Článek
Klára
Klára si do pusy strčila poslední sousto a při tom si nazouvala baleríny. Při poslední kontrole ve velkém zrcadle v předsíni si všimla, že má ve vlasech trochu tvarohové pomazánky. „No to se mi snad jenom zdá!“ To jí tak ještě scházelo. Jako by dnešek už sám o sobě nebyl na nervy. Při vzpomínce na to, co se stalo, se jí opět rozbušilo srdce a do očí jí vhrkly slzy. Cítila vztek i stud. Na sebe. A na Petra taky.
Petr
Když si zavazoval boty, všiml si, že se mu potí ruce. „Jako vážně?“ říkal si. Bylo to tím, co ho čekalo? Nevěděl. Myslel si, že už se s tím srovnal. Ale zřejmě ne. Jediné, co dnes musel přežít, je podívat se Kláře do očí a poslouchat.
Pod Lípou
„Co teď?“ v duchu úpěl Petr. Klára už tam byla. Přišel schválně o deset minut dřív, aby tam byl první a získal si tak mírnou převahu. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Jsi tu brzy.“ „Ty taky.“ „No to je začátek,“ pomyslela si Klára.
Už takhle ráno bylo příšerné vedro. Stáli pod košatou lípou, která jim v tomhle horkém letním dni poskytovala alespoň trochu stínu. Petr se potil čím dál víc. Použil nadměrné množství deodorantu. Doufal, že si Klára ničeho nevšimne.
„Jak je?“ zeptala se Klára. Ale vlastně ji to nezajímalo. „Ale jo. Jen toho je strašně moc. Jako vždycky. Objezdím půl města a doručím jen polovinu zásilek. Vždyť víš.“ Věděla. Žili spolu dost dlouho. Všechny ty historky znala. Jak nikdo není doma. Jak si všichni stěžují, jak jsou nepříjemní.
Proč?
„Proč?“ říkal si. „Proč si myslí, že jsem to udělal já? Co po mně bude chtít dnes?“ Říkal jí mockrát, aby si to dala do trezoru, nebo raději do bankovní schránky. Byla to vzácná, prvorepubliková brož, vykládaná velkými drahými kameny. Babička byla prostě formát.
Doznání
„Petře,“ zajíkala se Klára. V duchu se proklínala, že to nevyřídili po telefonu. „Hele…“ hledala u Petra nějakou pomoc, ale ten na ni jen bezbarvě zíral. Ani se mu nedivila. Po všech těch scénách. „Husa hloupá jsi,“ říkala si v duchu. „Jak jsem si myslela, že si mi tu brož vzal ty, tak už vím, že to tak nebylo. Prosím tě, promiň. Jsem fakt blbá.“
Petr jenom mlčel. Nevěděl, jestli se má smát nebo na ni začít křičet, že jí to přece říkal. Nejraději by se vlastně rozbrečel. Všechno mu to najednou přišlo líto. Měl ji opravdu rád. Tenkrát. Miloval ji. Jenže pak, pak už to nešlo. Ne potom, co ho obvinila, že je zloděj, že s ní žil jenom pro to, aby si získal její důvěru. Že to stejně vždycky věděla. Bylo toho dost. Chovala se jako pominutá. Ne jako ta Klára, kterou znal.
Pravda
„Jo? A jak to teda bylo?“ zeptal se Petr. Klára se nadechla. Levou rukou si mačkala pravé zápěstí. Byl to její způsob, jak se uklidnit. Dnes to ale nefungovalo. „Nebudeš tomu věřit, ale našla jsem ji u Jůlie. Asi se jí zalíbila a ta potvora si ji schovala k sobě. Našla jsem brož až předevčírem, když jsem jí čistila klec.“ „Takže papoušek. To snad není možný!“ zaúpěl v duchu Petr. Všechno kvůli tomuhle ptákovi.
Jana
Petr a Klára se rozloučili. Nešlo to. Prostě to nešlo vzít zpět. Nefungovalo by to. A tak Petr dál roznášel zásilky a Klára dál žila se svým chamtivým papouškem a broží, bezpečně zavřenou v sejfu. Po čase si Petr našel Janu. Ta neměla papouška ani brož. Tak snad jim to pořád klape.
Konec.
