Článek
Kamarádky
„Je to blbost!“ „Jo? Tak tam vlez!“ zasmál se Honza. „Klidně,“ odpověděl Tomáš, ale klidný úplně nebyl. Vesnice toho byla plná už několik týdnů. Prý sem v červenci přijeli nějaký holky z města kempovat. Nikdo pořádně neví, co se doopravdy stalo. Ta jedna pak při výslechu tvrdila, že její kamarádka prostě zmizela v jedný rozsedlině pod převisem, kde přespávaly.
Přesně u něj teď Tomáš s Honzou stáli. „Říkám Ti, že je to blbost,“ zopakoval Tomáš. „Policajti tu všechno prohledali. Pročesali celou Bílou rokli. Do tý rozsedliny taky vlezli. Nikde nic nenašli. Po holce ani stopy. Ta prostě chtěla zdrhnout z domova, a tak se s kámoškou domluvily.“ Tomášovi to znělo logicky. Měl logiku rád. Druhým rokem studoval na matfyzu a svět viděl jako soubor příčin a následků. Logických posloupností.
Převis
„Když je to blbost, tak tam teda vlez,“ provokoval ho Honza. Smál se u toho, ale hlas mu napětím přeci jen trochu přeskakoval. Honza měl záhady rád. Proto sem dnes přišli. Chtěl se stát reportérem, ale dvakrát neudělal přijímačky na vysokou. Nechtěl si to přiznat, ale Tomášovi jeho úspěch s vysokou trochu záviděl.
Převis byl úplně obyčejný. Takových jsou po Čechách stovky. Pohodlně by se tam vyspalo několik lidí. Uprostřed bylo malé ohniště s napolo ohořelými větvemi. Od stěn se odráželo bublání blízké říčky, co Bílou roklí protékala.
Rozsedlina
Stěna byla vzadu přerušena úzkým otvorem. „Je to divnej pocit, že tu ty holky taky byly a že ta jedna vlezla dovnitř a prostě se vypařila,“ zopakoval znovu Honza. „Říkám Ti, že to tam všechno prohledali. Nic tam nebylo. Žádný stopy. Nic!“ odpověděl už trochu podrážděně Tomáš.
Kdyby nebyli trochu v náladě, Honza by se na to už vykašlal. Jenže vždycky, když se trochu napil, rád provokoval. A než přišli sem, poseděli v místní hospodě a dali si několik piv. „Jo, to už si říkal. Ale i tak máš prostě strach tam vlízt. Pán je sice Einstein, ale odvaha mu chybí.“ „Ty seš fakt vůl,“ obrátil Tomáš oči v sloup.
Dohoda
Bylo léto a slunce viselo vysoko na obloze. „Co by se vlastně mohlo stát?“ říkal si Tomáš, „Vlezu tam a budu mít od Honzy pokoj.“ „Dobře, jdu tam. Ale až vylezu, budeš mi do konce léta kupovat energiťáky, kdykoliv budu chtít. Jasný?“ „Platí!“ rozesmál se Honza.
Tomáš zkontroloval procenta na mobilu. Sedmdesát procent. To je v pohodě. Zapnul baterku a posvítil do tmy. Rozsedlina byla u vstupu široká asi jeden metr. Zem byla udusaná a kousek dál viděl pohozený nedopalek od cigára.
„Dobře. Uvidím, jak mi to bude trvat. Lidi říkají, že je to krátký. Měl bych být za pár minut venku. Ne, abys zdrhnul!“ otočil se Tomáš na Honzu. „Neboj. To si nenechám ujít. Napíšu o Tobě článek!“ zasmál se. „Moc vtipný.“
Chodba
Tomáše v tuhle chvíli mrzely jen dvě věci. Za prvé, že se nechal na takovou blbost ukecat a za druhé, že má na noze ty bílý Jordany. Budou úplně zaprasený, až vyleze.
Musel se trochu skrčit. Měřil skoro 190 centimetrů a tak vysoký strop v rozsedlině nebyl. Kužel baterky osvětloval pískovcové stěny. Byly hrbolaté, s vyrytými nápisy. Ten nejbližší říkal: Miluju Jitku.
