Článek
Být středověkým vladařem? … Nejrizikovější smrtelné povolání !
Když dnes sledujeme zprávy o atentátech (např. na Charlieho Kirka, senátorku Melissu Hortmanovou a jejího manžela, prezidenta Donalda Trumpa , premiéra Roberta Fica,…) pomocí střelných zbraní, nebo o dalších výhrůžkách směrem k politikům, může člověk nabýt dojmu, že že politici žijí v mimořádně násilné až vražedné době, a že to tak nebývalo. Ale pozor na romantizující představy o minulosti a „zlatém věku“ chrabrých a čestných rytířů – skutečný středověk byl mnohem nebezpečnější. V literatuře, filmech i médiích se často objevuje mýtus o „zlaté době rytířství“, která idealizuje tuto éru jako období cti, romantiky a nezištné podpory „svého krále“. Tento pohled je však historicky neudržitelný a zkresluje realitu. Pokud by existoval pracovní portál pro uchazeče o zaměstnání od roku 600 do roku 1300, pozice „král, vladař či papež“ by byla zapsána jako nejnebezpečnější práce vůbec. Podle kriminologa a historika Manuela Eisnera z Cambridge totiž každý pátý evropský panovník mezi lety 600 a 1800 skončil násilnou smrtí. To je vyšší riziko než u pracovníka aplikujícího pesticidy nebo testovacího pilota. Pokud si myslíte, že největším rizikem byla smrt panovníka na válečném poli, mýlíte se. Více králů bylo úkladně zavražděno – a vrahem nebývali barbaři nebo nespokojení rolníci s vidlemi, ale často vládychtivá příbuzenská či následnická elita.
Procento zabitých vladařů a panovníků podle Eisnera
Profesor Manuel Eisner z Cambridgeské univerzity analyzoval osudy 1 513 panovníků v Evropě v letech 600–1800 (1 473 mužů a 40 žen). Průměrná délka vlády byla 14,5 let … ale s minimem několika dnů a maximem 73 let.
Analýza Prof. Eisnera přinesla na šokující zjištění:
- 22,4 % panovníků zemřelo násilnou smrtí (celkem= 338 z 1 513 vládců a papežů).
- 15 % bylo přímo zavražděno (regicida).
Analýza ukázala, že příčiny vražd monarchů se obvykle dělily do tří hlavních kategorií I. Politická strategie – nejčastější důvod, kdy někdo z vládnoucí elity odstranil panovníka, aby získal nebo upevnil moc, případně zabránil návratu sesazeného vládce. Tento důvod tvořil více než 40 % případů. II. Konflikty s vnějšími mocnostmi – králové padali oběť vraždám spojeným s válkami, okupacemi nebo vojenskou zradou, například při cílené likvidaci po dobytí měst či během politických jednání. III. Osobní spory a pomsta – menší skupina případů, kdy vražda byla reakcí na urážku nebo ohrožení cti, často v prostředí bez právní ochrany.
Mladí panovníci v největším nebezpečí
Analýza dále ukazuje, že monarchové, kteří byli zavražděni, nastoupili na trůn mnohem mladší než ti, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Zatímco průměrný věk králů při nástupu byl u těch, kteří zemřeli přirozeně, asi 31 let, u zavražděných byl o 5 až 6 let nižší. Mladší králové byli tedy vystaveni většímu riziku násilné smrti – buď proto, že byla jejich vláda při jejich nezletilosti slabá a náchylná k převratům, nebo proto, že mladší lidé obecně častěji zažívají násilí, ať už jako oběti, nebo pachatelé.
Jaké to představuje riziko ve srovnání s válečníky?
