Článek
Do jaké míry tedy nenávistné komentáře odrážejí názor společnosti?
Považujete se za slušného člověka, přesto se někdy pořádně rozčílíte za volantem? Ukazuje se, že potenciál být více nahněvaný a vulgárnější na ostatní účastníky silničního provozu než na lidi při osobních setkáních, je podmíněn zejména dvěma faktory: 1) fyzickou vzdáleností - jsme každý v jiném autě, 2) relativní anonymitou - s ostatními řidiči se většinou neznáme.
Pokud tedy přijmeme premisu, že fyzická vzdálenost a anonymita zvyšují potenciál vzteku, představte si, co se děje s virtuálními interakcemi v prostředí internetu, kde je anonymita i vzdálenost mezi lidmi ještě daleko větší než na silnici. Možná si to ani nemusíte představovat, můžete si prostě jenom přečíst diskuzi pod některými články třeba zde na Seznamu. Sekce online komentářů na různých platformách se velmi často stávají centrem výhrůžek, prudkých hádek a nadávek. Kdo a proč takové komentáře píše?
V roce 2016 provedl FiveThirtyEight.com rozsáhlý průzkum (odkaz pod článkem) mezi 8 500 komentujícími, aby lépe porozuměl podstatě jejich chování. Zjistilo se, že většina byla mladší 40 let a šlo převážně o muže. Uváděli, že se vyjadřovali především proto, aby opravili chybu, přidali se do diskuse, uvedli svůj osobní pohled na věc a vyjádřili své názory. Méně často se snažili být vtipní, chválit obsah, dozvědět se odpovědi na své otázky nebo sdílet své vlastní myšlenky. Můžeme tedy uznat, že ve světě internetových komentářů existuje určitá selekce, která povede k tomu, že mnohé komentáře budou opoziční, i když většina čtenářů článek takto nevnímá.
Otázka byla, proč se komentující zdají často tak zuřiví ve svém odporu? Většina vášnivých reakcí se týká témat, o kterých lidé cítí, že se jich osobně dotýkají a ovlivňují je. Většina diskutujících o daném tématu něco ví, často mají osobní zkušenost a z této pozice mohou získat pocit, že jsou o tématu informovanější než autor článku, který může být sice odborník, ale jeho znalosti mohou být z pohledu komentujícího spíše teoretické. Díky osobnímu ztotožnění se s tématem a silné emociální reakci použijí pak komentující často silnější jazyk, než by použili v reálném světě. Pokud článek navíc psal odborník na dané téma, může to paradoxně přispět k tomu, že komentující ještě více trvá na svém názoru, který je v rozporu s předloženými daty.
Svou roli může hrát Dunning-Krugerův efekt - tedy kognitivní zkreslení, které vede k tomu, že lidé s malými znalostmi nebo schopnostmi v dané oblasti mají často tendenci své síly nadhodnocovat, naopak lidé v problematice mnohem zběhlejší mají naopak tendenci své schopnosti podceňovat. Aneb známé Sokratovo: „Vím, že nic nevím.“ Čím více studujete nějakou problematiku, tím více se objevuje nových otázek. Tím více pak máte pocit, že o tématu vlastně až tolik nevíte. Narozdíl od někoho, kdo se s problematikou seznámil jen povrchně.
Nenávistné komentáře jsou často také psány spíše ze vzdoru, než z nepochopení nebo nedočtení celého článku. Komentující může přečíst článek celý, ale silnou emocionální reakci v něm vyvolá něco na začátku článku. Třeba hned provokativní titulek lákající na rozkliknutí článku. Titulek, který byl schválně navržen tak, aby tuto reakci vyvolal a čtenáři si článek díky tomu zobrazili. Důsledkem může být, že čtenář odejde s pocitem napadení nebo zkreslení informací, i když to nutně nebylo cílem článku.
Na stále rostoucí míru hněvu v on-line prostoru se také zaměřila studie Yale University zveřejněná v časopise ‚Science Advances‘ v roce 2021 (odkaz pod článkem). Ta ukazuje, že nás online sítě povzbuzují, abychom vyjadřovali více morálního rozhořčení - tedy ospravedlnitelného hněvu, znechucení nebo frustrace v reakci na nespravedlnost. Takováto vyjádření získávají více laiků než jiné interakce. Vědci ve studii pomocí softwaru pro strojové učení analyzovali 12,7 milionu tweetů od 7 331 uživatelů Twitteru shromážděných během několika skutečných kontroverzních událostí - od sporů o zločiny z nenávisti až po hádku v letadle. Hodnotili, jak se v průběhu času měnilo chování uživatelů sociálních sítí. Výzkumný tým také zkoumal chování účastníků kontrolovaných experimentů s cílem zjistit, zda algoritmy sociálních medií, které odměňují uživatele za zveřejňování obsahu, podporují výrazy pobouření a hněvu. Platformy sociálních medií neodrážejí pouze to, co se děje ve společnosti, ale jsou schopné měnit způsob, jakým uživatelé reagují např. na politické události. Design technologie tedy může potenciálně ovlivnit sociální informace, které vidíme. Spoluautorka této studie docentka psychologie Molly Crockett uvedla: „Vzhledem k tomu, že morální rozhořčení hraje klíčovou roli ve společenských a politických změnách, měli bychom si být vědomi toho, že technologické společnosti mají prostřednictvím návrhu svých platforem schopnost ovlivnit úspěch či neúspěch kolektivních hnutí.“
Na závěr bych chtěla dodat, že hněv je naprosto normální emoce. Někdy jej cítíme všichni a je to tak v pořádku. Je to evolučně velmi stará obranná reakce ve smyslu útok. Co v pořádku někdy není, jaký způsobem někteří lidé hněv projevují. Naučit se s hněvem pracovat jistě není jednoduché. Vliv má temperament i výchova. Pokud vás toto téma trápí, je řada kurzů zaměřených na zvládání hněvu. Prvním většinou doporučovaným krokem je vůbec si připustit a uvědomit si, že se hněváme. Zastavit se, nadechnout, promyslet si, co chci udělat. Dokážete to? Neradím vám hněv potlačovat, to rozhodně není zdravé. Pokud jde o prostředí internetu, můžete zkusit ten nenávistný komentář napsat, pokud vám to pomůže. Pak ho ale smažte. Nešiřte nenávist, pokud nechcete žít v nenávistném světě. Nakonec, myslíte si, že někoho přesvědčíte o tom, že máte pravdu tím, že mu budete nadávat? Vás už tak někdo o své pravdě přesvědčil?
Zdroje: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abe5641, https://fivethirtyeight.com/features/we-asked-8500-internet-commenters-why-they-do-what-they-do/, https://www.health.harvard.edu/blog/the-psychology-of-internet-rage-2018051713852
