Článek
Ráno a Lucie
Úterní ráno bylo deštivé. Byl duben. Ocelová obloha, déšť i jemný vítr k němu prostě patřili, i když všichni, již unavení zimou, tmou a šedí, netrpělivě očekávali slunce a teplo. Tenhle den si ale mělo několik lidí dlouho pamatovat.
Lucie šla touhle cestou naposledy před několika měsíci. Na Vánoce. Všude ležel mokrý sníh a na zpevněných cestách bláto. Tenkrát byla silnice plná drobných potůčků, štěrku a mokré břečky po okrajích. Dnes byla silnice jen lehce kropenatá po ranní přeháňce a na travnatých březích rozkvétaly bílé sasanky.
Dům č. 29
Když míjela dům Rozbořilových, všimla si, že vstupní dveře jsou otevřené. To Lucii zarazilo. Markéta byla trochu paranoidní. Zamykala se i přes den, přestože měli dva statné ovčáky. Lucie tedy odbočila ze silnice a sešla po kovovém schodišti před vrátka. „Markéto?“ zavolala od plotu. „Pavle?!“ Chvíli čekala, ale nikdo se neozval. Nerozštěkali se ani Ben a Bony. Stiskla jemně kroucenou kliku a vešla do předzahrádky. „Markéto! Pavle!“ volala tentokrát již do temné chodby venkovské chalupy. „Bene! Bony!“ Psi se ale také neobjevili.
Chodba
Lucie si až teď uvědomila, že má strach. Ještě nevěděla z čeho. Nestačila o tom přemýšlet. Jedny otevřené dveře a sousedi, co neodpoví na první zavolání, přeci nejsou důvod ke strachu. Lucie ani nebyla ten typ, co by pročítal krimi zprávy a koukal na každou detektivku. Jenže teď, před tou tmavou chodbou staré chalupy, se jí zkrátil dech a zrychlil puls.
Madonna
Vyndala z kapsy mobil a vytočila Markétino číslo. Odněkud z domu se ozvala známá melodie Madonniny písně Vogue. „Markéto, jste doma?“ zavolala Lucie ještě jednou do temné prázdnoty. Uvědomila si, že hlas má lehce vyšší než normálně. „Chovám se jako husa. Tady nejsme v žádné detektivce od Agathy Christie,“ pomyslela si pro sebe. Rozsvítila baterku mobilu a vešla.
V chodbě byly poházené věci. Zablácené holiny, převrácená psí miska a pár zelených gumových rukavic. Takových, co se používají na úklid, nebo na mytí nádobí.
Zápach
Chtěla si rozsvítit, ale vypínač nefungoval. „No, musí ti stačit mobil holka,“ zašeptala si pro sebe Lucie. Myslela si, že jí vlastní hlas dodá trochu odvahy, ale bylo to přesně naopak. Bála se ještě víc. „Proč jdu dál? Měla bych jít ven a zavolat někoho dalšího, nebo rovnou policajty,“ přemýšlela Lucie, ale dál, krok za krokem, postupovala dovnitř. V domě byl zvláštní pach. Když si to uvědomila, zvedl se jí okamžitě žaludek. Něco jí ten smrad připomínal. Jen si nedokázala vybavit co.
Nález
Dveře do kuchyně byly pootevřené. Rozbořilovi měli v kuchyni velké francouzské okno. Čekala, že místnost bude plná denního světla. Místo toho ale dveřmi prosvítalo jen slabé šero. Teď už se jí nohy a ruce regulérně třásly. „Pavle?“ zašeptala přiškrceným hlasem. Nic. Ticho. Do toho ten strašný zápach. Byl nesnesitelný. Musela si pusu a nos zakrýt šátkem. Jinka by se okamžitě pozvracela.
Když došla těsně ke dveřím, všimla si kaluže tmavé tekutiny. „Do háje! Snad to není krev?“ vyjekal hystericky. Instinktivně vrazila do dveří a vběhla do kuchyně. Nebyl to projev odvahy. Byl to strach. Dveře narazily do většího černého pytle, optřeného o mohutný stůl.
Ten se převrátil a ztěžka dopadl na zem. Nedbale uvázaný uzel povolil a na strakaté linoleum vypadly kusy něčeho masitého. V tu chvíli se vzduch stal nedýchatelným. Než se Lucie stačila vzpamatovat, tousty s anglickou slaninou, avokádem a ranní káva skončily vedle tlející hromady.
Pavel a Markéta
Lucie nevěděla jak, ale aniž by v šeru venkovské kuchyně do něčeho narazila, doběhla ke dveřím na terasu a vyběhla ven. Do tváře jí plesklo pár dešťových kapek a aprílový vítr. Předklonila se a znovu začala dávit. „To…to prostě nejde! Vždyť tohle je naprosto obyčejná česká vesnice!!“ Třesoucí rukou si otřela pusu od zvratků do svého oblíbeného jarního kabátku. Bylo jí to jedno. Ve druhé ruce pořád křečovitě svírá mobil. „Police. Musím zavolat policajty. A taky záchranku. Asi,“ běželo jí hlavou.
„Lucko?“ ozvalo se jí za zády. Lucii vypadl mobil z ruky a propadl škvírou mezi teakovými prkny. Otočila se a kolena se jí podlomila. Na lavici, opření o zeď domu, seděli Pavel a Markéta. Na nohách holiny a na rukách gumové rukavice. Mezi nimi, zpola vypitá, stála láhev slivovice.
„Co…co. Co tady děláte?“ koktala Lucie. „Kde je Ben a Bony? Já…nechápu. Myslela jsem… myslela jsem…no. Prostě…To je jedno,“ dosedla ztěžka na terasu. Vůbec jí nevadilo, že je mokrá a že bude mít džíny během chvilky promočené. Nevadilo jí vůbec nic. Jen si připadala trochu hloupě.
Proud
Pavel a Markéta na ní chvíli koukali. Pak se ozval Pavel: „Vrátili jsme se před chvílí z dovolené. Bohužel to vypadá, že nám před pár dny vypadl proud a odmrazila se lednice i ten velký mrazák, co máme v kuchyni. Všechno maso připravené na květnovou oslavu tátových osmdesátin je v háji. Neumíš si představit ten smrad, když jsme odemkli. Ještě, že jsme Bena a Bonyho dali k našim, aby nám je během dovolené pohlídali. Ti by se zbláznili!“
Markéta se na Lucku zadívala: „Jsi v pořádku? Vypadáš strašně. Stalo se něco?“ Lucka se unaveně usmála: „Ale ne. Nestalo se vůbec nic. Vždyť tohle je úplně obyčejná, nudná Česká vesnice. Co by se tady asi tak mohlo stát?“
Konec
Postavy a děj jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
