Článek
V jedné obci, poblíž Benešova, byla večerka. Provozoval ji asijský obchodník, sortiment byl rozličný. Jídlo, textil, nějaká ta drogerie. Prostě, jak se říká, tyče, biče, spotřebiče. Otevřeno měl sedm dní v týdnu. Dovolenou neznal. Pořád jen pracoval. Snažil se vydělat, jak se dalo. A tak, mimo jiné, zavedl také prodej použitých deštníků. A též jejich výkup. Jak to bylo?
Asi dvě stě metrů od této večerky totiž byla autobusová točna. Končily zde linky meziměstských autobusů. Řidiči měli několik minut na odpočinek, a jeli zase zpět. Častokrát řidič prošel autobus, a zejména v době deštivé, našel ve voze vždy několik zapomenutých deštníků. Takovýto nález pečlivě vzal, a dle předpisů uschoval v místnosti pro řidiče. Tam v bedýnce ležel nalezený deštník asi týden, či dva, a čekal, zda se o něj majitel nepřihlásí. A když se tak nestalo, měl řidič nález vzít a vyhodit. No a tady to vzniklo. Náš asijský obchodník nabídl, že takto použitý deštník vykoupí deset korun za kus. A hned si ve svém obchůdku zřídil bedýnku, kde je prodával za 29 korun/kus. Panovala všeobecná spokojenost. Řidiči dostali jednou za čas několik mincí za vykoupené deštníky. Ty mince pak užili do automatu na kávu v místnosti pro řidiče. Obchodník měl zisk 19 korun na každém deštníku. A zákazníci? No tak ti, když si zapomněli deštník a začalo pršet, věděli, že za 29 korun si koupí použitý deštník, který je před aktuální nepřízní počasí ochrání.
Pan obchodník udělal ještě další dvě věci. Na bedýnku s deštníky napsal: POUŽITÉ/ BEZ ZÁRUKY. Což bylo úsměvné, neboť to evokovalo, že ostatní zboží v tomto obchůdku záruku má. A jako druhou věc udělal to, že napsal na dveře: VÝKUP POUŽITÝCH DEŠTNÍKŮ. Stávalo se totiž nezřídka, že zákazník zaskočen deštěm, zakoupil si za 29 korun deštník, který použil. Třeba cestou do práce. A pak, cestou z práce, jej za 10 korun panu obchodníkovi prodal zpět. Deštník šel do dalšího kola, všichni byli spokojeni, vypadalo to, že nic nemůže tento fungující model překazit. Ale to nebyla pravda. Vše se pokazilo v srpnu roku 2023.
Toho slunečného dne postával před večerkou pán. Věk tak 70 roků, oblečen elegantně. Přes ruku pověšený holový deštník. Vypadal jako Pan Tau. Ale zamračený Pan Tau. Elegantní, ale zamračený. Neměl buřinku, ale klobouk. Ale jinak, jako Pan Tau.
Vešel do večerky, a když byl dotázán na přání, odpověděl protidotazem: „Vy jste, pane, prokurista tohoto obchodu?“
Asijský obchodník vůbec netušil, nač se jej ten pán ptá. A tak odpověděl: „Ano, máme!“
Zákazník, kterého kupodivu tato odpověď uspokojila, se dále ptal: „A vy skutečně zde vykupujete deštníky?“
„Ano, kupujeme, deset korun kus!“ dostalo se mu odpovědi.
Pán, jakoby snad ani neslyšel, sejmul s ruky deštník, obřadně jej položil na pult a ptá se: „Co byste řekl na tohle? Rolls-Royce mezi deštníky. To je, co? Co mi za to nabídnete?“ a obřadně pohladil potah deštníku. Jako by se loučil s členem rodiny.
Pan obchodník se na věc ležící na pultě zběžně podíval a odpověděl: „Deset!“ a sáhl do pokladny pro minci. Nedovedl vůbec docenit kvalitu deštníku. A ani to nechtěl docenit. Tady si lidé kupovali deštníky za 29 korun. Tak to bylo zaběhnuté. Jakoukoliv jinou cenu za deštník by zákazníci zde neakceptovali.
„Moment, moment, moment. Schovejte ty drobné a neurážejte mne, pane!“ ohradil se zákazník a povídá: „Tohle je unikát. Koukněte!“ roztáhl deštník, začal své zboží vychvalovat. Povídal, jak je potah kvalitní, jak je kostra pevná, jak se ani v největším větru ten deštník neobrátí, prostě chválil a chválil.
„Tenhle deštník, pane, ten nás přežije všechny! Je vyroben v Dánsku a v roce 1965 jej přivezla z Dánska moje tetička. Víte, kolik tehdy stál?“ zakončil svoje obsáhlé povídání zákazník.
„Deset korun!“ nabídl opět svoji cenu obchodník.
„Co deset?!?! 145 dánských korun, pane! Tehdy! Víte, co to bylo peněz? To byl dvoudenní plat, tehdy! Pane! 145 korun!“
„Ne 145!!! Ne!!! Deset!!!“ trval na svém obchodník.
„Pane! Víte o tom, že máte neskutečnou příležitost získat skvělý, nadčasový výrobek? A vy říkáte deset korun! Kde žijete, pane?“
„Česká republika, pane. Deset!“
„Tak ano, chápu. Jste obchodník a jste dobrý obchodník, evidentně. Ale já také nejsem dnešní. Domluvme se na tisícovce a já odsud odejdu sice s pocitem, že jsem prodělal, ale přesto spokojený! Tisíc korun, co? Co vy na to?“
„Deset!“
„Pane! Já k vám budu upřímný. Když se na mě podíváte, co vidíte?“
„Deset!!!“
„Ne, deset. Vidíte zlomeného muže. Pane. Já byl někdo. Kdysi. Ale to je pryč. Dnes nemám na elektřinu. Přišlo mi vyúčtování a já nemám na zaplacení. To je doba, co? Celý život jsem poctivě pracoval a najednou… nemám na tu složenku. Pane. Musím potupně prodávat věci. Pane. Dejte mi tisíc a já budu spokojený!“
„Deset!“
„Pane! Máte vůbec ponětí, jaké to je, být bez peněz? Máte ponětí?“
„Co?“
„Jestli máte ponětí?“
„Ponetí? Nemáme, ale dovezeme! Zítra!“
„Pane! Dobře. Jste tvrdý obchodník. To vidím. Dejte mi pět stovek, já zavřu oči a vezmu to, a zmizím! V mé situaci je dost i pět stovek!“
„Deset!“
„Pane! Vy nejste obchodník! Víte, co vy jste? Vy jste PODVODNÍK!“
„Ja? PODVODNIK? Jak to vy se mnou mluvit? Já váš deštnik nechtit! Vůbec!“ rozohnil se obchodník. Nikdo mu nebude říkat, že je podvodník. A dodal: „Odejít z můj obchod! Ven! Ven! Ven!“
Zákazník vzdychl.
„Moment! Moment! Tak se nečilte, hned. Tři stovky a jsme si, jo? Tři ubohé stovky, co vám to udělá?“
„Ven!“ ukázal na dveře uražený obchodník. Ta zmínka o podvodníkovi jej urazila.
„Aby ses….,“ dodal pán slovo, které nelze před 22 hodinou napsat. A vyšel ven. I se svým drahocenným deštníkem.
Postával venku, nevěděl, co dělat. Pak rozrazil dveře a křičel: „Na dveřích máte, že vykupujete deštníky! Když to tam napíšete, musíte to udělat! Na to jsou paragrafy! Dejte mi tisíc korun a já nikde nenahlásím, co jste mi tady říkal!“
„Deset!!!“ křičel obchodník a pan zákazník vztekle bouchl dveřmi. Opět stál na ulici. Rozčilený, smutný a chudý.
„Jé, to je hezký deštník,“ pochválila mu deštník okolojdoucí paní. Důchodkyně. Nemá co dělat, chodí po městě a oslovuje lidi a povídá si s nimi.
Pán s deštníkem ukazuje svůj majetek a chválí jej. Říká, jak je deštník kvalitní, jak je vzácný, a nakonec se paní zeptá, zda si tipne, kolik mu za něj ten „šizuňk“ a „podvodník“ tady v obchodě, nabídl? Paní říká, že kdyby měla peníze, jakože nemá, tak by za něj dala klidně pět tisíc!
„No, paní, vy jste alespoň uznalá. Ten podvodník mi nabídl deset!“
„Deset tisíc? Za deštník?“ diví se paní a dodává, že všechno hrozně zdrahlo.
„Deset korun! Představte si to, paní! To je zloděj, co?“
„Tak málo? A to si necháte líbit, pane? Vy, od pohledu takový rázný člověk?“
„No a co můžu dělat? Mám ho zbít, nebo udat?“ ptá se zoufale muž, co nemá na elektřinu.
