Štěnice, nebo pes? Vědci zjistili, kdo se k člověku v pravěku připojil dříve

Jen máloco v lidech vyvolává takový odpor jako štěnice. Tento drobný hmyz sající krev je dnes vnímán jako moderní pohroma – spojená s cestováním, levnými hotely či ubytovnami a nočními můrami, které narušují spánek i psychiku. Pálivé pupínky a svědivé vyrážky si už dávno nevozíme jen z exotických dovolených. Štěnice se stále častěji objevují i v běžných domácnostech, bytech, studentských kolejích nebo městské dopravě. Během olympiády se dokonce dostaly na titulní stránky francouzských novin. Zdá se, jako by šlo o nový fenomén posledních dvaceti let – mnozí rodiče dnešních třicátníků se s tímto hmyzem nikdy osobně nesetkali. Ale je štěnice skutečně novodobý problém? Odpověď je překvapivá: podle vědců nás tento parazit provází už tisíce let. Velmi pravděpodobně obtěžoval už obyvatele pravěkých sídlišť – možná lezl po kožešinách v chýších doby kamenné, kde sál krev lidem i jejich psům. Štěnice se tak stala jedním z vůbec prvních nevítaných spolubydlících v dějinách lidstva. Nové výzkumy navíc naznačují, že nejde jen o dávného parazita, ale možná i o prvního skutečného „urbánního“ škůdce člověka. Zajímavé je, že štěnice téměř zmizely v polovině 20. století – především díky rozsáhlému použití insekticidů, jako byl DDT. Jenže koncem 90. let se začaly opět rychle šířit. Dnes zažívají „strašidelnou renesanci“, podpořenou rezistencí vůči insekticidům, rostoucí populací měst a globálním cestováním. Po tisících let soužití se zdá, že štěnice si našly způsob, jak se k nám znovu vrátit – jako nechtěný, ale vytrvalý „parazit lidské civilizace“.

Kdy se štěnice dostaly do soužití s člověkem?

Dlouho jsme neměli jistotu o tom, jak dlouho žijí štěnice s člověkem. Zatímco o pazourcích, keramice nebo jeskynních malbách máme archeologické důkazy, zbytky štěnic se v pravěkých obydlích či jeskyních téměř dochovaly jen mimořádně vzácně; 9-11. tis let př. n. letopočtem v jeskynních Severní Ameriky (Paisley Caves) a pak až ze starověkého Egypta (3500 př. n.l.). Nejasnou v historii soužití člověka se štěnicemi. se podařilo překlenout až díky moderním genetickým metodám. Zásadní průlom přinesl mezinárodní výzkum vedený Warrenem Boothem (USA - VPI), na němž se podíleli i odborníci z České zemědělské univerzity (Dr. O. Balvín). Jejich nedávno publikovaná studie (2025) vychází z genetické analýzy štěnic; mimo jiné i těch, pocházejících ze šesti lokalit v České republice. Vědci porovnali DNA štěnic stále parazitujících na netopýrech – jejich původních hostitelích – s DNA štěnic dnes běžně žijících v lidských domácnostech. Z genetických dat bylo možné rekonstruovat nejen příbuzenské vztahy mezi populacemi, ale také jejich historický vývoj a populační velikost v čase. Výsledky ukázaly několik klíčových milníků:

Je štěnice je nejstarší urbánní škůdce v lidských obydlích?

Z genetické analýzy dále vyplývá, že lidská linie štěnic vykazuje demografický vývoj velmi podobný vývoji lidské populace. Lze ji proto považovat (s vývojem mimo tělo člověka) za vůbec nejstaršího městského škůdce – její historie sahá mnohem hlouběji než u jiných známých škůdců městského prostředí, jako krysy či švábi, jejichž spojení s lidskou civilizací je mnohem mladší. Je otázkou, že v raných lidských obydlích sehrála důležitou roli i přítomnost psa jako prvního domestikovaného zvířete. Pokud pes sdílel s člověkem prostor, mohl představovat alternativní zdroj potravy pro štěnice a přispět k jejich přežívání v přechodném období mezi netopýry a lidmi?

Pes: nejstarší lidský spojenec – a vedlejší oběť štěnic?

Zatímco k adaptaci štěnic na člověka došlo zhruba před 60 000 lety, v době, kdy lidé ještě sdíleli jeskyně s netopýry, psi tehdy ještě člověka nedoprovázeli. Proces domestikace psa, potvrzený jak genetickými, tak archeologickými nálezy, nastal až později – před 20 000 až 40 000 lety, tedy v období, kdy lidé stále žili jako lovci a sběrači. Zdá se, že nejstarší známé nálezy psů pocházejí z oblastí dnešního Německa, Belgie a Sibiře. Významný doklad představuje hrob z Bonn-Oberkasselu, kde byl pes pohřben společně s lidmi již před 14 200 lety – v době, kdy štěnice právě začínaly naplno kolonizovat lidská obydlí. Z hlediska časové souslednosti se tedy pes stal člověku blízkým spojencem až dlouho po prvotní adaptaci štěnic na lidského hostitele. Přesto se zdá, že pes nakonec štěnici v domácím prostředí předešel. V prvních usedlostech mohl hrát významnou roli – nejen jako společník nebo strážce, ale i s velkým otazníkem jako jistý alternativní zdroj potravy pro štěnice, zejména v prostředích, kde byl lidský hostitel dočasně nepřítomný. Moderní výzkumy (např. University of Kentucky, 2011) však ukazují, že štěnice jsou výrazně antropofilní – preferují člověka. Psi sice mohou být v přítomnosti štěnic pokousáni, ale bylo prokázáno, že jejich krev štěnicím příliš nesvědčí – nedokážou na ní dlouhodobě přežít ani se úspěšně rozmnožovat. Pes tak v tomto evolučním příběhu nesloužil jako plnohodnotný hostitel, ale spíše jako vedlejší a příležitostná „oběť“.

Štěnice a psi: Zrcadlo lidské historie

Jsou příkladem éry, kdy evoluční historie není jen minulostí, ale i nástrojem k pochopení současných ekologických problémů. Pes se stal přítelem a pomocníkem. Štěnice se stala spolubydlící, kterou si nikdo nevybral. Genetický a archeologický výzkum ukazuje, že s námi psi i štěnice koexistují už od dob, kdy jsme opustili jeskyně, a jejich populační vlny přesně kopírují ty naše – od zakládání prvních měst až po dnešní globalizovaný svět. Z pouhých škůdců se tak stávají živým historickým dokumentem. Jejich příběh je svědectvím o mimořádné přizpůsobivosti a evolučním oportunismu, což nám dává jedinečný pohled na naši vzájemnou závislost s organismy, které s námi žijí po celá staletí. Na druhou stranu psi tvoří dokonalý protipól. Sice nejsou našimi nejstaršími společníky, ale jejich vztah s námi je zcela jiný. Zatímco štěnice jsou nechtění paraziti, psi se stali našimi domestikovanými partnery, s nimiž jsme si vytvořili hluboký emocionální a pracovní vztah. I zde nám pomáhá genomický výzkum, který odhalil, že proces domestikace začal před tisíci lety. Studium obou těchto druhů – štěnic a psů – nám umožňuje zkoumat dva protikladné příklady lidských interakcí s přírodou: od pasivní, parazitické koexistence po aktivní, oboustranně prospěšnou symbiózu. S tím, jak se svět stále více urbanizuje, je pochopení těchto dvou druhů důležitější než kdy dřív. Historie štěnic nám ukazuje, jak se škůdci dokážou zotavit i z masivního hubení a vyvinout si odolnost, což nám pomáhá předvídat a zvládat budoucí hrozby. Naopak přizpůsobivost psů na městský život nám ukazuje, jak se dokážou adaptovat na naše kulturní a technologické změny. Ať už se jedná o nechtěné společníky, jako jsou štěnice, nebo o naše nejlepší přátele, jako jsou psi, jejich historie nám pomáhá lépe chápat a řídit naše soužití v neustále se měnícím světě.

Zdroje:

Bed bugs boomed as the world’s first cities did

Early Holocene Record of Cimex (Hemiptera: Cimicidae) From Western North America | Journal of Medical Entomology | Oxford Academic

Paisley Caves and the Oldest Almost Bed Bugs in the World - Archaeology Almanac

Smith, J., Balvín, O., & Johnson, R. (2025). Bed bugs followed us out of caves and into civilization: DNA study shows. Biology Letters, 21(5), 123–130. https://doi.org/10.1098/rsbl.2025.0123;

Lindsay S. Miles, Brian C. Verrelli, Richard Adams, Yannick Z. Francioli, Daren C. Card, Ondřej Balvin, Todd A. Castoe, Warren Booth. Were bed bugs the first urban pest insect? Genome-wide patterns of bed bug demography mirror global human expansion. Biology Letters, 2025; 21 (5) DOI: 10.1098/rsbl.2025.0061 ;

Larson, G. et al. (2012) „Rethinking dog domestication by integrating genetics, archaeology, and biogeography“ PNAS, 109(23), 8878–8883 DOI: 10.1073/pnas.1203005109; …Morey, D. F. (2010) „Dogs: Domestication and the Development of a Social Bond“ Cambridge University Press.