Hlavní obsah
Knihy a literatura

Česek

Foto: Seznam.cz

Tohle je povídka. Trocha literatury pro vás. Jestli je smutná, či veselá, netuším. Je ze života, takže bude spíše smutná. Neboť život je spíše smutný, nežli veselý.

Článek

Česek.

Setkávání s bezdomovci nijak nevyhledávám, ale ani se těmto setkáním nijak nebráním. Určitě nepřecházím na druhý chodník, mám-li nějakého bezdomovce minout, ale zase na druhou stranu nejitřím se nad každým zpackaným osudem a žebrající bezdomovce obdařuji mincemi jen tehdy, mám-li zrovna dobrou náladu. Jinak si jich nevšímám.

Ovšem tentokrát, při cestě z Alberta, jsem učinil výjimku. Jeden z bezdomovců na mě totiž volal. Již jsem si zvykl, že lavička mezi Albertem a mým domovem je útočiště těchto individuí, takže je míjím bez zájmu. A tu jeden zvolá: „No, ne! Vasil!“ a žene se ke mně. Koukám. Mám známé různě, ale že i mezi bezdomovci? Podívám se podrobněji. Jeho neholená tvář, bezzubá ústa, rozklepané ruce, nic mi to neříká. Ale pak vidím ty oči. To je přece Česek! No, určitě! Je to on! Česek!

Česka jsem poznal někdy kolem roku 2000. Plus mínus. Dělal vrátného ve firmě, kde jsem pracoval. Není o moc starší ode mne.

Chytrosti moc nepobral. Už zmíněná pozice vrátného byla inteligenčně dost nad jeho síly. Obecně inteligence byla věc jemu utajená a jemu nedopřána.

Dám dva příklady, které to budou ilustrovat, ale nejprve bych měl asi vysvětlit to jeho podivné křestní jméno. Česek. Toto jméno signalizuje, že ani jeho otec nebyl zrovna inteligencí obdařen.

Česek se ve skutečnosti jmenuje Čeněk. Ale nikdo mu neřekne jinak, nežli Česek. A to proto, že tak jej původně chtěl jeho otec v raných sedmdesátých letech pojmenovat! Ne, není to nijaké staročeské jméno. Česek není z historie. Českův otec totiž chtěl svého syna takto pojmenovat JEN PROTO, aby na něj mohl volat:

„Čau, Česku!“

A já jen připomínám, že Nicolae Ceaușescu byl známý rumunský komunistický diktátor. Jeho jméno se četlo: „Čaučesku“ a Českově otci přišlo strašně moc vtipné, že takhle bude volat na svého syna a policajti nebudou moci nic říci. Jak říkám, inteligencí neobdařen.

No, nakonec mu to na matrice změnili na Čeněk, ale otec neustále na svého syna volal: „Čau, Česku!“ a bylo to.

Tak takhle přišel Česek ke svému jménu. Neinteligentní otec měl neinteligentního syna.

Česek nebyl zlý. Byl jen podivín. Hlídal ve své kukani, neustále s ním byly nějaké problémy. Slíbil jsem dva příklady, jako důkaz jeho inteligence. A zde jsou:

Příklad první je krátký. Nejvyšší ředitel firmy zjistil, že již kolem desáté dopoledne se hladina alkoholu v krvi některých z nás (zaměstnanců) pohybuje nad číslem 1 promile. Prostě a jednoduše, kalilo se u nás již od božího rána. Já tedy zrovna moc ne, ale to ne proto, že bych se zříkal, ale proto, že jsem jezdil velmi často autem za zákazníky. Ale ostatní kalili dost. A tak ředitel nakázal:

„Žádné pití v pracovní době!“

No, asi tušíte, jak to dopadlo. Česka odvezla záchranka. Dusil se. Protože si bral nějaké prášky, co mu doktor předepsal a nemohl je nijak zapít, jelikož byl v pracovní době a to se nesmí přece pít! Prášek mu zaskočil, Česek se začal dusit, ale nabídnutou sklenici vody rázně odmítá. Pít se přece nesmí! Nakonec pozvracel kukaň vrátného, pomočil se a omdlel. Našli jsme jej po chvilce. A odvezla jej sanita.