Po pár krocích se chodba zúžila a prudce zabočila doprava. Tady byl strop ještě nižší a vše se mírně svažovalo. Jemný písek vystřídal ohlazený kámen. Každou chvíli viděl na zemi nějaký odpadek. Tady u toho většího kamene dokonce krabičku od kondomů. „Ty lidi fakt neví, co by,“ říkal si.
Jeskyňka
Po zhruba pěti metrech došel k místu, kde se chodba náhle rozšířila a on se ocitl v menší jeskyňce. Mohla mít tak čtyři na čtyři metry. Bylo vidět, že tu není první. Stejně jako v chodbě i tady byly stěny popsané vyrytými nápisy.
Oddechl si: „Tak, a je to za mnou. Teď honem ven.“ Až v tu chvíli si uvědomil, jak moc byl napnutý. Zhluboka se nadechl a vydechl. To se naučil od jednoho youtubera, co měl kanál o meditaci. Celkem to pomáhalo. „Tak jo. Jde se ven,“ řekl si Tomáš a musel se usmát při představě, jak Honzu dostal tím, že souhlasil.
Jak se otáčel, kužel baterky přelétl stěnu a jeho do očí píchl modravý záblesk. „Co to bylo?“ zarazil se. Namířil světlo zpátky. Opravdu. Něco se tam zablesklo. „Co to…,“ nechápal. Udělal dva kroky. Chtěl se jenom podívat. V tom ho překvapilo, jak je země pod ním náhle svažitá a kluzká.„Aaaa…!"
Kde je Tom
„Tome?“ zakřičel Honza. Zdálo se mu, že něco zaslechl. Tomáš byl uvnitř teprve pár minut, ale i tak byl Honza trochu nervózní. Po tom, co zůstal venku sám, mu ten nápad připadal hloupej. Koukl na mobil. Bylo půl čtvrtý. Měli ještě spoustu času, ale taky spoustu plánů. „Tome! Pojď už ven!“ křikl Honza dovnitř. Čekal ještě dalších pár minut. „Tome, neblbni! Já vím, jsem vůl. Byla to blbá sázka. Tak už toho nech a vylez!“ Honza kolem průrvy chodil, svítil dovnitř, ale dál nešel.
Chtěl. Opravdu chtěl. Ale nedokázal to. Nejdřív ta holka a teď Tom. Jenže co když Tomáš uklouzl a potřebuje pomoc? Ruce měl zpocený a studený a v krku mu vyschlo. Tohle už nebyla sranda. „Ty si takovej srab!“ nadával si. Srdce mu bušilo jak při závodech.
Pátrání
„Tady tísňová linka.“ „Jo. Ano. Dobrý den. Tady Jan Novák. Já…potřebuji pomoc. Ztratil se mi ve skalách kamarád.“ „Rozumím. Vidíme Vaši polohu na mapě. Vy jste v pořádku?“
Tomáše nenašli. Kdyby u toho Honza nebyl, prostě by tomu nevěřil. Ale po tom, co dorazili záchranáři, dorazili i policajti. Všechno prolezli. Nikde nic. Po Tomášovi ani stopy.
Vyslýchali ho. Nevěřili mu a on se jim vůbec nedivil. Naštěstí ho ale nepodezřívali, že by Tomášovi ublížil on. Po Tomášovi vyhlásili pátrání. Nic. Tomáš se nikdy nenašel. Honza se z toho zhroutil. Když si vzpomněl na Tomášovu mámu, jak plakala, jak ho prosila, aby jí řekl, proč Tomáš utekl z domova, pokaždé brečel. Cítil zoufalství i vztek. Ale hlavně, hlavně vinu. Nesnesitelnou vinu, že za zmizení kamaráda může on.
Vykoupení
Svoje vykoupení Honza nakonec našel v novinařině, po které tak dlouho toužil. Stal se z něj skvělý investigativní novinář a absolutní abstinent. Viny se úplně nezbavil. Ale s přibývajícími objasněnými případy se alespoň trochu zmírňovala.
Konec.
Všechny postavy i příběh sám jsou smyšlené a jakákoliv podobnost je cistě náhodná
