Článek
Posledních deset dní v České republice přineslo učebnicovou ukázku toho, jak ohebné dokáže být lidské myšlení, když dojde na politiku, koncesionářské poplatky a takzvaný selský rozum. Kdyby někdo o událostech z přelomu října a listopadu 2026 napsal scénář k absurdnímu dramatu, dramaturgové v televizi by mu ho hodili na hlavu s tím, že takhle hloupě by se přece nikdo v reálném světě nechoval. Jenže my v tom žijeme.
Pojďme si udělat kompletní inventuru zázraků, logických veletočů, finanční alchymie a morálního bahna, kterým teď část národa nadšeně tleská. A protože satira bez faktů je jen nadávání, u každého kouzla jsou čísla, data a na konci zdroje – ať si to každý může přepočítat sám. Vláda to za nás evidentně nedělá.
Kouzlo první: Kapitol na Malé Straně aneb Jedna dlažební kostka a strach starých bojovníků
V noci z pátku 23. na sobotu 24. října protlačila koalice ANO, SPD a Motoristů prvním čtením zrušení koncesionářských poplatků – k tomu, jak přesně, se ještě dostaneme. V sobotu v poledne pak premiér natočil z domova video: „Včera ten útok na Sněmovnu, no tak to bylo podobné asi jak na Kapitol.“ Pro jistotu si připomeňme, co se stalo na Kapitolu 6. ledna 2021: dav vtrhl do budovy Kongresu, aby zabránil potvrzení výsledku svobodných voleb, zemřelo pět lidí a zhruba sto čtyřicet policistů bylo zraněno.
A co se stalo na Malostranském náměstí? Několik desítek lidí se podle policie pokusilo dostat ke vchodu do Sněmovny, pořádková jednotka je vytlačila zpět. Zadrženo: nikdo. Jediný „násilný“ incident celé noci: režisérka Kateřina Dudová půl hodiny po půlnoci hodila na budovu dlažební kostku, pak ji sebrala a hodila znovu. Nikoho nezranila, nic nerozbila, policie to řeší jako přestupek a Dudová říká, že to udělala v silné emoci a nejradši by to vzala zpátky. Jedna paní, jedna kostka, dva hody. Kapitol.
Pro srovnání: ve Francii ve stejných dnech policie zadržela přes 2 400 lidí, zraněno bylo kolem tisíce policistů, v Paříži vyrabovali tři desítky obchodů a v Lyonu hořela budova turistické centrály. České ministerstvo zahraničí před tím varovalo Čechy cestující do Francie. Nikoliv Francouze cestující na Malou Stranu.
Ještě lepší srovnání nabízí domácí historie – a to přímo z tábora, který dnes vyzývá ke klidu. 11. března 2023 skončila demonstrace Rajchlovy strany PRO „Česko proti bídě“ tím, že se část účastníků vydala k Národnímu muzeu strhnout ukrajinskou vlajku. Policisty bili českými vlajkami, dva až tři skončili zranění, jeden v nemocnici, zadrženo bylo 18 až 20 lidí. Muž s megafonem, který dav k útoku vyzýval, dostal podmínku; na schodech muzea přitom stál i děkan VŠE Miroslav Ševčík, který tvrdil, že jen pomáhal zraněnému. Rajchl poté žádal kontrolu policejních zákroků s tím, že tam žádná násilnost nebyla. Tentýž Rajchl dnes jako vládní poslanec vysvětluje studentům, co je zmanipulovaný protest.
Takže: ti, kteří u Národního muzea bili policisty vlajkami, dnes káží o klidu. Ti, kteří přišli s transparenty a hymnou, jsou Kapitol. Policie mezitím ve Sněmovně vyvedla z galerie desítku lidí za pískání a transparent; někteří tvrdí, že museli na chodbě klečet, a policejní prezident zásah prošetřuje. Když se tohle děje v Paříži, mluvíme o nepokojích. Když v Praze, mluvíme o Kapitolu – a myslíme tím ty, co klečeli.
A pak je tu otázka, kdo se vlastně na Malé Straně bál. Po deváté večer přišel mezi demonstranty poslanec SPD Jaroslav Foldyna. Dav skandoval „Hanba“, podle Foldyny ho polévali, plivali na něj a sprostě řvali; policie ho od lidí oddělila. Zraněn nebyl nikdo. Připomeňme, že jde o dlouholetého fanouška ruského motoklubu Noční vlci – klubu s osobními vazbami na Putina, placeného Kremlem a od roku 2022 na unijním sankčním seznamu. V roce 2018 se při jejich vítání na Olšanech postrkoval s odpůrci a omluvu odmítl, v roce 2024 s nimi znovu pózoval v Praze. Člověk, který se nebojí stát v jedné řadě s Putinovými motorkáři, potřeboval policii, aby ho ochránila před lidmi s transparenty „Média nedáme“.
Doma to bylo v červenci naopak. Policie Foldynu na čtrnáct dní vykázala z děčínského domu pro podezření z dlouhodobého týrání manželky a dětí, zabavila mu několik střelných zbraní, soud vykázání na žádost manželky prodloužil a státní zástupce zahájil trestní řízení se sazbou dva až osm let. Foldyna se cítí nevinný a podle SPD nešlo o fyzické násilí; manželka řekla, že chce hlavně klid pro děti a rozvod. Doma předběžné opatření, na náměstí policejní kordon. Jarda potřebuje ochranu zřejmě všude – jen vždycky pro někoho jiného.
Nejlépe to v neděli shrnul Tonda Blaník, satirický lobbista Marka Daniela, který se po letech vrátil na Facebook a X, aby národ vyzval ke klidu, protože Andrej nechce další Kapitol: „Ty vole, ten Jarda Foldyna tam málem zakukal. To už je fakt moc.“ Blaník rovnou představil i nové programové schéma České televize, které bude skvělé, jak slibuje on, Andrej i Ota: hlavní zpravodajskou relací bude nedělní Čau lidi, kde se dozvíte pravdu; Aleš Juchelka dostane pořad o korupci s názvem Medúza; Oto Klempíř bude číst Nad dopisy bonzáků; dále Písničky s Macinkou, Jezdíme slušně s Filipem Turkem a pro dospělé Porno Jindry Rajchla. Marek Eben je podle Blaníka za úvodní slovo ve StarDance extremista. Satira má jednu nevýhodu: za týden se z ní může stát programový časopis.
Kouzlo druhé: Premiér, který sám sobě zorganizoval demonstraci
Zákon o zrušení poplatků koalice nečekaně vytáhla na program až v pátek 23. října dopoledne a odhlasovala ho v prvním čtení v sobotu ve 4:36 ráno – v čase, kdy poctiví lidé spí a zloději se vracejí z práce. Pevný čas prosadil Tomio Okamura, debatu zkrátil na devět hodin, řadovým poslancům dal dvacet minut a 65 přihlášených řečníků se ke slovu nedostalo. První demonstranti stáli na Malostranském náměstí už v pátek odpoledne, pár desítek se jich večer pokusilo dostat do Sněmovny a několik stovek čekalo v půl páté ráno na výsledek.
Premiér u hlasování nebyl. Vysvětlení? Nebylo to potřeba a on „14 hodin v sobotu odpovídal a telefonoval s lidmi“. Koalice tedy mačkala tlačítka a předseda vlády si psal s rozzlobenými občany – poté, co podle něj Milion chvilek zveřejnil jeho telefonní čísla, dostal 6 700 „sprostých zpráv“. Spolek zveřejnění kategoricky popřel. Esemesky jsou nicméně jediný dialog s občany, který tato vláda k poplatkům vedla.
V neděli zaplnily Staroměstské náměstí desítky tisíc lidí. Městský bezpečnostní portál deset minut po začátku odhadoval 15 tisíc, pak už to nestíhal počítat a padly mobilní sítě. Protest skončil hymnou a rozsvícenými mobily. Policie musela pro dopravu uzavřít Pařížskou ulici – kvůli davu, který se na náměstí nevešel.
V pondělí na letišti před odletem do Alžírska pak premiér vyjádřil naději, že si nikdo nepřeje, „aby na Pařížské někdo rozbíjel vitríny nebo zapaloval auta“. Pařížská tedy opravdu byla uzavřena. Den předtím. Policií. Kvůli lidem s mobily, kteří zpívali hymnu. Vicepremiér Macinka doplňil, že si nepřeje, aby tu někdo vyvolával občanskou válku. Nikdo nechtěl, ale díky za varování – lidé si u Cartiera a Diora aspoň stihli přepočítat vitríny.
