Článek
Představte si, že sedíte v letadle a máte před sebou několik hodin cesty. Tento čas plánujete využít možná na odpočinek, čtení dobré knížky nebo práci. V tom však vaše uši zachytí silný a pronikavý zvuk. Zvuk pláče malého dítěte. Co uděláte? Spektrum reakcí na tuto situaci je velmi široké. Obecně dětský pláč není pro nikoho příjemný zvuk. Je to tak proto, aby byl vyslyšen, aby nebyl ignorován. Ačkoliv v nás tento pláč nejspíš nevyvolá příjemné emoce, a to nemůžeme nijak ovlivnit, můžeme ovlivnit, jak budeme na tyto naše emoce reagovat. Někdo si možná povzdychne, dá si do uší špunty nebo sluchátka a bude se snažit celou situaci nevnímat. To je podle mě dobrá reakce, pasivní, ale přesto dobrá, situaci nijak neeskaluje. Někdo může rodiči dítěte vyjádřit pochopení a usmát se na něj. Někdo, kdo bude sedět blízko tohoto miminka, možná nabídne jeho rodiči pomoc. Třeba mu pomůže vyndat zavazadlo z prostoru nad sedadlem, v němž má plenky, aby mohl své dítě jít přebalit. To je taky dobrá a konstruktivní reakce vedoucí s velkou pravděpodobností k rychlému vyřešení situace. Rodič bude moci rychleji odejít na záchod miminko přebalit, to se bude cítit lépe a pláč ustane. Někdo se možná bude snažit vyměnit si sedadlo s někým dál od „zdroje toho zvuku“. Někdo možná vyjádří svůj názor, že by tak malé děti neměly cestovat letadlem. A může se najít i někdo, kdo na rodiče dítěte začne verbálně útočit a vylévat si svůj vztek. To je reakce vcelku kontraproduktivní, protože uklidnění dítěte obvykle nejvíc napomůže klid rodiče, takže emocionální eskalace situace vede většinou k prodloužení doby, kdy dítě bude plakat.
Je rodič, jehož miminko pláče, špatným rodičem? Ne. Pláčou všechna miminka. Pláčou proto, že ještě nedokáží jinak vyjádřit své potřeby. Komunikují tak se svými rodiči. Ačkoliv nikdo by nechtěl po malém miminku, aby mluvilo nebo chodilo, jsou překvapivě lidé, kteří po tak malém dítěti chtějí, aby umělo ovládat své emoce. Vývoj motoriky a řeči se těší velké pozornosti a je všeobecně známý. Méně známý je vývoj emocionální. Mohou pak vznikat nepříjemné situace, kdy někdo dané dítě považuje třeba za nevychované, ale ono se prostě jenom chová úměrně svému věku. Ať už je to plačící miminko nebo batole, co se vzteká v obchodě. Pojďme si tedy něco málo o našem emocionálním vývoji povědět.
U dětí se po narození velmi rychle rozvíjí schopnost prožívat a vyjadřovat své emoce. Malá miminka cítí-li hlad, žízeň, bolest, chlad, horko, jsou-li v mokru nebo v jiné nepohodě, reagují již zmíněným pláčem. Naopak zažívají pozitivní emoce, jsou-li nakrmené, v suchu, v teple a u svého primárního pečovatele. Jejich schopnost modulovat vyjadřování emocí je velmi omezená. Stejně tak své emoce nedokáží kontrolovat. Zhruba od 8.-9. měsíce věku začíná u dětí separační úzkost v případě, že se vzdálí jejich matka nebo jiný primární pečovatel. To je ta doba, kdy maminky nemohou samy ani na záchod, aniž by jim na dveře bušil jejich srdceryvně brečící potomek.
Batolecí věk (1-3 roky) je z hlediska emocí již mnohem komplexnější než věk kojenecký. Je to období často velmi silných emocí, které se mohou rychle střídat. Dítě se směje a vzápětí vzteká nebo pláče. Projevy vzteku mohou být velmi silné i v závislosti na temperamentu dítěte. Může se objevit smutek, lítost, stud před neznámými lidmi i žárlivost. Dítě v tomto věku své pocity umí vyjádřit, zatím ale stále nemá mentální kapacitu na to, aby nad nimi mělo kontrolu. Batole je také typicky egocentrické, nechce se například dělit o své hračky a je to tak správně. Nenuťte jej do toho. Je to normální fáze jeho vývoje, naučí se to později.