Druhý příklad je ještě lepší a váže se ke školení o požární bezpečnosti. Česek, coby vrátný, byl na toto školení samozřejmě přizván. Školitel nám všem, kteří jsme se sešli v zasedací místnosti ve třetím patře budovy, unuděně vysvětluje, že požár se oznamuje voláním:

„Hoří!“ a následně se přesuneme všichni co nejrychleji MIMO budovu, tedy z dosahu požáru, abychom neuhořeli.

„Je to jasné?“ dotáže se školitel a všichni kýváme.

„Prosím vás, ještě jedna věc,“ doplní školitel: „…jakmile budete v přízemí, opusťte budovu jakýkoliv východem. Hlavní vchod, kterým vcházíte do budovy, má propustnost 2 lidi za 2 sekundy. Ale máme tady zadní vchod, a kdyby opravdu hořelo, klidně projděte na ulici oknem. Myslím tím dole, jak je vedle vchodových dveří!“

Česek zvedl ruku a ptá se: „A nepořežu se? Když půjdu oknem?“

„Prosím vás, samozřejmě při požáru je nutné zachránit život a ne hmotné statky. Takže, jakmile uvidím, že se poblíž dveří kupí lidi, vezmu třeba židli, prohodím ji oknem a pak teprve vylezu ven. To dá rozum!“ říkal školitel.

Česek se ještě několikrát na něco ptal, ale v zásadě rozuměl. Pak nastalo opakování. A školitel se zeptal Česka: „Tak, co uděláte při požáru? Ukažte nám to!“ a očekával, že Česek zvolá: HOŘÍ!

Ovšem Česek uchopil židli, prohodil jí oknem (opakuji, že jsme byli ve třetím patře) a pak se rozhlédl po nás všech a řekl: „Tedy vás tady je!“ a prohodil druhým oknem druhou židli a zvolal: „Všichni ven!“ a začal nás cpát z okna.

Takže školitel byl následně pokárán, že jeho přednáška o požární ochraně nebyla srozumitelná, neboť pan vrátný, pan Česek, ji evidentně nepochopil.

Takže na vrub tohoto jsme dokonce museli uspořádat požární poplach. Fingovaný, samozřejmě.

V pátek, v půl druhé odpoledne, se budovou ozvalo:

„Toto je zkouška připravenosti k požárnímu poplachu!“

Všichni jsme dávno věděli, že v pátek nám končí směna v půl druhé. Měli jsme již od dvanácti sbaleno, mnozí z nás, zřejmě kvůli požární bezpečnosti, vypadli z práce již v devět ráno.

I Česek byl informován.

„Tohle je JEN JAKO. Ne, abyste volal hasiče!“ říkali mu opakovaně a nakonec mu pro jistotu v jednu odpoledne sebrali telefon. A pevnou linku odpojili.

„Ale vždyť já vím, nejsem blbej!“ oponoval Česek.

Ovšem, jakmile se ozvalo to hlášení, propadl Česek kouzlu okamžiku. V ten moment vyskočil ze své kukaně, otevřel vchodové dveře prchajícím davům dokořán a my, volně se ploužící lidé, odcházející z práce, s vědomím, že se tam tento týden již nevrátíme, jen vidíme Česka, jak dole v přízemí, bere jednu židli za druhou, prohazuje je okny a volá: „Tudy! Tudy! Nebo uhoříte!“

Ke vší smůle pod jedním z těch oken měl zaparkované auto pan ředitel. Jeho Jaguár posloužil Českovi jako stupátko. Stoupl si na střechu toho luxusního vozu a křičí: „Hoří! Všichni ven!“

Tak, to je Česek.

Ze života se mi ztratil. Nijak moc jsme se zase nekamarádili, ale věděli jsme o sobě. Tehdy, když způsobil ten problém s tím požárním poplachem, byl jsem to já, kdo jej z toho auta sundával dolů. Takže se na mě pamatuje. A teď na mě volá: „To je Vasil! Ahoj!“ křičí ústy bezzubými a já říkám:

„No, ne. Čau, Česku!“

Česek se ke mně hrne: „Nemáš nějaké drobné?“ ptá se a já se směji.

„Mám. Potřebuješ?“ ptám se.

„No, jasně. Jsem na kříži!“ hlásí mi a já sahám do kapsy. Mám tam asi 40 korun a dávám je Českovi.

