Bufet! Sahara! Povinná vojna, ano, či ne?

Tento článek je subjektivním pohledem na problematiku, která je poslední dobou hodně zmiňována. Tedy, na problematiku znovuzavedení povinné vojenské služby. Je to skutečně pohled jedince, pohled subjektivní, a nemá za cíl vydávat se za nějaké objektivní prohlášení, či výzkum. Pokud s mým pohledem na věc souhlasíte, paráda. Pokud ne, diskuse je otevřena.

„Dnešní mladí by potřebovali vojnu jako sůl!“ slýchávám občas. Toto přání, pronášené většinou lidmi důchodového, či předdůchodového věku, bývá povětšinou motivováno subjektivním zjištěním, že dnešní mladí nemají žádnou morálku, disciplínu, ničeho si neváží a jsou rozjívení. Vojna by je srovnala!

Tu a tam se poslední dobou začíná ozývat, že povinná vojna by byla dobrá také z důvodu toho, aby naše vlast, kdyby nás Putin napadl, měla dostatek vojáků, vycvičených a připravených poloprofesionálů, co ruské hordy zaženou zpět za Ural.

Podle mne je povinná vojna TOTÁLNÍ NESMYSL a nyní se pokusím vysvětlit, proč si to myslím.

Na vojně jsem byl. Sloužil jsem v letech 1992-1993. Snad neprozradím nějaké vojenské tajemství, když napíšu, že jsem sloužil půl vojny ve Vimperku a půl v Praze. První část vojny u bojového útvaru (dělostřelci), druhou u týlového (Generální štáb). Opravdu přehlídka ztraceného času.

Jako malý jsem si často hrál na vojáky.

„Pif, paf!“ běhal jsem s pistolkou a volal, že jsem tu voják, tu kapitán, tu generál. Voják, to bylo u mě něco! Hrdina, co bojuje! Spravedlivý, hráz proti padouchům. To mi bylo tak pět let.

Pak, když jsem na vojnu skutečně nastoupil, ve svých devatenácti, podobné iluze o armádě jsem dávno neměl. Ale i to něco málo, co mi přesto všechno zůstalo, dokázala tehdy armáda během několika týdnů zničit. Armáda se pro mne navěky stala synonymem tuposti, nelogičnosti, šikany a hlouposti.

Tupost velitelů mi mnohdy dala vzpomenout na legendární scénu s kaprálem z filmu: S čerty nejsou žerty.

Takhle nějak jsem si na vojně připadal.

Vím, někdo možná nyní namítne, že je jiná doba. Nepíše se rok 1992, píše se rok 2024! Ovšem já mám pocit, že DNA tuposti je (nejen v naší) armádě zakódováno. Profesionalizace armády byla podle mne krok neskutečně správný a potřebný. Z mnoha úhlů pohledu. A mimo jiné také proto, že prostě nebylo únosné, aby desetitisíce mladých mužů bylo nuceno nějak se vyhýbat vojně, nebo ji absolvovat a zažít tu tupost v celé nahotě. Že se tím vlastně armáda shazovala sama před celým národem.

„Jak je možné, že někde jinde povinná vojna funguje a u nás by to nemohlo fungovat?“ zeptáte se možná. No, protože my jsme prostě my. Nejsme v ničem lepší, ani horší, nežli jiné státy, ale jsme to prostě my. Vezměte si základní problém, který spatřuji u armády v případě zavedení povinné vojenské služby a tím je ŠIKANA.

Socialistická armáda si nedokázala se šikanou poradit. A nenechejte se mýlit. Ani ta kapitalistická. Já jsem sloužil po revoluci, šikana na útvarech byla a ne že ne. Mnoho mých vrstevníků prošlo vojenskou službou mezi lety 1992-1996 (různě) a sloužilo u různých útvarů. Když se sejdeme a vzpomínáme, každý z nás šikanu zažil. Ne takovou tu násilnou, tedy to, že například staří vojáci zavírali mladé do skříňky, házeli je z okna a říkali tomu „Ukaž Gagarina!“ či „Letecký den!“. Takovou jsem nezažil, to se dělo prý spíše za minulého režimu.

Ani jsem nezažil šikanu typu, že mladý voják musel lézt po zemi a pod každou postelí zahlásit stanici metra. I to se prý dělo dříve. Takovou šikanu jsem nezažil, a pokud vím, nezažil ji nikdo z mých kamarádů.

Ale zažil jsem šikanu ekonomickou.

„Běž a kup mi cigára!“

Nebo, dnes již bájný: BUFET a SAHARA! Co to bylo? No, to „staří“ vojáci zaveleli zmíněná slova. Nebo jen jedno z nich. A „mladý“ se musel činit. Bufet znamenalo donést nějaké jídlo. A Sahara? No, pití přece. Kde to sebral, případně jak ro zaplatil, mazáky nezajímalo.

Ano, dalo se neposlechnout. To nebyl problém. Ovšem pak se na vás snesl „hněv Bohů“. Nedostali jste se na vycházku. Dostávali jste ty nejhorší rajóny. Pro ty mladší připomínám, že rajón je určený úsek společného prostoru, který musíte uklízet. Tedy vytírat, drhnout, a tak podobně. Dostali jste důtku. Tedy na nějaký „opušťák“ můžete zapomenout. Opět, „opušťák“, neboli KVOP znamenalo, že můžete jet na víkend domů. Ale na to všechno jste mohli zapomenout, když jste se „cukali“ a nesloužili tak, jak bylo záhodno.

Ve Vimperku, kde jsem sloužil (pro znalé Na sloupu) se jednou stala podivná věc. Jeden „mazák“ to přehnal a po jednom „mladém“ chtěl něco, co už bylo za hranou. Mladý odmítl, mazák sezval kamarády a mladého ve sprše zmlátili.

Mladý to řekl jiným mladým, tedy nám, a my jsme oplatili dvěma nejagresivnějším mazákům stejnou mincí. Dostali, co proto. Takže se na rotě začalo šířit násilí.

Samozřejmě, vojáci z povolání, nic neřešili. O všem věděli. Ale nic nevidět pro ně znamenalo méně práce, tedy pohodu. Násilí ale plodilo násilí, takže při následné odvetě za odvetu byl jeden z vojáků pobodán. Ten, co se k tomu připletl náhodou a za nic nemohl. Bodl jej jeden z mazáků. Všude bylo mnoho krve. To už nešlo ututlat, začalo se to šetřit. A výsledek? Opatrné vyšetřování. Vojáci z povolání se nás snažili zastrašovat, vše se snažili, na všech úrovních, „zamést pod koberec“.

A povedlo se. Viník dostal 7 dní posádkového vězení. A ten pobodaný byl převelen jinam. Aby byl prý ochráněn. Pak nám volal, že ještě nežli dojel k tomu jinému útvaru, už nějaká dobrá duše volala od nás na ten nový útvar a upozornila na toho pobodaného, že: „…dejte si pozor, tohle je bonzák!“

On nebyl. Nic nebonzoval. Jen jej někdo pobodal, protože dlouhodobě neřešená šikana dosáhla kulminačního bodu.

Mimochodem, v rámci toho jsem se nechal převelet též. Došel jsem prostě za velitelem a řekl, že chci domů, tedy do Prahy. A že, jestli to nezařídí, napíšu ministrovi o tom, co se tady děje. Do týdne jsem sloužil v Praze. A jen tak na okraj, ten telefonát, že i já bonzuji, proběhl samozřejmě také. Aniž bych jakkoliv bonzoval.

„Ona trocha šikany ještě nikdy nikoho nezabila!“ prohlašují někteří. Zajímavé je, že to říkají ti, kteří a) předpokládají, že jich, nebo jejich blízkých by se to netýkalo, a nebo b) kdyby se to i týkalo, byli by na straně těch šikanátorů, nikoli šikanovaných.

Já sám osobně jsem u svých spoluvojáků zažil tři pokusy o sebevraždu. Byl tam mix důvodů, nejen šikana. Vytržení z jejich prostředí, také psychická labilita, rozchody s dívkou. Ale i zmíněná šikana. Takový mix, který vyústil v to, že si sáhli na život. Tři různí, mladí lidé, již nedokázali snést to všechno a rozhodli se to ukončit. Pamatuji si jejich jména. Ale neuvedu je. Jen křestní. Petr, Jarda, Pavel. Petr (z Brna) si podřezal žíly na obou zápěstích. Ale zachránili jej. Jarda (Prachatice) se chtěl oběsit na WC. Ten se dostal ve svém snažení nejdále. Odvezla jej sanita a netuším, zda přežil. Pavel (Mladá Boleslav) snědl léky. Vtipné je, že vojenský lékař konstatoval psychické vypětí a předepsal mu na to….léky. Takže, ten, kdo se pokusil otrávit léky, se po dvou týdnech vrátil odkudsi (asi z marodky) vybaven násobně větším množstvím léků.

Armáda nefungovala tehdy vůbec. A já nevěřím, že dnes by to bylo jiné. Je sice jiná doba, ale lidé nejsou jiní. V lidech je možná mnohem více násilí a zloby, nežli bylo za nás. Nevěřím na změnu kaprála. Opět by volal na Máchala, že mu to spadlo. Asi vítr.

„No, jo, ale musí se prostě mladí naučit ovládat vojenskou techniku. Alespoň základy!“ namítají někteří.

Na vojně jsem byl. Prohlašuji, že kdyby mne dnes někdo postavil před zbraně, se kterými jsem cvičil, nedovedl bych je ovládat. Zcela opomíjím to, že tehdejší zbraně naše dnešní armáda už ani nemá. Já cvičil se Sa. vz 58. Doufám, že takovou zbraň už nemáme. Pro neznalé, je to útočná puška (někdo říká samopal, ale to je mýlka), podobná legendárnímu Kalašnikovu. Byla to dobrá zbraň. Uměl jsem ji složit poslepu. Dneska ani netuším, jak se nabíjí. Taky jsem sloužil u nějakého děla, a ani nevím, jak se jmenovalo. Měli jsme tam taky tanky. T-55. Ale já byl dělostřelec. Ne tankista. Takže jsem obsluhoval dělo a minomet. Nic z toho si nepamatuji.

„Tak se podívej na Ukrajinu! Jak ti teď potřebují vojáky základní služby! Vidíš to?“ může někdo namítnout.

A opět se bude mýlit. Zde trochu zabrousím do historie.Ukrajina, jako země, získala v devadesátých letech samostatnost a měla 53 miliónů obyvatel. Podle některých údajů 51, ale to je myslím vedlejší. Dnes má, podle některých odhadů 35 miliónů. Tedy počet jejích obyvatel se za třicet roků snížil o nějakých +-16 miliónů. A není to vinou stárnutí populace, ale je to ZEJMÉNA vinou tou, že mnozí, obyčejní, Ukrajinci nenacházeli ve své zemi perspektivu. Neviděli možnost ekonomického, sociálního a duševního rozvoje a „šli do světa“. Ne poslední dva roky, ale již dávno. Mnoho let zpátky. Každý rok tu zemi opouštělo mnoho lidí. Nechtěli tam žít. Dnes, když je tam válka, tak mnozí Ukrajinci odmítají bojovat za oligarchy a zkorumpované úředníky. To není moje terminologie. To mnozí Ukrajinci tak vnímají. Proč myslíte, že jsou desetitisíce bojeschopných mužů mimo území Ukrajiny? No nechtějí prostě bojovat. Nechce se jim umírat. A je jedno, jaké k tomu mají pohnutky. Ale nevnímají to tak, že by za Ukrajinu chtěli zemřít. A o tom to je! Kdyby jim Ukrajina, jako jejich vlast, v minulosti jasně ukázala, že ona je tou zemí, kde platí pravidla, platí tam vymahatelnost práva, že té zemi na každém jednotlivém Ukrajinci záleží, třeba by dnes bojovali ti muži s hrdostí v zákopech.

Kam mířím? Pro obranu vlasti není zas tak důležité, jestli je, nebo není, tady několik set tisíc špatně vycvičených mladých mužů. Mimochodem, jen tak na okraj, když už by měla být povinná vojna, měla by se týkat i žen. Ale to odbočujeme. Opravdu není důležité, jestli nějací mladí lidé strávili kousek svého života pochodování a nošením bufetu, či sahary.