Paní krčí rameny, odchází. Muž nervózně přechází před obchodem sem a tam, a nakonec se rozhodne, že se přece nenechá okrádat!
Rázně vrazí do obchodu, deštník držíc tak, jak vojáci drží namířený samopal. A křičí: „Ty mi teď prostě dáš tisíc korun, jinak se neznám! Jinak bude zle!“
A tady náš příběh pomalu končí. Pán s deštníkem si totiž nevšiml, že do obchodu mezi tím vešel mladý Macháček. Kdo to je? Je to takový jednodušší člověk. Hlásil se k Policii, ale nevzali ho. Tak nakonec skončil tady, na malém městě, u Městské Policie. Je z něj strážník. Snil o tom, že bude vyšetřovat vraždy, či loupeže. Ale nejblíže k vraždě tady měl, když opilý starosta přejel holuba. Takže Macháček jen chodí a pokutuje parkování. Ale většina lidí se tady zná právě se starostou, který od nich Macháčkem vypsané bločky za parkování vždy odebere, a předá Macháčkovi s tím, ať je laskavě stornuje. Macháček si tedy občas připadá tak trošku zbytečný. Ale pořád sní o tom, že jednou se přimotá k vraždě, nebo alespoň přepadení, a že ON to vyřeší. A teď, když si kupuje koblihy (po vzoru amerických policajtů) to přišlo. Macháček stojíc v zadní části obchodu, uviděl u pokladny chlapa, co míří deštníkem na prodavače, a chce po něm peníze.
Macháček neváhal a na lupiče skočil. Macháček mladý a ozbrojený, pán s deštníkem starý a zoufalý. Váleli se po zemi, pán s deštníkem nakonec Macháčka poměrně snadno přepral a dal se na útěk. Ale pan prodavač a majitel obchodu v jedné osobě, hodil po utíkajícím pánovi plechovkou s lečem. Mimochodem s prošlým lečem. Tři roky prošlým. A trefil se.
Nakonec pána s deštníkem tedy zatkli. Ne, Macháček to nebyl. Ten měl vyražené čtyři zuby a krvácel. Když jej totiž pán s deštníkem přepral, Macháček se po chvíli zvedl a dal se za ním na útěk. Ale zakopl o schůdek vedoucí do obchodu a spadl hlavou na lampu veřejného osvětlení. Vyrazil si zuby a prostřelil si nohu vlastní pistolí. Kterou měl, mimochodem, v pouzdře.
No, ale zde příběh skutečně končí. Pán s deštníkem vše vysvětlil, nakonec to skočilo na Úřadě, kde jej nějak potrestali. Macháčka povýšili. Nasadil život při ochraně majetku, přece. A pan obchodník s výkupem deštníků přestal. Jak se to totiž všechno vyšetřovalo, tak k němu pořád někdo chodil, a ptal se, jak to bylo? Policajti, úředníci, pak se to řešilo na Úřadě. Pan obchodník nic nezanedbal, ani neudělal špatně, ale stejně neměl dobrý pocit, když musel vysvětlovat, proč nabídl za deštník jen 10 korun, a jak vlastně jeho byznys funguje. Příliš moc lidí se najednou začalo zajímat o to, jak on vlastně podniká.
To on nemá rád. Podniká takzvaným způsobem: BUS. Tedy, Bez Účasti Státu. A tady se stát najednou hodně zajímal o to, jak to funguje. To se panu obchodníkovi pranic nezamlouvalo.
Ceduli s výkupem strhl, řekl, že už nevykupuje, protože to je nebezpečné. A autobusáci dostali, díky tomu, na svoji místnost, místo automatu na kávu na mince, varnou konvici a vaří si turka. A tak to nakonec má, téměř pro všechny, šťastný konec.
Pro pana s deštníkem asi moc ne, ale co? Nemá přepadávat obchody. A to ani za situace, kde nemá na elektřinu.
Jo, jo. Takže nakonec vlastně náš příběh poučení má. Jaké? To já přesně nevím. Ale bude to něco jako, že deštník je právě takové hodnoty, jakou je někdo ochotný za něj zaplatit, nebo něco takového. Nevím, nejsem žádný spisovatel, abych vymýšlel a sepisoval poučení z příběhu. To si tam najděte sami. Určitě tam nějaké bude.
Váš Vasil Kladívko