„Co ty tady?“ ptám se a Česek ukazuje na křoví opodál a říká hrdě: „Tady teď bydlím!“

Matně si vybavuji, že kdysi dávno jsme se s Českem bavili o tom, že on má někde nějaký byt. Snad v Nuslích, nebo tam někde. A tak se ptám: „Tys měl přece byt, nebo ne?“

„Jo, měl. V Chebu. Ale ten je nějak už pryč,“ říká Česek a směje se. Šátrá v kapse, nachází napůl snědenou čokoládu a nabízí mi: „Chceš?“

Otisky zubů na té nahnědlé hmotě, stejně jako zasychající zbytky slin dávají jasný důkaz, že Česek tu čokoládu neodlamoval, ale ukousl přímo.

„Dík, já sladký nesmím!“ odmítám a Česek zase tedy čokoládu zabalí a dá do kapsy.

„Ten byt, jak jsi říkal, jsi ale neměl přece v Chebu. Měl jsi jej někde v Nuslích. Na ten se ptám,“ opakuji a Česek kývá: „No, jo. To jo. To byl byt po tátovi. Ale ten vzala voda,“ říká Česek a já se ptám: „Povodně, jo?“

„Ale ne, to se tak říká, že ho vzala voda. Ale vyměnil jsem ho. Jak táta umřel, napsali to na mě a přišel nějaký pán z realitky, že mi za 2+1 dají 3+1. Tak jsem si říkal, proč ne? A vyměnil to s nimi. Ale to 3+1 bylo v Chebu!“

„Ty jsi vyměnil 2+1 v Nuslích za 3+1 v Chebu?“ ujišťuji se a Česek říká: „No, to by udělal snad každý, ne? Místnost navíc. Jenže jsem pak zjistil, že Cheb je strašně daleko. A navíc jsem neměl na nájem. Takže mě domácí vyhodil!“ říká skoro až vesele a já se ujišťuji: „Počkej, Česku. Ten byt v Nuslích byl snad tvůj, ne. Tak jaký domácí v Chebu? Tomu nerozumím!“

„No, já taky moc ne. Ono je to nějak tak, že byty jsou různé skupiny, že jo. Tomu moc nerozumím. Nějaké jsou jako tvoje, ale nějaké zase někoho jiného. Ten byt v Nuslích byl můj, ale ten v tom Chebu to byl zase nájem, jo? Rozumíš? Jiná kategorie, nebo tak nějak se to říká,“ povídá Česek a já ujišťuji: „Ty jsi vyměnil byt v osobním vlastnictví v Praze, za nájemní smlouvu v Chebu?“

„No, tu smlouvu mi ani nedali, protože jsem neměl na ten nájem, ne?“ rozčiluje se Česek a pak se ptá: „Nedáš si víno? Mám tam skoro celou krabici. Někdo to odložil k popelnici a já to chutnal, nic tomu není!“ ukazuje na lavičku a vedle ní ležící igelitové tašky.

„Česku, já víno nepiji. Ale jestli chceš, pozvu tě na pivo!“ říkám a Česek strne. A pak se zeptá: „Jako do hospody, jo? Tam mě přece nepustí!“

„To neřeš. Hospodského znám a sedneme si na zahrádku do rohu!“ říkám a Česek povídá: „Tak jo. Ale jen si hodím věci domů!“ utíká k lavičce a bere svoje igelitky. Nese je do křoví, a jak jsem pochopil, je tam kdosi. Česek mu cosi říká, zřejmě jej instruuje jak zacházet s jeho věcmi a za moment stojí natěšený u mě: „V hospodě jsem nebyl deset roků!“ říká nadšeně.

Jdeme. On smrdí a stále něco povídá. Jak se má dobře, jak jsou někteří lidé hodní a někteří zlí, jak je zima v pohodě, když nepadá sníh, a že nejhorší ze všeho jsou krysy. Ty jsou horší nežli déšť!

