Článek
Rozhodně se nechci tvářit jako nějaký chytrolín, který má patent na rozum a je oprávněn dávat nějaká moudra. Proto prosím následující zamyšlení berte jen spíše jako soukromý, subjektivní pohled jednoho člověka na náš společenský vývoj v letech 1989-2024.
Blíží se výročí sametové revoluce. Já osobně jsem ročník 1973, revoluci jsem prožíval intenzivně v tom smyslu, že jsem chodil na demonstrace a z plna hrdla volal: „Jakeše do koše!“. Cinkal jsem klíči a mával vlajkou. To je celé, čím jsem přispěl.
Můj bratr emigroval v roce 1983 do Kanady (kde za pár let zemřel), takže jsme si, coby rodina, která zůstala v socialistickém ráji, užili i následné pozornosti StB. Já byl tehdy malý, ale přesto jsem ty podivné pány (a také ženy) vnímal. Proto jsem byl rád, když šel režim od válu.
Revoluci jsem fandil. Socialismus byl pro mne všechno, jen ne funkční systém. Nevěřil jsem ani ve funkčnost přestavby (spíše bych měl napsat Přestavby). Podle mne je socialismus našeho typu slepá ulička v dějinách. I když musím uznat, že bych dovedl najít věci, které za socialismu nebyly špatně, a je škoda jejich demontáže. Nebylo jich moc, ale byly. Ovšem tento článek není o socialismu. Je o tom, co bylo potom.
Zažil jsem divoké devadesátky a i poklidnější pozdější časy. Jako společnost jsme, podle mne, prošli obrovskou změnou. Šli jsme cestou složitou. A jak to tak bývá, každý cesta má své úspěchy a neúspěchy.
Úspěchy.
Můj osobní názor je ten, že největším úspěchem je skutečnost, že jsme se dovedli zařadit do západoevropských politicko-vojensko-ekonomických struktur. Že jsme se prostě stali součástí Západu. Vím a vnímám to, že západní společnost je plná chyb, a že Evropská unie je orgán vhodný na totální předělání. Vím, že Evropa se potýká s mnoha problémy, které si mnohdy způsobila sama, ale také se domnívám, že pro nás (myšleno pro náš stát) není žádná lepší alternativa. Abych parafrázoval ten slavný výrok, jenž řekl (údajně) pan Churchill: „Evropská unie a její zřízení je nejhorší možná cesta pro ČR, lepší ovšem bohužel neznáme!“. Pro doplnění dodávám, že v originále ten výrok zní: „Demokracie je nejhorší možný způsob vlády, jaký mohou lidé mít, lepší ovšem bohužel neznáme!“
Tedy, to, že se nám povedlo stát se součástí něčeho, kam jsme po staletí patřili, a odkud jsme byli násilím vytrženi, považuji opravdu za největší úspěch polistopadového vývoje. A nebojím se jej dát na pomyslné první místo.
Na pomyslné druhé místo bych si dovolil dát něco, co možná někdo bude vnímat jako totální neúspěch. A tím je rozdělení se Slovenskem. Někdo to vnímá jako rozvod funkčního manželství, já osobně jako rozpad svazku, který nevznikl z lásky, ale z rozumu. A jednou skončit musel. Podle mne ten svazek mezi námi a Slováky nikdy nefungoval. Kdykoliv nastala po roce 1918, kdy jsme vznikli jako společný stát, nějaká krize, zjistilo se, že nejsme jedna rodina. Že jsme jen dva, podobně mluvící, ale jinak úplně rozdílné, národy. To, že jsme se dovedli rozdělit MÍROVOU cestou a klidně, je obrovský úspěch. Naše vztahy jsou nyní dlouhodobě skvělé a troufnu si říci, že nejlepší v historii. To považuji za velký úspěch.
A na pomyslné třetí místo toho, co se nám povedlo, bych dal to, že jsme dokázali za těch 35 roků naši zemi nádherně obnovit. Země zkrásněla. Všimněte si, jak ve starých socialistických dokumentech jsou všechny domy opadané, auta neumytá, lidé šediví. A koukněte na naši zem dnes. Domnívám se, že my, obyčejní lidé jsme dokázali, že nám není cizí pracovitost, píle a um. To, jak naše zem vypadá, považuji za obrovský klad. Kdo někdy jezdí do ciziny, mnohdy jen kroutí hlavou nad tím, jak necitlivě se některé národy dovedou chovat ke svému okolí a jaká jsou tam lidi (s prominutím) „čuňátka“, to u nás moc nevidíte. Žijeme v krásné zemi.
A zápory vývoje?
Tady mám o pořadí jasno. Na prvním místě, za největší chybu vývoje po roce 1989 považuji rozvrat tradičních hodnot. Nedělám si iluze, že před rokem 1989 lidé měli nějaké hluboké morální hodnoty. Ovšem po revoluci jsem čekal, že především církev vstoupí razantně do společenského prostoru a bude morálním majákem bytí. Nemohl jsem se mýlit více. Ano, církev jistě vstoupila do veřejného prostoru, ovšem já sám osobně, když jsem v devadesátých letech někde zaregistroval veřejné výstupy církevních hodnostářů, většinou se jednalo o debatu o církevních restitucích. Chtěli zpět majetek a neváhali se o něj bít. Možná je to jen můj názor, který může být špatný, ale já to vnímal tak, že církev se sama definovala jako firma s náboženstvím a vírou, nikoliv jako někdo, kdo nás coby pastýř převede těžkou dobou. Ano, poslední dobou vnímám, že se postoj církve (církví) mění. Vnímám, že se mnohde vrací ke kořenům a dělají záslužnou práci. Ale to, že v devadesátkách nebyla žádná morální svíce, to vnímám velmi intenzivně. Obrovsky jí to vyčítám. Šlo jim hlavně o majetky a nebáli se to dát najevo. V některých lidech pak toto nezdůrazňování nutnosti morálky a pokory, desatera, vyvolalo pocity, že mohou vše. Že vše je dovoleno, vše se smí, slušnost je jen pro slabé. A po stránce mezilidských vztahů se společnost rozpadla úplně. A domnívám se, že se dodnes nestmelila, a již se zřejmě nestmelí. Projděte si jakékoliv diskuse na internetu. Lidé se uráží, nadávají si, nemají absolutně respekt k druhému. Úcta ke stáří, úcta k jinému názoru, to vše zmizelo. To, kam se posunuly mezilidské vztahy je pro mne osobně největším zklamáním po roce 1989. Taková ta prohlášení chytrolínů o tom, že peníze jsou až na prvním místě (však víte, kdo to tehdy řekl), jsou hanbou polistopadového vývoje.
Myslím si též, že se absolutně nepovedl systém sociální podpory. A tento neúspěch řadím na druhé místo. Máme desítky tisíc bezdomovců, a současně máme (možná) také desetitisíce lidí, kteří nepracují, pracovat nechtějí a pracovat nebudou, a přesto si (z různých podpor) žijí dobře. V každé soupravě metra MHD najdete člověka, který je evidentně (vizuálně) na pokraji společnosti a na pokraji ekonomického přežití. Často svoji vinou. A často je to alkoholik. To uznávám. Ale to, že společnost dopustí, abychom neřešili efektivně tento problém, to, že společnost (rozuměj politici) zavírají oči nad tím, že někdo potřebný se nedostane k pomoci a jiný ji neskutečně zneužívá, to je strašná chyba a strašně velký neúspěch. Společnost by měla pomoci těm, kdo to potřebují a nepomáhat těm, kteří (sociální) podporu zneužívají. Zaděláváme si totiž na problém vyloučených lokalit. A to, jestli dovolíme, aby vznikly tyto lokality ve větší míře, bude požár, který nebude jen tak snadné uhasit. Absolutně neefektivně se pracuje se sociálními podporami. Chtělo to totální rekonstrukci přístupu k tomuto problému.
Na třetím místě, jako problém, vidím GAMBLERSTVÍ. Proč to zmiňuji zde a nyní? No, ono to totiž velmi souvisí s tím, co jsem zmiňoval jako největší neúspěch číslo jedna. Tedy s rozpadem sociálních vztahů. A gamblerství s tím souvisí také. Zejména v devadesátých letech stát dovolil (a obce také!), aby proherní automaty byly součástí každé hospůdky. Herny byly všude. Jedna vedle druhé. Málem bylo víc heren, nežli hráčů. Gamblerství pak postihovalo celé rodiny. Ať již přímo, či nepřímo. A to, jak stát dovolil udělat z naší země Las Vegas v srdci Evropy, považuji za totální selhání státu. Možná si někdo řekne, že dnes je to již minulost. No, není. Sázení se přesunulo na internet. Není to tolik vidět. Ale problém gamblerství nezmizel. Nemyslete si. Je tady a je stále aktuální. Abych byl úplně fér, myslím si, že s tímto problémem se potýká mnoho společností po celém světě. Nejen naše země. A vím, že není jednoduše řešitelný. Ovšem to, co se dělo v naší zemi kolem gamblerství až tak zhruba do roku 2010, považuji za černou skvrnu ve vývoji společnosti. Tedy to, že politici absolutně ignorovali tento problém a dovolili zaplevelit tuto zem hernami a podobnými doupaty.
I plusů i mínusů ve vývoji po roce 1989 by se dalo najít více. Já dávám svůj osobní pohled na tři plusy a na tři mínusy. Máte-li jiný názor, podělte se o něj v diskusi, nebo napište vlastní článek na toto téma. Docela by mne osobně zajímalo, jaké plusy a jaké mínusy vývoje vnímáte vy.
Obecně si myslím, že naše společnost jde dobrým směrem, ale chyb se udělalo zbytečně mnoho. Ale je to jen můj soukromý názor, a jak jsem psal, jsem ochotný připustit, že někdo máte jiný.
Váš Vasil Kladívko
