Anketa o ničem

Zničehonic na mne vyskočila anketa. Bylo to na takové té nejrozšířenější sociální síti. Jmenovat ji nebudu, ale kdybych ji jmenovat chtěl, a její název z angličtiny přeložil, byly by tam slova KNÍŽKA a TVÁŘ. V anketě se skvěla jasně položená otázka: JSTE PRO ZRUŠENÍ PŘEDZAHRÁDEK RESTAURACÍ?. Je to na stránkách naší městské čtvrti. Máme tam anketu co chvilku. Jsou tam aktivní přispěvovatelé a stále se nás na něco ptají. U zmíněné ankety byly možnosti, a také dovětek: „Prosíme, odpovězte! Váš názor nás zajímá!“

Uvědomil jsem si tři věci.

Za prvé, je pohříchu málo lidí na tomto světě, které můj názor zajímá. To, že tvůrce ankety se zajímá právě o můj osobní názor, je nejen milé, hřejivé a potěšující, ale současně mne to činí odpovědným. Odpovědným za to, že nejen že odpovědět na danou otázku je ve své podstatě slušnost (a povinnost), ale také bych měl odpovědět po důkladném rozmyslu. Uváženě a ne zbrkle. Jak je obvykle mým zvykem. Ano, dost často jednám zbrkle, neuváženě, bez rozmyslu. Proto mám francouzské auto, proto jsem navštívil Brno, proto jsem se oženil. Ale v případě ankety bych měl jednat přesně opačně. Neboť, jak píší tvůrci ankety, můj názor nyní někoho zajímá.

Jako druhou věc, kterou jsem si uvědomil, je skutečnost, že nejen, že můj názor někoho zajímá, ale mohu svým hlasem v anketě také ovlivnit dění kolem sebe. Mohu ovlivnit, jak bude svět vypadat. Jaký svět necháme našim potomkům. Můj hlas je důležitý. Jsem tvůrce podoby světa!

A jako třetí věc, co jsem si uvědomil, je skutečnost, že vůbec netuším, jaký mám názor na předzahrádky restaurací. Ale vůbec. Je mi to úplně jedno.

A tak jsem nad tím přemýšlel. Ne nad předzahrádkami, ale nad anketami. A uvědomil jsem si, že se s nimi poslední dobou, jak se trefně říká, roztrhl pytel. Neustále se mne někdo na něco ptá.

Jste pro pomoc Ukrajině? Zavedli byste poplatek obci z andulek chovaných doma v kleci? Souhlasíte s výstavbou metra trasy D? Nosíte raději značkové oblečení, či to ze second handu? Používáte deodorant, či necháváte ostatním zažít vůni vašeho přírodního pachu? Koho volíte? Kdy mi vrátíš ty peníze? To posledně jmenované tedy není anketa, ale pořád se mě na to ptá můj soused. Ale to je jiný příběh. O tom příště.

Prostě, zkrátka a jednoduše, všimněte si, že jsme neustále na něco dotazováni. Náš názor je důležitý. A odpovídat po důkladném rozmyslu je žádoucí.

Jsem v koncích. Když čtu anketu: POSLALI BYSTE NA UKRAJINU RAKETOVÝ SYSTÉM 4RT25F?, tak kolikrát celou noc nespím. Jak odpovědět? Odpovím: ANO. My to tam (díky mému hlasu) pošleme a….já to vidím v jasných barvách. Napadnou nás hordy z východu. Tanky T34 ověšeny neoholenými vojáky ve špinavých uniformách. Hrajících Kaťušu na garmošku. A já jasně slyším jednoho z vojáků, jak říká: „Ještěže neměli raketový systém 4RT25F! To bychom asi neuspěli. A tuto zemi nedobyli. Ale oni jej naštěstí pro nás nemají! A to je naše výhra!!!! Poděkujme tomu, kdo v anketě tehdy hlasoval: ANO. Teď jdeme, vypleníme obchody a zneuctíme ženy!“. A to vše jen pro to, že JÁ jsem kdysi neuváženě klikl na okénko: ANO.

No jo, ale co když moje případné: NE bude mít obdobný dopad? Jen o tisíce kilometrů dál.

„Ach, mít tak 4RT25F,“ volají lidé v těžce zkoušeném městě v jiné zemi. A bídák na druhém konci válčiště se jen směje.

„Cha, cha, chá. Nemáte jej! A to je vaše chyba! Fatální chyba! To bych prohrál, kdybyste jej měli. Ale…NEMÁTE!“

A proto kolikrát, když na mne nějaká anketa vyskočí, vědom si své odpovědnosti, skutečně ani nespím. Moje paní říká, že jsem napůl blázen. Že to nemám brát tak vážně. Že můj názor opravdu nikoho stejně nezajímá. Že ty ankety se mnohdy píší jen proto, aby lidé článek rozklikli, zvýšili čtenost článku. A jak zvýšit čtenost? No, vrazit tam anketu. Lidi zahlasují, a pak se třeba jdou podívat, jak si jejich hlas vede. Hurá! Dvě návštěvy na jednom článku. Proto to prý často autoři dělají. Aby zvedli čtenost.

Ale já tomu nevěřím. Nevěřím, že by můj hlas nikoho nezajímal. A tak se vyjadřuji ke všemu. Nerozumím tedy skoro ničemu. Ale to mi nebrání hlasovat v anketách a mít pocit, že hýbu tímto světem. Pan Trump používá cla, já ankety. Oba ovlivňujeme svět. Já možná více, nežli on.

Cítím, že jsem skutečným Čechem. Tedy, vyjadřuji se ke všemu. Většině z toho nerozumím. A myslím si, že to někoho zajímá. Cítím se být členem stáda.

Nedávno jsem prožil otřes. Vyskočila na mne anketa: HLASUJETE RÁDI V ANKETÁCH? ANO/NE. Byly tam i další možnosti. Jako, že ankety nesleduji, nebo vyjadřuji se jen v některých. Ale tyto možnosti jsem zavrhl. A váhal mezi: ANO/NE. Co mám dát? Když dám: ANO, co to může způsobit? Bude snad anket ještě více? Jaký svět necháme našim dětem? Svět plný anket. Svět, kde se bude každý vyjadřovat ke všemu. A co když dám: NE? Nestane se třeba, že až potom někdy příště vyplním nějakou anketu, nezazvoní u mého bytu dva pánové v dlouhých kožených kabátech? A nezeptají se: „Víte, že jste dal: NE, a přitom vyplnil další, jinou, anketu?“. Já jistě budu koktat, něco vysvětlovat, ale oni, jak je znám z filmů, budou neoblomní a řeknou: „Tak pojďte s námi, vysvětlíte nám to jinde!“ a na mojí paní jen houknou: „Neplačte, matko! Slzy nejsou na místě. Brzo vám ho vrátíme!“, ale všichni víme, že je to lež. Už se nikdy neuvidíme.

Tento, (snad) lehce absurdní článek, jenž měl snahu i trochu vtipným být, který jste právě dočetli až sem, měl dva cíle. Za prvé, skutečně ukázat na absurditu toho, když někdo věří, že nějakým hlasováním v nějaké anketě něco změní. A přitom skutečně mnohdy jde jen a pouze a čtenost článku. Ne vždy, to netvrdím, ale dost často ano.

Druhý cíl tohoto článku mi napovrch vyplaval až při jeho psaní. Ukázal mi, jak snadné je upoutat vaši ctěnou pozornost. Teoreticky se dá říci, že kdo to dočetl až sem, ztratil tři minuty života, které vám již nikdo nevrátí. Je to možná příliš příkré hodnocení, článek není zbytečný a má své nepopiratelné kvality, to ano.

Kladu si za cíl nyní mírně a nenásilně edukovat váženého čtenáře, tak trošku v něm vyvolat touhu po kritickém myšlení. Tak, jako nesníte vše, co vám kdo na talíř dá (alespoň většina z vás, tedy), tak byste měli, v rámci duševního zdraví, přemýšlet, co čtete. Čemu věnujete svou pozornost. Co pouštíte do své mysli. Článek o tom, že někdo je zmaten z anket, jste dočetli až sem, což je pro mne pochvalou i varováním současně. Vím, že se nyní trochu střílím do vlastní nohy, ale jako zkušený spisovatel si to snad mohu dovolit. Věřím, že nyní chápete, co mám na mysli.

V knize: Mnich, který prodal své Ferrari, se píše o tom, že vaše mysl je jako zahrada. Když si do zahrady nanosíte odpadky, staré pneumatiky a nebudete o ni pečovat, jak se Vám asi na té zahradě bude odpočívat? A co když naopak budete mít zahradu hezky uklizenou, trávník shrabaný a zastřižený? Bude se Vám tam lépe relaxovat.

Tedy, vězte: ankety jsou většinou (opakuji, že ne tedy vždy, ale dost často) přidány z důvodu klikání. Je vaše odpovědnost za to, co si dáte do své mysli (zahrady), tedy, co čtete, a i když to bude teď znít tvrdě, tak pravdou je, že váš názor (většinou) opravdu nikoho nezajímá, a určitě dění událostí nezmění jakákoliv anketa. Fakt ne. Já vím, že je to pro někoho tvrdé zjištění, ale je to prostě tak. Je to tak.

Internet je plný nesmyslů a zbytečných článků. Nevěřte všemu, co čtete. Přemýšlejte. Protože mnohé články jsou manipulativní a mají různé (často nepřiznané) cíle. Lidé se od zvířecí říše liší hlavně používáním mozku. Buďte hrdou součástí této tradice.

Původně jsem tedy tento článek začal psát jako mírně humorný fejeton, takový povzdech nad anketami, se kterými se pytel roztrhl, ale nakonec končíme tím, že člověk je odpovědný za to, co čte, a měl by nad vším kriticky přemýšlet. Jeho mysl, jeho zahrada. Tak to je. Tak snad vám nevadí dvojí vyznění článku. Trochu humoru a trochu poučení. Od každého něco.

Hezký den

Přeje všem

Vasil Kladívko.

Ti z vás, kteří přece jen v sílu anket věří, neodejdou přece jen nyní z mého článku zklamáni. Přikládám anketu. Je to anketa o ničem. Hlasujte jen tak. Otázku vám ani nepoložím, ale když budete hlasovat, samozřejmě po důkladném rozmyslu, odpovědně a s vážností, tak vás ujišťuji, že váš hlas nic nezmění a nic neznamená. Není to o nic více absurdnější nežli mnohé, vážně se tvářící ankety. Ale můžete se za čas přijít podívat, jestli ostatní hlasují jako vy. Tím zvýšíte čtenost článku. Za což, jako autor, děkuji mnohokrát.