Sedáme si, objednávám piva a ptám se: „Takže, když jsi přišel o byt, tak jsi skončil na ulici?“

„Ale vůbec ne. Já měl ubytovnu. Hlídal jsem, tak jsem to měl k tomu. Ale pak jsem začal podnikat, hlídání jsem nechal a tím přišel o ubytovnu!“ vysvětluje Česek zcela přirozeně a já se divím: „Tys podnikal?“

„No, jo. To víš. To se musí. Já mám asi třicet firem. Já jsem podnikatel!“ říká Česek a ptá se: „Nechceš na mě nějakou firmu napsat?“

„Já? Ne!“ odpovídám a z Česka postupně vyleze, že kdesi kdysi hlídal. A jeden z návštěvníků té firmy poznal Českův potenciál. Začal si Česka potupně omotávat kolem prstu. Nejprve mu koupil alkohol. Pak mu nabídl možnost přivýdělku. A pak zase cukl. Prostě hloupého Česka dostal přesně tam, kde jej mít chtěl. Do stavu naprosté závislosti na něm. A začal na něj psát firmy. Česek je klasický bílý kůň. Jak jsem pochopil, ten dotyčný pán bude zřejmě advokát, právník, nebo něco kolem práva. Česek to sám nedovedl popsat. Ale mentálně je na tom člověku naprosto závislý.

„Za firmu mám deset tisíc až tisíc korun,“ říká hrdě Česek a já říkám, že tomu nerozumím.

„No, tisíc mi dají okamžitě. A deset tisíc, až…,“ Česek mlčí, je vidět, že přemýšlí, a pak řekne: „…no, deset tisíc až potom, až se něco nějak….teď nevím….něco s tou firmou, až se stane…,“ povídá a já mu pomáhám: „Asi, až se to přepíše, ne?“

„To ne. Za to je ta tisícovka. Vidíš. Víš, že ani nevím, kdy dostanu těch deset tisíc,“ říká zamyšleně a já se ptám: „A už jsi je někdy dostal?“

„No. Ještě ne,“ řekne.

Pijeme.

„Ty, Česku. Mám kupu známých. Někde určitě hledají hlídače. Nemám se poptat?“ ptám se a Česek se směje: „Kdepak, kamaráde. Já jsem odpadlík. Já již žiji mimo systém. Po mně jdou!“

„Kdo po tobě jde?“

„No, fízlové. Kvůli těm firmám, přece!“ říká Česek a já mu povídám, že navzdory tomu, co se o policistech vypráví, oni nejsou zas tak hloupí. Poznají bílého koně.

„Kdepak. Zavřou mě. To mi říkal ten pán, co mi dává ty peníze za ty firmy. Musím žít v podsvětí!“

„I kdyby tě zavřeli, Česku, tak tam se budeš mít líp nežli venku,“ povídám a Česek říká:

„No jo. Ale to už bych nikdy nedostal těch 10 000, co jednou dostanu. Za každou firmu deset tisíc. A víš, kolik jich mám? Ani to nedovedu vynásobit!“ říká zasněně a pak dodá: „Víš, co si koupím?“

„Co?“

„Mobil! Takový ten velký, víš. Všichni chodí, mobilují, koukají do toho a já nevím, proč!“

Posouvám před něj svůj telefon.

„Hele. Tohle je Seznam.cz, tohle je jiná adresa,“ ukazuji mu adresy na mobilu a Česek jen kouká. Zklamaně.

„Tak na tohle všichni pořád čuměj?“ diví se.

„A hele, takhle vypadá erotika,“ říkám, ukazuji mu příslušnou stránku. Česek se rozzáří. Uchopí můj mobil, dívá se, a pak říká: „Mobil chci. Určitě! Každopádně!“

Popíjím a ptám se: „Tak co, Česku? Mám se zeptat někde na tu práci?“

„Hele dík, ale fakt ne. Po mně jdou. Já mám kupu dluhů a tak. Fakt ne. Ale díky,“ říká Česek a dodává, že ty firmy, co na sebe má, jsou (překvapivě) samý dluh.

A pak Česek dodá: „A navíc, hele. Já jsem spokojenej. Neříkám, před tím jsem bydlel v Malešicích. Tam, to stálo za nic. Tam je takový lesík a tam nás bylo asi deset. Ale pořád samé hádky a tak, takže jsem se sebral, vzal kamaráda Karla a jsme tady. A je nám fajn. Máme svoje křoví, když potřebujeme, jdeme do Charity se osprchovat. Jednou za čas na Úřad na sociálku, a je to. Já jsem v pohodě. Jakmile bych nastoupil do práce, tak já bych osm hodin v kuse už ani snad nedal,“ říká Česek a já pokyvuji. Česek pokračuje: „To mi tuhle říkali i na Úřadě. Že prý pro mě najdou nějakou ubytovnu, vyřídí nějaký invalidní důchod.