Být mladým mužem v nebezpečné části Latinské Ameriky je dnes méně smrtelné než být králem ve středověké Evropě. Podle Prof. Eisnera bylo panovnictví ve středověké Evropě jedním z nejnebezpečnějších „povolání“: riziko násilné smrti dosahovalo téměř 1 000 vražd na 100 000 „vládnoucích let“ (viz. jeho srovnání rizik v přílooze pod textem, Eisner, Brit. J. Criminol., 2011). To je mnohonásobně více než v dnešních nejnebezpečnějších válečných zónách či gangsterských oblastech Střední a Jižní Ameriky a dokonce výrazně více než extrémně vysoká míra vražd mezi mladými černými muži v USA na počátku 90. let. Král měl tedy větší šanci zemřít rukou nepřítele než příslušník nejohroženějších skupin současnosti – a jeho životní riziko bylo srovnatelné s tím, co dnes podstupují vojáci v přímém boji.
Kolik by hypoteticky bylo zabito novodobých nejvyšších politiků, pokud by panovaly středověké podmínky?
Stačí na to naše imaginace? Zkusme si tedy představit velmi nepřesnou a zjednodušenou retrospektivní dystopii – svět, kde by platily středověké podmínky, jak je popsal profesor Eisner. To znamená, že 22,5 % „nejvyšších politiků“ (premiéři, prezidenti, králové a papežové) by zemřelo násilnou smrtí, přičemž 15 % by bylo zavražděno. Od roku 1918 do roku 2025 by pak mezi nejvyššími aktuálními a historickými politiky Evropy (odhadem dle různých modelů umělé inteligence zhruba 1 700–2 500 osob) hypoteticky zemřelo násilnou smrtí 381–560 nejvyšších politiků, z nichž 255–375 by bylo zavražděno. ……A co území současné České republiky? Mezi našimi prezidenty, premiéry a říšskými protektory (cca 57 „funkčních období a osob“) by za stejných podmínek hypoteticky zemřelo 13 státníků násilnou smrtí a 9 z nich by bylo zavražděno. Reálná data historických vražd se tomu ani neblíží…
V přehledu počtu obětí jsou v EU a USA vosy a včely „efektivnější“ než atentátníci
Když se podíváme na statistiky, z hlediska pravděpodobnosti zemřít v důsledku politického atentátu či vraždy je riziko extrémně nízké. To samé však platí i pro riziko úmrtí po pobodání hmyzem – konkrétně vosami, včelami, sršni nebo mravenci. Nicméně i přes svou vzácnost způsobují tyto útoky každoročně v Evropě či v USA řádově více smrtelných obětí než všechny politické vraždy a atentáty nejvyšších politických elit od roku 1918 (viz- článek: Víte, kolik lidí zabijí vosy, včely, sršni a mravenci? A proč tvoří smrtelné oběti převážně muži? - Médium.cz). Tento paradox nám připomíná, že naše vnímání rizik je často zkreslené: zatímco o politických útocích a vraždách víme díky médiím a historickým událostem, reálné statistiky ukazují, že „běžné“ nízké riziko každodenního života, například setkání s bodavým hmyzem, je ve výsledku smrtelnější. A to je stále řádově mnohem méně, než obětí některých rizikových „mužných“ povoláních v současné EU (EUROSTAT – Accidents at work).
Smrtelné násilí na mocných historicky dramaticky klesá
Trendy ukazují, že riziko smrti monarchů v bitvách bylo vysoké mezi 7. a 10. stoletím (600–1 000 úmrtí na 100 000 let vlády), ale od 11. století postupně klesalo a od 13. století se pohybovalo pod 100 úmrtími na 100 000 let vlády, přičemž po roce 1600 zemřeli v boji jen dva králové. Podobně regicide vykazuje dlouhodobý pokles – zhruba 2 500 vražd na 100 000 let vlády v 7. století na zhruba 200 v 18. století, přičemž největší snížení nastalo mezi raným a pozdním středověkem. Tento vývoj naznačuje postupnou pacifikaci a civilizaci chování politických elit, a to bez ohledu na to, zda se do trendu zahrnují i sporné případy vražd. Průměrná délka vlády se mezi sedmým a dvanáctým stoletím výrazně prodloužila (z M = 8,2 let na M = 16,7 let), zůstala poměrně stabilní od dvanáctého do sedmnáctého století a dosáhla maxima 20,5 let v osmnáctém století.
Graf ukazující trend snižujících se počtů násilně zabitých (včetně zvražděných) vladařů od roku 600 do do roku 1800 (data Eisner, 2011)
Co se změnilo?
Proč došlo k zásadnímu historickému poklesu násilí a vražd? Proč se to celé vlastně měnilo „pro politiky k jejich lepším zítřkům“? Odpověď není jednoznačná, protože zřejmě neexistuje jediná příčina. Teorií je celá řada. Jako důvod dramatického poklesu se uvádějí tzv. civilizační procesy, postupná „autodomestikace“ člověka, možný pokles hladiny testosteronu či dokonce korelace s nárůstem gramotnosti, tisku a všeobecné vzdělanosti. Zásadní roli hraje i institucionalizace politiky: pevná pravidla nástupnictví, demokratické volby, právní stát a profesionální ochrana politických lídrů. Mocenské přechody už neprobíhají vraždou, ale prostřednictvím voleb a ústavních procesů. Významná je také obecná redukce kriminality a vražd v důsledku rozvoje právního řádu, moderních věd a „státního monopolu“ na legitimní násilí. V anotaci knihy Stevena Pinkera Lepší andělé naší přirozenosti: Proč násilí klesá (New York: Viking, 2011) se dokonce dočteme: „Ať už tomu věříme, nebo ne, dnes možná žijeme v nejklidnějším období celé existence našeho druhu. … Navzdory neustálým zprávám o válkách, zločinu a terorismu násilí v dlouhodobém horizontu skutečně klesá“.
Násilí klesá, ale pozor – epidemie a erupce násilí se stále mohou objevit.
Eisner upozorňuje na něco znepokojivého: ve středověku fungoval tzv. autoregresivní efekt. Jedna královražda často spustila řetězec a epidemii dalších vražd. Pokud úkladně zahynul jeden panovník, šance, že podobně skončí i jeho nástupce, prudce vzrostla. Jinými slovy: krev plodí krev. A tady přichází varování i pro dnešek – pokud by se některý z moderních atentátů „povedl“, je otázkou zda by nemohl vyvolat stejně „středověký“ řetězec odvet a napodobování, zejména pokud by byl organizován některým státem či skupinou. Recentní agregace vraždy, útoků či pokusů o vraždu dalších lídrů či elit ukazují, že násilí může znovu eskalovat, pokud se vytvoří prostředí nenávisti a polarizace. Eisner také popisuje tzv. „epidemie vražd“ – období, kdy regicidy nastávaly ve vlnách. Pokud byl zavražděn jeden monarcha, riziko násilné smrti pro jeho nástupce, či dokonce předchůdce, se výrazně zvyšovalo, až trojnásobně. Takové vlny násilí se objevovaly v jednotlivých státech a byly charakterizovány dlouhotrvajícími spory mezi elitami, existencí více mocenských center, interními i vnějšími válkami a sériemi pomsty a proti-pomsty. Příklady zahrnují Skotsko (889–1094), Norsko (1103–1162), Byzantskou říši, Granadu či Druhé Bulharské císařství, kde v krátkých obdobích umírali téměř všichni vládci násilnou smrtí. Dalším nebezpečím pro zvýšené násilí jsou válečné situace. To lze spekulativně demonstrovat i na protektorátním území dnešní České republiky: atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a politická poprava premiéra generála Aloise Eliáše. Pokud vezmeme v úvahu všechny protektory, prezidenty a premiéry za protektorátu (9), vychází, že dva zabití představují 22,2 % – což je překvapivě děsivě stejné procento, jaké tvořily regicidy (vraždy panovníků) ve středověku podle prof. Eisnera. Ohroženi na životě přitom byli nejvyšší státní funkcionáři jak na straně okupovaných (politická poprava), tak okupantů (atentát).
Závěr: Média vs. realita
Když dnes politici říkají, že jejich práce je nebezpečná a že čelí fyzickým útokům, zejména pak útokům v podobě kyberšikany či ataků a výhrůžek na sociálních sítích, nelze jim tuto pravdu upřít. Přesto by se jejich předchůdci na středověkých trůnech patrně jen ironicky pousmáli – proti tehdejším intrikám, vraždám a převratům působí dnešní politika jako relativně „bezpečná hra o trůny“. V Evropě už dávno neplatí, že ztráta moci rovná se (velmi často) i ztráta života. Alespoň sodě podle sebe, možná máme totiž sklon vnímat negativní zprávy silněji a média ráda nafukují každý incident, čímž budí dojem, že politici žijí v mimořádně nebezpečné době. Historie přitom ukazuje přesný opak – násilí na politických elitách dlouhodobě klesá a současná Evropa je pro své vládce jedním z nejbezpečnějších období dějin. To ale neznamená, že se můžeme nechat ukolébat pocitem civilizační imunity. Dějiny nás varují, že násilí se rádo vrací v cyklech, zejména když je jednou prolita krev. Proto je zásadní nejen fyzická ochrana politiků, ale také kultivace prostředí, v němž se konflikty řeší slovy místo zbraní. Novodobou hrozbou je ovšem násilí nefyzické – kyberútoky, dezinformační kampaně či systematická online šikana. Se středověkem se to srovnat nedá, přesto jde o zátěž, která má reálný vliv na výkon politické moci. Lze tedy uzavřít, že přestože máme policii, tajné služby a bezpečnostní protokoly, politika zůstává povoláním s jistou mírou rizika. A i když celková míra násilí klesá, dějiny nám připomínají, že někdy stačí jediný špatný den..... a krvavý řetězec se možná může znovu rozběhnout?
Citace
Eisner, M. (2011). Killing Kings: Patterns of Regicide in Europe, AD 600–1800. British Journal of Criminology, 51(3), 556–577 - https://doi.org/10.1093/bjc/azr004
Pinker, S. (2011). The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined. New York: Viking.
Příloha- Citace Eisner 2011 - Eisner BRIT. J. CRIMINOL. 2011
„Výsledky ukazují, že roční riziko úmrtí z jakéhokoli násilného důvodu bylo 1 547,4 na 100 000 „vládnoucích let“. Některá srovnávací data mohou pomoci tyto hodnoty uvést do kontextu: současná míra vražd v západní Evropě se pohybuje přibližně mezi 0,6 a 1,5 na 100 000 osob-let (Aebi et al. 2006). Na počátku 90. let byla míra vražd mezi mladými černými muži – tedy skupinou s nejvyšším rizikem ve Spojených státech s velkým odstupem – kolem 120 na 100 000 (Blumstein 2000). V Ciudad Juárez v Mexiku, jednom z nejvražednějších měst současného světa, činí míra vražd mezi obecnou populací přibližně 130 na 100 000. Tyto hodnoty jsou rovněž významně vyšší než jakékoli historické odhady vražd v obecné populaci Evropy, které se typicky pohybovaly mezi 20 a 50 na 100 000 ve vrcholném středověku a ve 18. století klesly do rozmezí 1 až 10 na 100 000 (Eisner 2003). Evropské panovnictví před průmyslovou revolucí bylo – jak vyplývá z těchto dat – jedním z nejnebezpečnějších povolání na světě. V současném světě se těmto hodnotám vyrovná jen jedna skupina: vojáci v době války. Například Biostatistická jednotka Univerzity v Cambridge definuje „vážný boj“ jako konfrontaci s mírou úmrtnosti šesti úmrtí na 1 000 osob-let (Bird a Fairweather 2008). Pro vzorek monarchů byla odpovídající míra 14,51 na 1 000 „vládnoucích let“, pokud jsou zahrnuty všechny typy násilných úmrtí způsobených nepřáteli (tj. s výjimkou nehod), a 7,28 na 1 000 „vládnoucích let“, pokud jsou brány v úvahu pouze případy „jistého“ vraždění. Podle těchto měřítek zažívali evropští monarchové průměrnou hrozbu pro svůj život, která je alespoň srovnatelná s rizikem, kterému jsou vystaveni vojáci zapojení do současné války.“
