Článek
Války jako lidský vynález?
Žijeme v neklidné době. Válka na Ukrajině, brutální vražedné střety v Súdánu a konflikty na dalších místech světa nás denně přesvědčují, že destrukce a válečné vraždění nejsou lidem cizí. A nejen to – mnohdy se nám zdá, že války jsou lidským vynálezem. Myslíme si, že zvířata, a zejména naši nejbližší opičí příbuzní, jednají jinak. Jsme přesvědčení, že zabíjejí jen z důvodů získání potravy. Ale není tomu tak. I v živočišné říši existují „války“, které překvapivě připomínají lidské konflikty: koordinované smrtelné útoky, střežení hranic a taktické výpravy. Teprve letošní výzkum začíná odkrývat podstatu a skutečné cíle a „benefity“ válek lidoopů.
Naši příbuzní primáti nejsou jen mírumilovní
Měl jsem to privilegium setkat se v přírodě s různými druhy primátů v pralesech a savanách Afriky. Ačkoliv např. gorily působily při setkání klidně a mírumilovně, divoké interakce u paviánů a šimpanzů byly často plné napětí. Tyto zkušenosti okamžitě bouraly představu ze ZOO, dětských hraček či romantických filmů, že „opičky“ jsou převážně hravé, lumpačivé bytosti. Máme totiž rádi uklidňující příběhy o pralese, dobré a pečující matce přírodě a přírodní rovnováze.
Jeden z nejznámějších pozitivních příběhů pochází od geniálního amerického badatele Roberta Sapolského. Ten popsal tlupu paviánů „Forest Troop“, která přišla o většinu území a přesto našla paradoxní sociální harmonii. Zní to jako Disney pro dospělé: žádné krvavé boje uvnitř tlupy, jen soudržnost, tlumená agrese a sdílená péče o mláďata. Tlupa tehdy přišla o nejagresivnější samce kvůli dominanci a lakotné přednostní konzumaci lahůdek z lidských odpadků. Ty byly však smrtelně kontaminované. Ti, kdo se otravě vyhnuli, byli jen ti mírní, tolerantní a nízko postavení samci. Agresivita se nevrátila. Nejenže tato tlupa nezačala generovat nové „alfa samce“, ale ani samci imigranti z jiných tlup ji překvapivě nepřinesli zpět. Sapolsky tomu říkal „optimistická anomálie“ – důkaz, že chování je tvárné a může být šířeno kulturou, ne jen geny. Ale pozor! Tato pohádková harmonie se netýkala mezi-skupinových válečných konfliktů této skupiny s jinými skupinami paviánů. Nové letošní výzkumy navíc šokovaly, že i ti „mírumilovní sexuální hippies“ mezi opicemi – bonobo – umějí být pořádně drsní. Letošní studie Pashchevskaya et al. (2025) odhalila, že samice bonobo dokážou spojit síly a cíleně a mimořádně brutálně útočit na jednotlivé samce ve své tlupě; cílem útoku samic jsou citlivější části těla samců, včetně prstů a genitálií. Nejde u nich jen o obranu, ale o promyšlené sociální strategie. Nás možná překvapí, jak agresivní dokážou být paviáni, šimpanzi nebo bonobové. Přiznejme si, mnohé z nás tato brutalita až šokuje. Pro někoho, kdo se s tím setká poprvé, jsou tyto zvířecí či „opičí“ agrese a války téměř nepochopitelné.
Jane Goodall - která letos opustila tento svět (1. října 2025) byla neznámější osobnost výzkumu života šimpanzů. Tato badatelka proto šimpanze prokoukla. Jako jedna z prvních ukázala, že i „roztomilí“ šimpanzi nejsou jen laskaví pečovatelé a spolupracovníci – dokážou vraždit a vést skutečné války. Agrese-války mezi skupinami je pro ně přirozenou součástí sociální struktury, zatímco uvnitř tlupy zůstávají často nejen agresivní ale i soucitní a pečující. Ano, už od 70. let víme od Jane Goodall, že šimpanzi vedou brutální střety mezi sousedními komunitami, ale stále nám chyběl klíčový vysvětlující článek: proč vlastně válčí? Mají z toho vůbec něco, nebo jde jen o zuřivý chaos bez vítězů? Odpovědi přinesly dvě studie, které shrnuje tento článek.
Letos (1. října 2025) umřela Jane Goodall - pionýrka výzkumu míru, péče, ale i agrese a válek šimpanzů
Válečný příběh a strategie šimpanzů
V roce 2010 publikoval primatolog John C. Mitani v prestižním časopise Current Biology jeden z nejcitovanějších válečných příběhů z říše zvířat. Studie ukázala, že šimpanzí boje nejsou náhodné potyčky, ale organizované operace. Samci z komunity Ngogo vyrážejí na tiché hlídky (tzv. patrolování hranic), překračují hranice a útočí jako koordinovaný „komando tým“. Ze zaznamenaných 18 smrtelných meziskupinových (válečných) útoků bylo 17 provedeno samčí koalicí v rámci promyšlených pohraničních patrol. Oběťmi nebyli jen rivalové-samci – padli i mladí jedinci z poražených skupin, což odkrývá znepokojivý fakt: konflikt mění demografii celého okolí, nejen bojující jednotky.
Jiní skupina výzkumníků (Lemoine a kol., 2023) odhalila, že válčící šimpanzi navíc mistrně a s vojenskou strategií „čtou krajinné mapy“. Využívají vyvýšeniny a kopce k průzkumu a taktické kontrole terénu – z vrcholu mohou bezpečně vyhodnotit rizika a sledovat pohyb sousedů, podobně jako lidské armády při stavbě pozorovacích bodů. Větší území pak pro vítěznou skupinu znamená jen nové hranice na mapě…. až 20%území. Ale působí ztráty na životech válčících samců. Jaké naopak přináší benefity? To ukázaly až výsledky nové studie jež byla publikovaná letos na podzim
Baby boom a plodnost jako odměna pro šimpanzí vítěze
Dlouhá léta jsme udiveně sledovali, jak šimpanzi vedou brutální střety mezi sousedními komunitami, ale pořád nám chyběl klíčový vysvětlující článek: proč vlastně válčí? Mají z toho vůbec něco, nebo je to jen zuřivý chaos bez vítězů?
Jak bylo uvedeno výše, v roce 2010 přinesl průlom John Mitani, když v Ngogo zdokumentoval 18 smrtelných útoků a ukázal, že to nejsou impulzivní rvačky, ale taktické mise. Válka sice stála životy, ale přinesla až 20% územní expanzi vítězné skupiny — a s ní i menší konkurenční tlak uvnitř tlupy a lepší podmínky pro mateřství. Stále to ale bylo jen půl odpovědi. Ano, území se zvětšilo. Ale měli z toho šanci třeba mít víc potravy a dětí? Právě tuto mezeru zaplnila nová práce z roku 2025. Tým vědců v čele se Sarah Lemoine ve studii publikované v PNAS analyzoval, co se stane po válce – ne s vítěznými bojovníky, ale s matkami a mláďaty. Výsledek byl překvapivě jednoznačný. Ukázalo se, že po územní expanzi se samice dostávají do výrazně lepší energetické kondice: mají přístup k rozmanitější potravě, mohou trávit méně času sháněním kalorií a jejich tělo si může dovolit investovat víc do reprodukce. Nejde jen o to, že rodily častěji – data naznačila i zrychlení cyklů plodnosti, lepší načasování březosti a menší reprodukční pauzy mezi mláďaty.