„No. A proč jsi to nevzal?“

„No nemůžu, přece! Já se radil s tím pánem, víš, s těmi firmami, jak mi dává ty peníze. A on říkal, že jakmile se někde takto objevím, hned po mě skočí. Jako policajti, chápeš? Nejsi policajt, že ne?“

„Ne,“ odpovídám popravdě a říkám: „Hele, Česku, kolik ti je?“

„Jako let?“ ptá se on.

„Ne asi. Jako hodin! To víš, že let!“ ptám se.

Česek přemýšlí a pak řekne: „A víš, že ani nevím. Kolik je tobě?“ ptá se.

„47,“ odpovím a Česek říká: „No, já budu o něco starší. Ale ne o moc!“

Pijeme. Nakonec platím a jdeme zpátky. Česek je nadšený: „Tý jo. V hospodě já nebyl roky!“

„Já vím. Deset let,“ říkám a Česek se diví: „Jak to víš?“

„Říkal jsi mi to!“

Docházíme k „jeho“ lavičce. Česek se kouše do rtu a pak nervózně řekne: „Hele, měl bych pro tebe takovou jednu obchodní nabídku, ale chtěl bych, aby sis ji poslechl celou,“ říká, kouká na mě zoufale a já jej pobízím: „No, tak sem s ní, Česku!“

„Podívej, asi takhle: já mám takový spacák. Je perfektní. Teplý. Celou zimu jsem s ním vydržel. No a teď jsem u popelnice našel jiný. Takže mám dva. Ale dva teď nepotřebuji. Je teplo. A já si říkám, že bych ti jeden z nich, jako ze známosti, víš, prodal. Za stovku. Já vím, řekneš si, že je to dost peněz, ale poslouchej. Ten spacák je fakt dobrej. Jenže já nevím, jaká bude zima. Tak, že bychom se domluvili, že ti ho teď prodám, ALE, když bude tuhá zima, prodáš mi ho za padesátku zpátky,“ navrhuje Česek.

„Koupím za sto a prodám za padesát?“ divím se já a Česek vysvětluje: „No ale celé jaro, celé léto a celý podzim ho budeš přece užívat. To je výhodné!“ říká Česek a dodává: „Řeknu to na rovinu. Možná to není na první pohled vidět, ale potřebuji prachy!“ fakt.

Z křoví vylézá Karel. Bezdomovec. Vidí Česka a volá na něj: „Čau, Česku!“ a mě zdraví „Dobrý den!“

Přichází k nám. Česek mu říká, kdo jsem, že mi řekl všechno o těch firmách. Karel se mračí. Česek se ptá: „Vezmeš ten spacák?“

Směji se. Sahám pro stokorunu. Česek říká, že jde pro oba, že si budu moci vybrat. Zastavuji jej: „Na! Vezmi si to. Česku! Nech si stovku i spacák!“ říkám.

Česek nechápe. Nakonec bere bankovku, děkuje a opět se mě ptá, zda nechci na něj napsat nějakou firmu. Nechci.

Loučíme se. Říkám: „Čau, Česku!“ a jdu pryč. A jen slyším, jak Karel Česka plísní „Neměl jsi to říkat o těch firmách. Jsme oba psanci. Jako bys to nevěděl! Teď musíme zmizet odsud pryč!“ a slyším, jak Česek povídá: „Věděl jsi, že na mobilu se dá přehrávat porno?“

Česek již ve „svém“ křoví není. Ani na „své“ lavičce.

Chodím okolo a vidím, že místo již obsadili jiní bezdomovci. Kam zmizel Česek, netuším. Možná jej Karel přemluvil, že když Česek prozradil jejich byznys plán, tak musí oba zmizet.

Snad se má dobře. Když jsem naposledy viděl, jakkoliv byl zbídačený, vypadal vlastně spokojeně. Vybavuji si, jak mi v té hospodě říkal: „Já nemůžu nikde pracovat. Ten pán s těmi firmami, mi říkal, ať žiju, jako duch. Neviditelný! Tak je to prý správné!“

A já mám pocit, že přesně tohle Česek ve svém životě chtěl. Žít jako duch. Inu, každý strůjce svého štěstí.

Chodím kolem té lavičky a toho křoví, a pokaždé v duchu řeknu: „Čau, Česku!“

Tak takhle tady žijem…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz