? Není vzdělaný člověk budoucím zaměstnancem? Podnikatelem? Lékařem? Technikem? Učitelem? A hlavně budoucím daňovým poplatníkem, který bude desítky let vytvářet hodnoty a financovat důchody, zdravotnictví a celý stát? Pokud dítě absolvuje soukromé gymnázium, přestane být jeho vzdělání veřejným zájmem jen proto, že budovu nevlastní kraj? Stát přece nefinancuje matematiku, češtinu nebo fyziku proto, aby zvýšil zisk majitele školy. Financuje vzdělávání občana České republiky.

A co třeba soukromé zdravotnictví?

Stejnou logiku můžeme aplikovat ještě na jiný sektor. Významnou část českého zdravotnictví poskytují soukromé subjekty. Ambulance. Laboratoře. Kliniky. Nemocnice. A veřejné zdravotní pojišťovny jim posílají veřejné peníze. Technicky samozřejmě nejde o „dotaci“ jako u školy. Jde o úhradu zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Ale princip veřejné služby je velmi podobný. Neplatíme vlastníka kliniky. Platíme zdravotní péči pacienta. Stejně jako ve školství primárně neplatíme vlastníka školy. Platíme vzdělávání dítěte. A nikoho snad nenapadne říci: „Tahle magnetická rezonance je v soukromé klinice. Je to podnikání jako každé jiné, tak proč ji má zdravotní pojišťovna platit?“ Protože veřejný zájem může být naplňován také prostřednictvím soukromého poskytovatele. A pokud bychom Babišovu větu „je to podnikání jako každé jiné“ skutečně aplikovali důsledně, museli bychom začít úplně jinak přemýšlet nejen o školství, ale i o zdravotnictví, sociálních službách, dopravě a celé řadě dalších veřejně financovaných činností.

Dotace nejsou špatné podle toho, kdo je právě čerpá

Já osobně nemám problém diskutovat o rušení dotací. Naopak. Český i evropský dotační systém je mnohdy přebujelý. Vytváří administrativu. Deformuje trh. A někdy vytváří prostředí, kde firmy soutěží spíš ve schopnosti dosáhnout na podporu než v produktivitě. Klidně dotace omezujme. Klidně je zastropujme. Klidně se ptejme, zda opravdu potřebujeme podporovat miliardové koncerny stejným způsobem jako malé podniky. A úplně stejně se ptejme, jestli má mít stejnou podporu soukromá škola bez školného a škola vybírající od rodičů stovky tisíc korun.

Ale používejme stejný metr. Pokud je argumentem u školy: „Je to soukromé podnikání.“ pak musí být stejná otázka legitimní také u zemědělského holdingu. A pokud je odpovědí zemědělského holdingu: „Plníme veřejný zájem.“ pak úplně stejnou odpověď smí použít škola. Možná dokonce s ještě větší vahou. Protože investice do vzdělání dítěte není provozní výdaj na jednu sezonu. Je to investice do člověka, který bude dalších čtyřicet nebo padesát let pracovat, podnikat, vytvářet hodnoty a platit daně.

A nakonec ta slíbená úspora

Proto bych byl velmi opatrný, až někdo začne mávat číslem 21 miliard a představovat ho jako zásobník peněz, ze kterého lze jednoduše něco odebrat. Ano, soukromé a církevní školství stojí veřejné rozpočty miliardy. Ano, systém můžeme měnit. Ano, můžeme hledat úspory. Ale snížení jednoho výdaje o jednu korunu automaticky neznamená čistou úsporu jedné koruny. Část nákladů se může pouze přestěhovat. Z rozpočtu MŠMT do rozpočtů obcí a krajů. Z dotace soukromé škole do nákladů školy veřejné. Z normativu do platu nového učitele. Z běžného výdaje do investice na novou budovu. Někde skutečně ušetříme. Jinde zaplatíme víc.

A právě proto mě před politickým rozhodnutím zajímá jedna jediná věc: výsledek celé rovnice. Ne kolik škrtneme. Ale kolik po započtení všech konsekvencí skutečně ušetříme. Pokud je výsledkem: −21 miliard na jedné straně a +30 miliard na straně druhé, nevytvořili jsme úsporu. Vytvořili jsme nový výdaj. Jestli je správné právě číslo 30 miliard, musí se samozřejmě seriózně spočítat. A právě takový výpočet bych od vlády očekával předtím, než začne veřejnosti prodávat úsporu. Ne potom. Protože problém není v dětech. A možná ani primárně v dotacích. Problém je ve způsobu přemýšlení, kdy vytrhneme jednu položku ze systému, aniž bychom dopočítali její vazby, konsekvence, kauzalitu a dlouhodobé náklady. To není strategické řízení státu. To je mikromanagement.

Stát potřebuje schopnost vidět dál. Dál než k příštímu průzkumu volebních preferencí. Dál než k dalšímu rozpočtu. Dál než k příštím volbám. Protože škola, kterou dnes nepostavíme, může chybět ještě za dvacet let. Dítě, do jehož vzdělání dnes neinvestujeme, bude na trhu práce za deset, dvacet i třicet let. A dluh, který dnes vytvoříme, budou nakonec splácet právě ty děti, o jejichž vzdělávání dnes vedeme debatu. A matematika má jednu nepříjemnou vlastnost. Na rozdíl od politického marketingu se nedá dlouhodobě ukecat.