Pak přišel výklad spiknutí. V Deníku: opozice a „celý ten kartel“ chce zbourat vládu a zneužít 17. listopad. Na Nově: „Praha je malá, všechno je to připravené.“ A pro ČTK: věděli, že je to připravené, protože opozice od června hrozila blokováním Sněmovny. Zopakujme si časovou osu. Koalice sama nečekaně vytáhla poplatky na program v pátek 23. října, odhlasovala je nad ránem – čtyři dny před 28. říjnem a 24 dní před 17. listopadem – a pak se diví, že lidé protestují před 17. listopadem. Buď má opozice stroj času, nebo je hlavním organizátorem demonstrací sám Andrej Babiš. Případně mu v Průhonicích – na tamním zámku se mimochodem točila většina scén pohádky S čerty nejsou žerty, peklo pak na Sloupu – zapomněli otočit list v kalendáři.
A ještě jedna drobnost k politizaci svátku. Ministerstvo kultury odmítlo dotaci spolku Díky, že můžem na Korzo Národní, oslavy 17. listopadu na Národní třídě, s odůvodněním, že nejde o kulaté výročí. Týž premiér, jehož ministr nedal na oslavy svobody ani korunu, si pak stěžuje, že se 17. listopad zneužívá politicky. Nevymyslíš.
Kouzlo třetí: Majitel desítek tisíc knih, udavač „Olda“ za pětistovku a facka Voskovcovi s Werichem
Aby té kulturní grotesky nebylo málo, vložili se do debaty o umění, historii a morálce pánové z vládních Motoristů. Den po 28. říjnu, kdy prezident vyznamenal režiséra Jana Hřebejka, zazářil vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek: „Do včerejška jsem nevěděl, kdo je jakýsi Hřebejk,“ a dodal, že prý krom filmů s cílenou romantizací komunistické éry je i autorem nepřijatelných příspěvků.
Je vlastně dojemné, když člověk, který v podcastu tvrdil, že má v garáži „mnoho tisíc, spíš mnoho desítek tisíc knih“ (Umberto Eco jich měl třicet tisíc, amatér), veřejně přizná, že netuší, kdo natočil Pelíšky nebo Pupendo. Ještě dojemnější je, že Turek Hřebejkovi věnoval příspěvek už 9. dubna. Buď má knihovnu, kterou nečte, nebo paměť, která nefunguje – u člověka, který má za stát vyjednávat klimatickou politiku, je uklidňující obojí.
Pro pořádek: Hřebejk skutečně psal o Turkovi, Macinkovi a Klempířovi jako o ubohých idiotech a o Babišovi jako o rakovině. Vulgární to je. Jenže vyznamenání dostal za Pelíšky, ne za Facebook – a Turek, který má podle vlastních slov doma „dýku SS po otci“ a vůbec se za to nestydí, závodil v helmě s orlicí Luftwaffe a znakem stíhací letky JG 27, je na lekce o nepřijatelných příspěvcích zvláštní adept.
Absolutní dno ovšem předvedl 28. října ministr kultury Oto Klempíř, nestraník za Motoristy. Člověk, který dvacet let dělal kreativního ředitele v reklamkách Ogilvy, Young & Rubicam a JWT, Pirátům složil volební hymnu, pomáhal ODS a v roce 2022 se tlačil do týmu Petra Pavla – sám sebe označil za „trochu turistu“ – nabyl dojmu, že díky tomu rozumí kultuře. Téměř pět set umělců to v dopise Babišovi a Pavlovi vidělo jinak. Nikoho to nezajímalo.
Na shromáždění Českého svazu bojovníků za svobodu v Konírně ministerstva – v první řadě Miloš Zeman, který demonstrace označil za hysterické, vedle něj Václav Klaus – si Klempíř vzal do úst Voskovce a Wericha. Dělali si prý legraci z těch, kteří jim vládli, a „sami sebe pak považovali za největší a jediné mravokárce“. Něco mu to připomíná. Nám taky. Voskovec s Werichem nedělali v Osvobozeném divadle satiru, aby se zalíbili momentální moci; dělali přesný opak a tváří v tvář nastupujícímu fašismu riskovali svobodu i život. Divadlo jim v listopadu 1938 úředně zavřela vláda, která se bála pohněvat nacistické Německo – tedy režim, s jehož symbolikou tak rád koketuje Klempířův kolega Turek.
A z jakých mravních výšin to zní. Podle archivů, které zpracovala Paměť národa s Reportéry ČT, byl Oto Klempíř od února 1984 do září 1985 tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem „Olda“. Vázací akt podepsal 30. května 1984 ve Štěpánské vinárně, bylo mu jednadvacet. Ještě před podpisem absolvoval dvanáct schůzek, z nichž vzniklo sedmnáct záznamů; StB ho považovala za hodnověrného a ochotného, on sám tvrdí, že mu vyhrožovala. Donášel na kamarády: na Martina Semráda, že pěstuje marihuanu a rozdává ji – Semráda v roce 1985 vyhodili z pedagogické fakulty a sen o práci s hendikepovanými dětmi skončil. Na spolubydlícího Košíka, který pod tlakem StB nakonec sám podepsal spolupráci. Na Petra Formana kvůli plánované emigraci. A na Ivanu, vnučku bývalého předsedy vlády – chvíli poté s ní začal chodit a jejího dědečka pak použil jako štít, aby se ze spolupráce vyvlékl. V Reflexu ji v roce 2019 označil za svou zachránkyni.
Za kolik? Třikrát 500 Kčs, první pětistovku hned po podpisu. Nebyla to almužna: šestina tehdejší průměrné mzdy, dnes zhruba sedm až osm tisíc korun za jedno udání.
A omluva? Klempíř Reportérům ČT řekl: „svým trýznitelům jsem odpustil a následně jsem se pokusil odpustit i sám sobě.“ Drobný problém: Martin Semrád až do ledna 2026, kdy ho vyhledala Paměť národa, netušil, kdo ho udal. Komu se tedy ministr omluvil, zůstává tajemstvím estébáckých svazků. Paměti národa odepsal SMS, že by chtěl být perfektní, ale není, a tak to máme brát; na žádost o schůzku nereagoval. Petr Forman to shrnul: „Ten člověk furt lže celý život.“ Odpustil tedy estébákům a sobě. Ti, kterým zničil studia, se do seznamu nevešli. A tenhle člověk dnes z pozice ministra kultury stojí na pódiu a vysvětluje Voskovcovi s Werichem, jak to je s mravokárcovstvím. Nevymyslíš.
Když pak jeho ministerstvo odmítlo dotaci Korzu Národní na oslavy 17. listopadu, navrhl vinař Oldřich Drápal na síti X posílat na sbírku 500 korun – tolik dostal Olda za jedno udání. Iniciativa „500 pro Oldu“ vybrala přes 9,5 milionů. Jediná dotace v historii, kterou ministr kultury udělil tím, že ji odmítl.
Kouzlo čtvrté: Matematická záhada 100 herců proti 1 Kaiserovi
Velkým tématem posledních dní jsou umělci. Kdykoliv na pódium na náměstí vystoupí stovka herců, režisérů nebo muzikantů a řekne, že převedení veřejnoprávních médií pod státní rozpočet zavání normalizací, sbor „správných občanů“ na sítích okamžitě spustí: „Co se herci motají do politiky?! Jsou to šašci, dotační vyžírkové a parazité přisátí na veřejné peníze! Mají hrát a držet hubu!“
Jenže pak se stane zázrak. Herec Oldřich Kaiser natočí na mobil několikasekundové video: „Dobrý den, jmenuji se Oldřich Kaiser a jsem pro to, aby se zrušily televizní poplatky.“ A dodá, že je neplatí ani Ukrajina. Video na jeho žádost natočil při návštěvě Michal Huvar, večer ze sítí zmizelo, pak se zase vrátilo – pan Kaiser si to prý rozmyslel – a partnerka Dáša Vokatá potvrdila, že je to opravdu jeho názor. A v tu ránu se vesmír obrátí naruby! Tatáž skupina lidí, která před pěti minutami posílala herce k lopatě, sepisuje oslavné ódy: „Inteligentní BOREC! Osobnost s rovnou páteří! Utřel nudle ovcím! Je snad jediný herec, který používá mozek?“
Nevadí, že Oldřich Kaiser celý profesní život hrál v divadlech dotovaných státem a městy, točil filmy podpořené ze státních fondů a bral honoráře z České televize úplně stejně jako těch zbylých sto herců. Nevadí ani argument Ukrajinou – země ve válce, která nevybírá poplatky, není zrovna manuál pro financování médií v míru. Jakmile herec řekne to, co chceme slyšet, dotační poskvrna je zázračně smyta a z komedianta se stává Sokrates. Sto herců s jedním názorem jsou zmanipulované ovce, jeden herec s opačným názorem je neomylný maják pravdy.
Bonus pro milovníky české komedie: Jiří Lábus zůstal na opačné straně debaty. Kaiser a Lábus, čtyřicet let jeden organismus, se poprvé veřejně rozcházejí – kvůli televizi. Jan Hřebejk k tomu tvrdí, že mu Kaiser soukromě napsal, že je mu z demonstrantů na blití, a ptá se, zda tím myslel i Zdeňka Svěráka. Odpověď zatím nedorazila. Možná přijde videem.
Kouzlo páté: Hloupí studenti, kteří si mají platit školné (šestnáct dní před 17. listopadem)
Korunu celé přehlídce pokrytectví nasadila reakce na studenty. Výbor solidarity studentů vyhlásil 28. října na brněnském náměstí Svobody výstražnou stávku na úterý 3. listopadu; připojily se DAMU, FAMU, Fakulta sociálních věd UK, Masarykova univerzita, ČVUT a další, ve stejný den stávkují zaměstnanci ČT a ČRo. Komentářové sekce okamžitě zaplavilo svaté rozhořčení: „Co si ti smradi dovolují?! Vůbec tomu nerozumí, jsou zmanipulovaní, jen se chtejí ulít z vyučování! Měli by sedět v lavicích a držet pusu, a jestli chtejí stávkovat, ať si začnou platit školné!“
Poslanec Jindřich Rajchl (předseda PRO, zvolený za SPD) to v sobotu 31. října upřesnil: šéfka spolku Díky, že můžem Bára Stárek je podle něj „Sorošem vycvičená pastýřka zmanipulovaných oveček“, produkt Aspen Institute a hlavní organizátorka uměle vyvolaných studentských protestů. Důkazy nepřiložil; ty se k takovým příspěvkům nepřikládají. Stárek mezitím vede spolek, který každoročně pořádá největší oslavy 17. listopadu v zemi – ty, na které ministerstvo kultury letos nepřispělo.
Píše se 1. listopad. Za šestnáct dní budou úplně ti samí lidé i vládní politici s vážnou tváří pokládat věnce a zapalovat svíčky k výročí 17. listopadu 1989. Tedy ke dni, který se jmenuje Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Ke dni, kdy to byli právě studenti, kdo navzdory tehdejší propagandě vyšel z poslucháren do ulic, postavil se komunistické straně a jejím agentům a odstartoval pád totality, ze kterého dodnes všichni tito internetoví mravokárci těží. I ministr kultury.
V listopadu 1989 komunistická moc také tvrdila, že studenti jsou zmanipulovaní západními živly, ničemu nerozumí a měli by se vrátit do lavic. Tehdy hrdinové, kteří nám přinesli demokracii. Dnes, když se studenti postaví za něco, co vláda provádí zjevně nestandardně pod rouškou noci, jsou to podle „vlastenců“ hloupé děti, které nemají právo na názor a měly by za trest platit školné. Rozdíl proti roku 1989 je jediný: tehdy nás ze zmanipulování obviňovali agenti StB z Bartolomějské. Dnes taky – jen jeden z nich sedí ve vládě.
Kouzlo šesté: Vládní matematika aneb Jak „ušetřit“ 205 korun a prodělat kalhoty
A teď k penězům – tedy k tomu, co se vlastně ve 4:36 odhlasovalo. Na sociálních sítích propukl jásot. „Konečně nebudeme platit výpalné! Ušetříme 205 korun měsíčně!“ radují se lidé, kteří si za ušetřenou částku koupí zhruba jednu krabičku cigaret. (Drobnost: zatím jde o první čtení a poplatky dál platí ze zákona. Ale kdo by kazil radost.)
Má to jen jeden háček. Stát nemá vlastní peníze – má jen ty naše. Rozpočet na rok 2027 počítá se schodkem 386 miliard, druhým nejvyšším v historii po covidovém roce 2021. Národní rozpočtová rada dodává, že s Dukovany by to bylo 416 miliard, Piráti napočítali 440. V státní kase na televizi a rozhlas neleží ani koruna. Co tedy stát udělá, aby občanům „ušetřil“ 205 korun? Půjčí si je.
A od koho? Internetové diskuze říkají „od zlých zahraničních bank“, ale realita je rafinovanější. Největším věřitelem českého státu jsou banky s pražskou adresou: drží dluhopisy za zhruba 1,45 bilionu korun, přes 42 procent dluhu. Jenže český kapitál z toho dělá asi 512 miliard; zbytek patří matkám ve Vídni (Erste, Raiffeisen), Bruselu (KBC), Paříži (Société Générale) a Miláně (UniCredit). Nerezidenti k tomu přímo drží další čtvrtinu až třetinu. Takže ano, úroky nakonec odtečou v dividendách do ciziny – jen s pražskou mezizastávkou, aby to nebylo tak nápadné.
A kolik? Průměrný výnos nově prodaných fixních státních dluhopisů je letos 4,7 procenta ročně. Stát má oběma médiím poslat 7,8 miliardy ročně (ČT 5,74 miliardy, ČRo 2,065 miliardy), tedy o 15 procent méně, než dnes vyberou na poplatcích – ČT a ČRo odhadují, že za tu „úsporu“ propustí až 700 lidí. Protože jistinu nesplácíme, jen rolujeme, vychází úrok zhruba na 370 milionů první rok (lidovci říkají 400), 750 milionů druhý rok a 1,1 miliardy třetí rok. Za tři roky 2,2 miliardy spláchnuté do kanálu, aniž by se za ně odvysílal jediný Večerníček. Není třeba přihazovat šestiprocentní úroky; realita stačí.
A teď buďme féroví, na rozdíl od sněmovních řečníků. Ratingové agentury Česku rating nesnižují – S&P mu 25. září zlepšila výhled na pozitivní (AA−, nejpříznivější hodnocení v historii), Fitch v srpnu potvrdil AA− se stabilním výhledem. Jedné televize si agentury nevšimnou. Co ale roste, je cena, za kterou si půjčujeme: výnos desetiletých státních dluhopisů vyskočil ze 4,13 procenta na konci roku 2024 na 4,65 procenta na konci roku 2025 a nové emise jdou za 4,7. A dlouhé sazby jsou přesně to, od čeho banky odvozují hypotéky.
Výsledek? Swiss Life Hypoindex v říjnu 5,79 procenta, sedmý růst v řadě, od března o 0,9 bodu výš; desetiletá fixace 6,35 procenta. Splátka modelové hypotéky na 3,5 milionu: 22 095 korun, o 1 800 víc než před rokem. Letos refixují hypotéky za 470 miliard. Rodina tedy měsíčně „ušetří“ 205 korun za televizi a při refixaci zaplatí bance o tisíce měsíčně víc. Tomu se říká obchod století! A to vše pod billboardy, na kterých hnutí ANO loňský podzim slibovalo: „Volte levnější hypotéky.“
Inflace k tomu přikládá do kamen pomalu a jistě: v září 2,5 procenta meziročně (ze srpnových 1,9), zpátky nad cíl ČNB; služby zdražily o 4,6 procenta, nájemné o 6,1 procenta a analytici čekají začátkem roku 2027 přes tři procenta. Zatím nehoří. Ale někdo už škrtl.
Epilog kouzla: týden po hlasování premiér oznámil, že ve druhém čtení navrhne „dobrovolnost poplatků“ a stát „garantuje nějakou částku“. Zrušené poplatky tedy budou možná dobrovolné, garantovaná částka půjde z rozpočtu a její výše se teprve vymyslí. Ušetřených 205 korun tak může skončit jako to nejdražší, co jsme si letos koupili.
Kouzlo sedmé: Inventura slibů aneb Co vláda doručuje, když zrovna neruší poplatky
Vláda ANO, SPD a Motoristů má za sebou rok a jeden zákon, který opravdu tlačí: zrušení poplatků. Podívejme se, jak dopadly ostatní předvolební líbivosti – ty, které lidem měly zlepšit život víc než o 205 korun.
• Zastropovat důchodový věk na 65 letech.Slib: programové prohlášení vlády z 5. 1. 2026, doslova „Důchodový věk bude zastropován na 65 letech.“ Realita: odsunuto do „další vlny“, ministr Juchelka to chce stihnout do konce mandátu; zákon dál zvedá věk až na 67 let pro ročníky 1989 a mladší.
• Vrátit valorizační vzorec (inflace plus polovina růstu reálných mezd). Slib: programové prohlášení vlády. Realita: nejdřív od roku 2028; leden 2027 přidá zhruba 300 Kč, nejméně za roky, plus jednorázových 2 000 Kč; výchovné od ledna 2027 zamrzne; druhý krok Fialovy reformy (horší výpočet nových penzí) platí od 1. 1. 2027 beze změny.
• Levnější hypotéky. Slib: billboardy ANO „Volte levnější hypotéky“ a státní podpora úroků pro mladé rodiny a klíčové profese. Realita: Hypoindex 4,89 % v březnu, 5,79 % v říjnu; v dubnu vláda od podpory pro mladé couvla, teď slibuje vyšší daňový odpočet pro lidi do 36 let.
• Vyrovnaný rozpočet do čtyř let. Slib: volební program Motoristů 2025. Realita: Motoristé hlasují pro schodek 386 miliard, druhý nejvyšší v historii.
• Odmítnout emisní povolenky ETS2 na benzin a topení. Slib: vláda 16. 12. 2025 systém „odmítla“, Babiš sliboval, že ho Česko nezavede. Realita: EU start posunula na rok 2028 a tam zůstává; od ledna 2028 se povolenky propíšou do ceny paliv, odhadem o 2–3 Kč na litr.
• Zrušit koncesionářské poplatky. Slib: programy ANO, SPD i Motoristů. Realita: jediný slib v plném proudu. S úrokem. A možná jen dobrovolně.
A proč to vadí víc než 205 korun? Z každé tisícikoruny rozpočtu 2027 jde 288 korun na penze – víc než na obranu a školství dohromady. Silné ročníky odcházejí do důchodu, poměr plátců a příjemců se zhoršuje a Národní rozpočtová rada upozorňuje, že právě mandatorní položky jsou v rozpočtu nejisté. Státní dluh dosáhl ke konci září 3 882 miliard a od Nového roku vzrostl o 205 miliard; samotná obsluha dluhu letos spolkne 98 miliard, zhruba rozpočet hlavního města Prahy.
Do toho přidat novou trvalou mandatorní položku – 7,8 miliardy ročně na dluh, protože se někomu nelíbí Události – je ekonomika podle selského rozumu v celé své kráse. Látáme dluh dluhem, půjčujeme si na úroky z půjček a říkáme tomu úspora. Lidé, kteří tomu dnes tleskají, budou za pár let smutně koukat, až na zdravotní péči, sociální služby a jejich vlastní penze prostě nebude. Ale ušetřili dvě stovky.
A tak si tu na podzim 2026 žijeme
V zemi, kde ušetřit dvě stovky znamená poslat miliardu ročně na úrocích bankám s majiteli ve Vídni a Bruselu a prodražit rodinám hypotéky pod billboardy slibujícími opak. Kde jedna dlažební kostka je Kapitol, ale bití policistů vlajkami u Národního muzea byla „žádná násilnost“. Kde sto herců nemá právo na názor, ale jeden ano. Kde o Voskovcovi s Werichem káže agent za pětistovku, který odpustil sobě a estébákům, ruku v ruce s majitelem desítek tisíc knih a jedné dýky SS. A kde oslavujeme studentskou revoluci z roku 1989 tím, že dnešním studentům nadáváme za to, že brání demokracii.
Hlavně že na ty cigarety zbylo. Zatím.
Zdroje
Hlasování, demonstrace a Babišova vyjádření
Kapitol, dlažební kostka, Národní muzeum, Foldyna, Blaník
Rozpočet, dluh, úroky, rating, hypotéky, inflace
Kaiser, Turek, Klempíř
Studenti a Rajchl
Sliby vlády
Poznámka k Průhonicím: zámek jako hlavní lokace pohádky S čerty nejsou žerty – Kinobox.