Tento efekt byl navíc doprovázen dramatickým nárůstem přežití potomků: územní rivalové, kteří dříve ohrožovali sousedy častými vpády a infanticidou, byli oslabeni nebo vytlačeni, a tím se snížilo riziko pro nejzranitelnější věkovou skupinu. Mláďata tak v klidnějším a lépe „zásobeném“ teritoriu umírala méně nejen díky plnějším matkám, ale i díky menší pravděpodobnosti útoku v prvních letech života. Vítězná tlupa tedy nezískala jen více prostoru, ale i demografický impuls, který by bez územního zisku evolučně vůbec nenastal. Tato práce také naznačila, že válečná územní expanze působí, že vítězové nejsou jen silnější spojenci, ale díky vyššímu počtu přeživších potomků mohou rychleji šířit své geny i sociální vzorce chování (vědci to označují tzv. biologický multiplikátor dominance). Válka se tak v jejich případě stává mechanismem, který ničí na individuální úrovni, ale odměňuje na úrovni populační – a to s účinností, která vypadá až matematicky chladně. Jenže právě v tom jednoduchém vzorci „zabij → rozšiř → rozmnož se víc“ se skrývá něco znepokojivého. Když totiž biologický úspěch jedné skupiny vzniká tím, že jiná zmizí z mapy i z rodokmenu, nabízí to temné a nepříjemné zrcadlo.
A i když je paralela s lidskými koalicemi ve válkách čistě vědecká, úzkostný podtón je nevyhnutelný: rostoucí plodnost a přežití jako odměna pro vítěze dává smysl v přírodě, ale je těžké ji přijmout bez mrazení.
Co nám studie říká o šimpanzích… a co o nás lidech?
Nová práce ukazuje, že u šimpanzů má vítězství ve válce konkrétní biologické dopady. Rozšíření území po mezi-skupinových konfliktech zvyšuje plodnost samic a šanci na přežití mláďat. Územní vítězství tak není jen otázkou dominance – je to přímá evoluční výhoda, která podporuje genetickou úspěšnost skupiny. Chování šimpanzů proto nelze redukovat na slepé násilí; je výsledkem složité kombinace sociálních strategií, environmentálních podmínek a biologických mechanismů. Pro lidi je to zároveň fascinující i varovné zrcadlo. Šimpanzi včetně bonobů jsou sice našimi nejbližšími příbuznými, ale nijak recentními. Od posledního společného předka před 6–8 miliony lety se naše cesty zásadně rozešly. Lidé se vyvinuli jako extrémně prosociální a kooperativní druh, schopný pomáhat i cizím a žít v relativním míru s miliardami ostatních. Zatímco u šimpanzů agresivní „války o území“ mají přímé reprodukční a demografické výhody, u nás podobné chování není biologicky nutné a je regulováno kulturou, etikou a zákony.
Studium šimpanzích strategií nám tedy poskytuje cennou lekci: území, zdroje a konkurence mají reálný vliv na přežití a reprodukci, ale lidé se díky kultuře mohou rozhodnout jinak. Autoři letošní studie v PNA v jednom z rozhovorů pro veřejní média zdůrazňují, že válka může být sice populačně a „evolučně výhodná“, ale naše schopnost spolupracovat a regulovat agresi je tím, co nás pravděpodobně odlišuje a co umožňuje přežít ve velkých, komplexních společnostech.
Tedy doufejme. Aktuálně jsme totiž svědky několika válečných krvavých konfliktů, které optimismus v mírumilovnou kulturu lidstva brzdí.
Odkazy
Wood B.M. , .P. Watts, K.E. Langergraber, & J.C. Mitani, Female fertility and infant survivorship increase following lethal intergroup aggression and territorial expansion in wild chimpanzees, Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 122 (47) e2524502122, https://doi.org/10.1073/pnas.2524502122 (2025).
Mitani J. C., D. P. Watts, S. J. Amsler, Lethal intergroup aggression leads to territorial expansion in wild chimpanzees. Curr. Biol. 20, R507–R508 (2010).
Lemoine SRT, Samuni L, Crockford C, Wittig RM (2023) Chimpanzees make tactical use of high elevation in territorial contexts. PLoS Biol 21(11): e3002350. https://doi.org/10.1371/journal.pbio.3002350
Sapolsky, R. M., & Share, L. J. (2004). A Pacific Culture among Wild Baboons. Science, 305(5682), 123–125.
