Článek
Jsem natolik zkušený a natolik stár, abych věděl, že uvažování žen je vedeno cestou klikatou, kdy v porovnání s tím, jak ženy uvažují, se jeví horská cesta v Nepálu jako rovná a přímá dálnice. Ženy prostě uvažují jinak, na rozdíl od nás mužů zapojují do svého uvažování tuny a tuny emocí, jsou to prostě složité osobnosti. Na rozdíl od nás, jednoduchých mužů. Možná právě proto je máme rádi a milujeme je.
Máloco mne v uvažování žen překvapí, ale přesto se občas stane něco a já si říkám, že ještě nejsem tak stár, abych nezažil nové a nové překvapení. Příklad mnou nepochopeného a pro mne stěží pochopitelného uvažování žen (spíše konkrétní jedné ženy) napíšu v následujících řádcích. Berte tento příspěvek spíše pro pobavení. Není jeho cílem hledání hlubokých myšlenek, ani nějaké pátrání po smyslu života. Prostě je to jen vyprávění o tom, co se (také) může udát a jak moc podivně dovedou některé ženy přemýšlet. Jeden konkrétní příklad. Prosím, pokud se tady najde mezi čtenáři muž, který následující uvažování pochopí, nechť mi to v komentáři vysvětlí. A vlastně o stejnou věc prosím i přítomné čtenářky. Ženy.
Mám kamaráda. Říkejme mu třeba Karel. Karel je rozvedený, věk 46 let. Bydlí, jezdí, dluhy nemá. Pracuje. Tedy, pro některé z žen je ideální partií. Má malý byt. 1+1. Na Proseku v Praze.
Našel si přítelkyni. No, takto, ona to byla nejprve jeho kamarádka, pak jednou oba překročili hranici, za kterou již kamarádství není možné, a stali se z nich milenci. Ona je vdaná. A připomínám, že Karel je rozvedený.
„Vdaná? No, to tedy nevím, nevím,“ divím se v práci. Karel je totiž nejen můj kamarád, ale také můj kolega z práce.
„Neboj, je sice vdaná, ale dle jejích slov jim to s manželem neklape. Žijí sice v jednom bytě, ale ona spí v ložnici a on v obýváku na gauči! Ten vztah je mrtvý,“ zasvětil mne do problematiky Karel. On ten manžel má prý někoho jiného, nějakou jinou ženu, rozvod je jen otázkou času.
Karel a jeho přítelkyně, říkejme jí třeba Vanda (to jméno jsem si vymyslel, aby nebylo snadné je identifikovat, ve skutečnosti je to Jana), tak Karel a Vanda se spolu stýkají u něj v jeho bytě. V jeho 1+1 na Proseku.
„Ona je podivná. Vždy přijde. Jde si udělat kávu. Otevře skříňku, vezme ČISTÝ hrnek, prohlédne jej, nahlas vzdychne, a vezme utěrku a začne jej otírat! Je strašně na pořádek,“ vysvětluje Karel a dodává, že jej její chování udivuje, neboť on je muž, co je docela „na pořádek“, doma má čisto, a rozhodně nehrozí, že by měl doma špinavé hrníčky. Znám, jak to u něj vypadá.
Ale jeho přítelkyně se svého podivného chování nechtěla vzdát. Vždy přišla, otřela ostentativně sedák, na který si sedala, pokud na něco používala příbor, vždy na něj dýchla a utěrkou jej vycídila. Utěrkou, kterou prohlédla a ostentativně hledala čistý kousek.
„Ta utěrka byla ráno čistá,“ hlásil mi Karel a dodával, že jeho Vanda (připomínám, že jméno je vymyšlené) takto nad ním nenápadně snad získává morální převahu.
„Chce mi ukázat, že jsem bordelář. Že ona je žena, pořádná a čistotná, a já jen muž, co neumí pořádně uklidit. Zrovna včera mi celý den doma uklízela dcera,“ povídá mi Karel. Má dceru. Je jí 21 a občas přijde tátovi uklidit. Karel pokračuje: „Vytírala, otřela prach, okna, prostě všechno. Druhý den přišla Vanda a koukla z okna ven a povídá, že přes tu špínu nic nevidí. Chápeš to? Včera umytá okna. Leskla se jak křišťál. Chápeš to?“ ptá se mě Karel.
Udělal pokus. Když viděl, že Vanda jednou přijíždí, vyhodil starou houbičku na nádobí a na linku dal úplně novou houbičku, právě vyndanou. Vanda přijela, vzala hrnek, že si udělá kávu. A štítivě vzala tu novou houbičku, mezi dva prsty, hodila ji do koše se slovy, že tady bakterie jen tančí.
„No, je divná,“ konstatuji já. A Karel říká, že jinak je ale v pohodě. Je mu s ní dobře. Jen to, jak mu neustále ukazuje, jaký on je nepořádník, mu vadí. Ona prostě takto ukazovala, že ona je ŽENA a on JEN muž. Že prostě žádný muž nemůže být tak pořádný, jako je pořádná každá žena. Získávala tím morální převahu ve vztahu.
A pak, jednoho dne, ji Karel vezl k ní domů. Autem. Ona měla těžký nákup, doma u ní nikdo nebyl, a Karel se nabídl, že jí odnese nákup domů.
„V předsíni boty. Rozházené. Prach všude neutřený. Ve dřezu nádobí, neumyté,“ popisuje mi Karel, jak to u ní vypadalo a dodává, že prostě běžná domácnost, jako všude jinde. Jen u Vandy by to jaksi nečekal.
„Bylo vidět, jak jí to vadí. Jak jí vadí, že vidím, co vidím. Stále to omlouvala, nějaký svetr, co byl přes opěradlo, hodila kvapně do skříně, a nakonec, když viděla, že koukám po bytě, tak abych měl myšlenky jinde, svlékla se,“ povídá Karel a dodává, že tedy šli do ložnice. Oba. A tam ona z manželské (ustlané) postele, odhodila na zem přehoz a peřinu. A na prostěradle, které bylo natažené přes obě půlky postele, se skvěla díra.
„Mně to bylo jedno. Vážně. To se stane. Ale díra to byla slušná. Velkosti půlky mé dlaně. Jak říkám, já to neřešil, ale Vanda se styděla, chtěla to nějak vysvětlit, a tak řekla, že to její manžel v noci kope nohama, a jak si nestříhá nehty…,“
„Počkej. Vždyť manžel spí přece na gauči, ne?“ skáču neslušně do řeči.
„Přesně tohle jsem Vandě řekl. Přesně na to tohle se jí zeptal. A víš, co ona na to?“
„Co?“
„No, že si to vymyslela. S manželem je to v pohodě, spí oba na jedné posteli. Ta díra jest toho důkazem! A ten nepořádek doma taky. Normálně fungují! Tak jsem řekl, že tohle nechci, že to je mezi námi konec a ona jen kývla. Řekla, že s manželem jsou, jen hledala něco bokem.“ vysvětluje mi Karel.
A tady by příběh mohl končit. Ale nekončí. Za čas totiž Karel potkal Vandy manžela. Oni se nějak znají.
„Víš, co mi řekl?“ ptá se mě pak Karel.
„Co? No vadilo mu asi, že mu lezeš za ženou, ne?“ tipuji já.
„Právě, že houby! To si poslechni! Povídá mi, že je rád, že Vanda konečně někoho má. Že on sám taky někoho má, dokonce u ní, tedy u té jeho nové, už bydlí. Rozvedou se a on se znova ožení. Vůbec nebyl naštvaný!“
„Tak moment! Takže Vanda o on tedy co? Jsou spolu, nebo ne? Já se v tom úplně ztrácím. Spí na gauči, nebo v ložnici?“
„No, právě, že ani na jednom místě. Spí jinde. Už nějakou dobu. Občas, ale jen tu a tam, přespí doma. A to opravdu spí na gauči! Mezi ním a Vandou dávno nic není. Když jsem mu řekl, že vím, že spí v ložnici, rezolutně řekl NE a to slovo asi osmkrát opakoval. Oni spolu vážně nejsou!“
„Dobře, ale když spolu nejsou, tak proč Vanda….proč tedy ona říkala….já se v tom ztrácím,“ konstatuji já.
Za čas dostanu vysvětlení. Karel a Vanda se sešli. Na kávě. Navzájem se jim po sobě stýskalo. Mezi nimi není jen tělesno, ale vzniklo tam i nějaké to duchovno. Mají se rádi. Už dávno. Tak proč být od sebe, že?
„Tak jsem se jí ptal, co to mělo tehdy znamenat? Člověče, fakt s manželem dlouho nic nemá, žijí úplně odděleně,“ povídá Karel.
„No, a proč přiznala to, co přiznala? Proč ti tehdy říkala, že s manželem je?“ nechápu.
„No, v ten okamžik prý volila mezi dvěma variantami. Buď přiznat, že je vlastně bordelářka a spí na prostěradle s dírou, nebo říci, že stále něco má s manželem a ukončit náš vztah. Tak zvolila to druhé. To jí prý v ten okamžik přišlo, rozumnější. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že mně je úplně jedno, jestli její prostěradlo má, nebo nemá díru. Prostě volila to, co cítila, že je správně,“ vysvětluje Karel.
„Copak ona tě nemá ráda?“ nechápu.
„Má. Vysvětlovala mi, jak jí to pak mrzelo. Že o mě přišla. Jak z toho nespala. Ale prý by nesnesla, abych si myslel, že to prostěradlo….no však víš…,“ směje se Karel.
Jsou spolu. Mají se rádi a klape jim to. Nejsou spolu dlouho, takže nemohu říci, jak to všechno dopadne. Ale pokaždé, když Vandu potkám, a že je to dost často, vzpomenu si na to, jak raději zvolila, že přijde o muže, o kterého ona stojí a on stojí o ni, nežli by přiznala, že spí na posteli, která má prostěradlo s dírou.
Jak říkám, někdy uvažování žen nechápu. Tedy, abych se vyjádřil ještě přesněji, jen někdy uvažování žen chápu. A toto není ten případ, kdy bych tomu rozuměl. Jak to vidíte vy? Napište do komentářů.
Váš Vasil Kladívko