Zařídit, aby se batole nikdy nevztekalo, samozřejmě není možné. Jako se někdy rozčílíme my všichni, rozčílí se někdy i batole. Pokud ale chcete snížit riziko, že se vaše batole bude vztekat (zejména na veřejném místě), snažte se dopředu si plánovat váš společný program. Nechoďte nakupovat, když je batole unavené nebo hladové. Také se můžete spolu zkusit předem domluvit, co se ten den bude dít, kam půjdete, co si s sebou vezmete, co budete nakupovat a co ne atd. Děti v tomto věku už dobře rozumí, co jim říkáte, zejména mluvíte-li pomalu a v jednoduchých větách. Pokud vědí předem, co je čeká, cítí se jistější a je menší riziko, že se budou vztekat. Batolata také nerada mění aktivity. Zkuste tedy například neodcházet z hřiště najednou, když si vzpomenete, že je čas jít. Místo toho řekněte svému dítku předem, že už brzy půjdete. Domluvte se třeba, že se ještě třikrát sklouzne na skluzavce a pak se vydáte na cestu domů. Údaj jako za pět minut nebude fungovat. Pět minut je pro takto malé děti ještě příliš abstraktní pojem a neumí si pod tím nic představit.
V předškolním věku se postupně stávají emoce dítěte stabilnější, záchvaty vzteku ustupují, dítě by již mělo umět mluvit o pocitech svých i pocitech druhých lidí, mělo by umět jednat empaticky, předvídat a budovat si vztahy v kolektivu. Tyto schopnosti se pak dále prohlubují ve školním věku.
Zvýšená emoční labilita se vyskytuje v období puberty. Tehdy vlivem hormonálních změn může přijít úzkostnost nebo výbušnost. Mohou se objevit také problémy se sebepřijetím či konflikty s dospělými. Emoční vývoj dále pokračuje až do dospělosti. Emočně zralý jedinec pak dokáže identifikovat své pocity a porozumět jim, dokáže přesně číst a chápat emoční stavy druhých, zvládat silné emoce a jejich vyjádření konstruktivním způsobem, regulovat vlastní chování, rozvíjet empatii k ostatním a navazovat a udržovat vztahy. Našli jste se v tom popisu? Snad ano a snad byste také v letadle zvládli své silné emoce a zareagovali na plačící miminko konstruktivně a empaticky. Pokud ne, dobrá zpráva je, že pracovat na své emoční stabilitě a zralosti můžete i v dospělosti, i když základy z dětství jsou nesmírně důležité.
Náš emocionální vývoj úzce souvisí s vývojem našeho mozku, který začal již před narozením a pokračuje až do dospělosti - zhruba do 25 let. Již naše první zkušenosti ovlivňují kvalitu tohoto vývoje a naše rané emocionální zážitky se prakticky zabudovávají do architektury našeho mozku. Během prvního roku našeho života mozek zdvojnásobí svou hmotnost. V prvních letech života se každou sekundu vytvoří více než 1 milion nových nervových spojení. Po tomto období rychlého množení se počet spojení zase redukuje, aby se mozkové okruhy a dráhy staly efektivnějšími. Nejprve se rozvíjejí smyslové dráhy (hlavně zrak a sluch), následují rané jazykové dovednosti a vyšší kognitivní funkce. Spojení mezi mozkovými drahami se vytvářejí a mizí v přesně daném pořadí. Pozdější a složitější mozkové dráhy a okruhy jsou postaveny na dřívějších a jednodušších. V ranném věku je náš mozek nejvíce flexibilní a plastický, aby se přizpůsobil širokému spektru prostředí a interakcí. Naopak zralý mozek se specializuje na složitější funkce a je méně schopný reorganizace a adaptace na nové a neočekávané výzvy. To je důvod, proč se třeba děti učí tak snadno novým jazykům, kdežto pro dospělé se to stává obtížnější.
Vývoj emocí i kognice závisí na vzniku, zrání a propojení komplexních nervových okruhů v mnoha oblastech mozku, jako je například prefrontální kortex, limbický systém, amygdala, hypotalamus a mozkový kmen. Okruhy, které se podílejí na regulaci emocí, úzce souvisí s těmi, které jsou spojeny s plánováním, rozhodováním či řešením problémů.
A co je pro emocionální vývoj malých dětí zcela klíčové? Je to interakce dítěte s rodičem nebo jiným primárním pečovatelem. Malé děti dosahují interakce pomocí pláče, žvatlání, výrazů obličeje a gest, na které dospělí reagují též verbálně nebo gestikulací a výrazy v obličeji. Pokud tyto reakce chybí, jsou nespolehlivé nebo nevhodné, architektura mozku se nevytváří tak, jak by měla. To může vést k problémům s učením nebo chováním. Věnujte proto svým dětem dostatek pozornosti! Pokud to jde, odložte mobilní telefon. Buďte s nimi. Pro mnoho dětí je naučit se zvládat emoce obtížnější než naučit se počítat nebo číst a může jít o varovný signál budoucích psychických problémů, kterým je možné předejít, bude-li to řešit včas a věnovat svým dětem dostatek pozornosti.
Zdroje:
