Článek
Ministr Macinka promluvil nedávno na Mnichovské bezpečnostní konferenci, řekl, co řekl, a národ se rozdělil na dva nesmiřitelné tábory, které jej buď adorují, nebo proklínají. Ještě je tady tedy jeden, poměrně početný tábor těch, kterým je to vlastně jedno. A pak by se vlastně našli i tací, co s částí souhlasí, a s částí třeba ne. Takže ne dva tábory, jak jsem psal výše, ale táborů více, ovšem ty dva prvně jmenované jsou nejvíce slyšet.
A já bych se rád na zmíněná slova pana Macinky, s dovolením, podíval absolutně z jiného úhlu. A snad se mi povede vysvětlit, čímže to mne zmíněné vystoupení natolik zaujalo, že píši následující řádky.
Nechci se řadit ani do jednoho z táborů. Tedy ani do tábora příznivců, či odpůrců, pana ministra. O tom tady psát nechci. Co mne ovšem zaujalo, byl výkon moderátorky celého setkání. Všimli jste si?
Pan Macinka začal mluvit, paní Clinton seděla, evidentně se jí nelíbilo, co poslouchá, ale… mlčela. A když polský ministr zahraničí skočil do řeči, moderátorka jasně a razantně řekla: „Mlčte! Nechte jej to domluvit!“ A tím dala najevo, že do řeči se neskáče. A že to ve své debatě nebude tolerovat.
Jak osvěžující v porovnání s našimi politickými debatami. Naše televize, a je jedno, jestli komerční, či veřejnoprávní, nabízí v případě politických debat přehlídku skákání si do řeči, kdy moderátor jen sedí, někdy je na něm vidět, jak si libuje v tom, že v jeho pořadu zaznívají urážky mezi diskutujícími, a debatu ve své podstatě neřídí. Nezakřičí: „Mlčte! Nechte jej to domluvit!“ Sedí, občas kouká do papírů, občas něco namítne, opakuje otázku, ale na verbální agresivitu diskutujících nemá odvahu (nebo chuť) reagovat.
Vadí mi to. Velmi. Abych nebyl špatně pochopen, nevadí mi skákání do řeči v politických debatách. Tam mohu televizi vypnout, nebo přepnout. Vím, že do řeči si skáčou všichni politici, tak říkajíc napříč politickým spektrem, bez ohledu na stranickou příslušnost.
Takže, když koukám na politickou debatu, tak nějak s tím počítám. A když je v té debatě jistá dáma, bývalá kandidátka na prezidentku, která dnes sedí v Bruselu, a kdysi se snad nějak zapletla do prodeje vysokoškolských titulů, tak vím, že ona je přeborníkem ve skákání do řeči, tak prostě na ten program nekoukám. Takže, i když mi to vadí, v politických debatách to přežiji. Ale vadí mi to v běžném životě. Protože skákání do řeči je výrazem toho, jak protistranou pohrdáme. Je nám jedno, co říká. MY VÍME VŠE LÉPE! A tak skočíme do řeči, protistranu urazíme a jsme strašně moc vtipní. Ha, ha, ha. A obyčejní lidé toto u politiků vidí, a přenáší si toto chování do běžného života.
Vstupují do řeči jiného, když mluví, vysmívají se mu, nenaslouchají mu. Obyčejní lidé, v obyčejném životě. Odvykáme si naslouchat názorům oponentů. Protože, podle nás přece mele nesmysly. Takže mu skočíme do řeči, nenecháme jej domluvit, protože on je… a zde si doplňte urážku dle libosti.
Uměním pohrdat protistranou dnes vládnou běžní lidé napříč celou společností. Je jedno, jaké mají vzdělání, z jakého jsou města, jakého jsou pohlaví.
Když pozoruji lidi kolem sebe, když se o něčem sporném baví, již mnohdy nediskutují. Vstupují si do vět, odmítají byť jen přemýšlet nad argumenty druhé strany a jsou verbálně, a někdy i fyzicky, agresivní. A proč by neměli být? Vidí to přece u politiků. V debatách, v televizi. Tam si také nikdo nevyčítá nějaké to skočení do řeči, tam se také uráží.
Jsi jiného názoru? Tak tě urazím! Jsi můj oponent? Jsi největší špína pod sluncem! Hanba tobě i tvé rodině!
Mnohdy je mi z toho smutno. Lidé už neumí diskutovat o politice. Už se o ní jen hádají. Navzájem si do obličejů metají nadávky a urážky. A není to jen o politice. Samozřejmě vždy bylo běžné, že se lidé dohadovali o příslušnosti k nějakému sportovnímu klubu. Ale dnes se lidé do krve hádají i o kultuře, hudbě, nebo o tom, jaká dieta je, či není vhodná. A neposlouchají se navzájem. Vůbec.
Nebudu zastírat, moji přátelé to vědí, já jsem členem jisté politické strany. Nebudu ji zde jmenovat, nebojte se. Jsem takovým tím řadovým, úplně obyčejným pěšákem, co při kampaních rozdává letáky, a nic z toho nikdy nemá. Minulé volby, myslím ty parlamentní, jsem také chodil na stánky. A povídal si s lidmi. Mnohdy s lidmi jiných politických zaměření, nežli jsem já. To byste nevěřili, jak špatně dovedou lidé diskutovat, když na jejich verbální urážku, kterou povětšinou začínali debatu se mnou, odpovím otázkou: „A co přesně se vám nelíbí? Jaký byste viděl recept, na problém, o kterém právě hovoříte?“ a posloucháte je. Oni většinou neumí mluvit. Papouškují to, co slyšeli někde v televizi, ale hlubší odůvodnění svých názorů nemají. A jsou neskutečně překvapeni, když mluví, povídají… a já jim naslouchám. Neskáču do řeči, jen tu a tam maximálně položím doplňující dotaz. A pak zkusím mluvit já. Svoje argumenty. Ale mnohdy pohořím. Protože po prvních dvou mých větách mi ten člověk, co mluvil pět minut, a nezapomněl mi říci, že právě on je ten slušný a správný, kdežto já jsem ta zrůda a svoloč, tak on mi skočí do řeči a vysvětluje mi, jak nemám pravdu a nemám právo mluvit! Ať mlčím, když jsem tak hloupý! Jsem dobrý maximálně k tomu, abych si vyslechl JEHO názory.
Ano, z politických debat v televizi se nám neschopnost naslouchat druhému přenesla mezi lidi. Je mi z toho smutno, a to tak, že velmi.
A pak si pustím debatu, kde ministr Macinka mluví, paní Clinton naslouchá a polský ministr chce skočit do řeči a je mu řečeno: „Mlčte! Nechte jej to domluvit!“. Ano, tak by to mělo být i mezi lidmi ve společnosti.
Mluvte, nesouhlaste navzájem se sebou, ale prosím, když mluví druhý, mlčte a nechte jej to domluvit. To je totiž jediná cesta, jak se něco dozvědět. Naslouchejte mu. Nemusíte jeho názory přebírat. Ale jen tím, že si navzájem budeme naslouchat, se někam můžeme posunout. Protože paní Clinton, ač evidentně s názory pana Macinky nesouhlasila, prostě mlčela a nechala jej mluvit. A víte proč? Protože je slušně vychovaná. Neskáče do řeči, ví, že na světě je názorů spousty, a předpokládám, že si uvědomuje, že politik je nejen zastánce a nositel názorů, ale také pro mnohé lidi vzorem v chování. A kdyby ona skákala do řeči, kam by to pak vedlo? Lidi by se navzájem neposlouchali, skákali si do slov, a pak, jednoho dne, by si třeba vjížděli do vlasů. A to není to, co rozumný politik chce.
U nás v našich debatách v televizi si navzájem do řeči skáčou všichni. S jednou jedinou výjimkou. Čest této výjimce. Já toho muže, ano je to muž, jmenovat nebudu, ale kdo sleduje politiku, zná jej. Můžete si v komentářích tipnout, kdo to je. Když je v debatě, mlčí. Naslouchá. A pak argumentuje. A mnohdy mi druhá strana skáče do řeči. A moderátor se jen usmívá, asi zrovna v duchu přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta. Nic neřekne. Toho muže, kterého mám na mysli, jsem nikdy nevolil a volit nebudu. Není mi sympatický jeho politický názor. Ale je mi sympatické, když je v debatě, že mlčí a naslouchá. To uznávám, a vážím si toho.
Chtělo by to, aby někdy, když vidím nějaké debaty mezi lidmi, ať již v televizi, nebo na ulicích, aby někdo přišel a jasně řekl: „Mlčte! Nechte jej to domluvit!“.
Nechci si hrát na nějakého mravokárce, takže tímto tento fejeton ukončím. Povzdechem, jak moc nám chybí někdo, kdo by občas zakřičel: „Mlčte, nechte jej to domluvit!“
A to je asi tak vše. Pokud máte jiný názor, nežli já, uvítám jej v komentářích.
Váš Vasil Kladívko.