Důležité je, aby lidé cítili sounáležitost se svojí zemí. Aby věděli, že když se jim udá bezpráví, jsou tady složky státu, které jim pomohou. Aby lidé věděli, že justice je spravedlivá. Aby lidé věděli, že jejich daně nejsou rozkrádány, a pokud by se tak dělo, že viníci budou potrestáni. Aby lidé věděli, že politici jsou vzorem nám všem a morálními majáky. Aby lidé věděli, že když dostanou nějakou závažnou nemoc, že se o ně stát postará. Aby lidé věděli, že školy jsou oázami vzdělání a prameny vědění. Aby lidé věděli, že ten jeden konkrétní stát, že je to jejich vlast, jejich rodina, za kterou stojí za to případně zemřít v boji s nepřítelem.

Vidím kolem sebe, jak se mnozí třesou radostí, kdyby se znova povinná vojna zavedla. Motivaci mají různou. Někdo se těší, že si „lízne“ státních zakázek. Ono by to přece stálo dost peněz. Jiný má radost, protože když už musel být kdysi na vojně on, proč by dnešní mladí nemuseli? Kde je ta spravedlnost, že?

Když slyším nejvyššího představitele armády, je mi smutno. I on volá po nějaké formě vojenské služby. Přeje si to. Velet. Posouvat po mapě brigády a vojenská uskupení. Obětovat levé, či pravé křídlo s cílem nečekaného protiútoku. Juchůůůůů!

Mohu říci, že se mi líbí a schvaluji to, jak je přistupováno k aktivním zálohám. Tam vidím cestu, jak zapojit veřejnost do práce s armádou. Ale povinná vojenská služba je totální nesmysl. Jak jsem se pokoušel vysvětlit, asi by to i smysl mělo. Kdyby armáda nebyla armádou a lidé byli na sebe hodní.

Ale takhle by to sklouzlo jen k dalším bufetům a saharám, k dalším bitkám ve sprchách a možná i k dalším podřezaným žílám. Jistě, můžete namítnout, že armáda je kolos, který si s tím dovede poradit. Ano, dovede. Tak, jako si dovedla poradit kdysi. Zavře nad tím oči, bude se tvářit, že problém není. A když někde „vybublá“ v plné nahotě, bude jej jako řešit. A zametat pod koberec.

Přiznávám se, nejsem objektivní. Před více nežli 30lety jsem sloužil v armádě. Tato organizace zcela v mých očích ztratila jakýkoliv kredit. A ani po třiceti letech si jej nedokázala vydobýt zpět. Přes všechny naše mise, přes všechny úspěchy různých útvarů ve světě, já osobně, vždy když vidím uniformu vojáka, nemohu si nevzpomenout na tu tupou a zoufale neefektivní armádu, kde jsem měl tu povinnost sloužit. Ale, jak jsem psal úvodem, je to jen subjektivní názor jednoho člověka.

Mám děti. Dospělé. Vojna se jim vyhnula. Kdyby byly mladší a musely by do armády, moc bych z toho radost neměl. Ale respektoval bych to.

Je mi jasné, že pokud se povinná vojna zavede, stanou se z vedoucích odvodových komisí velcí boháči. Ti movitější totiž pro své děti jistě zajistí úplatkem tzv. „modrou“. Tedy zproštění. A zproštěni budou i ti, co jim zdraví nedovolí službu vlasti. Odhaduji, že armáda bude mít velký problém, až zjistí, jak na tom vlastně ve skutečnosti mladí lidé kolem dvacítky jsou se zdravotní a fyzickou kondicí. Ono není moc kde brát. A tak nakonec případné zavedení povinné vojenské služby by mohlo možná dopadnout tak, že se vyhodí oknem spousty peněz, na pár náměstích si několik stovek špatně oblečených mladých lidí zakřičí: „Tak přísaháme!“ a to bude celé. Pro obranu vlasti to zásadní přínos mít nebude. Jen kasárnami navečer bude znít: BUFET! a SAHARA! A pár důchodců bude říkat: „Mladí vojnu potřebovali, jako sůl! Jako sůl!“

A skupina Visací zámek bude dál ve své písni zpívat: „….vojna z kluků dělá muže/tím, že duši svlíkne z kůže!“

Zavedení povinné vojny je nesmysl. Podle mne.

Můj názor. Třeba se pletu. Nevím. Nejsem odborník. Jen člověk, co na vojně byl.

Váš Vasil Kladívko.