Článek
Do naší kanceláře vešel šéf. My, čtyři přítomní, pracovníci v kanceláři, jsme zvedli oči od obrazovek počítače.
„Takže, vážení, tady…,“ začal šéf zostra, ukázal na desky formátu A4, které třímal v ruce. Vypadalo to, že tam budou buď výpovědi, nebo kompromitující fotky na někoho z nás. V duchu tipuji sebe. Jeho výraz byl přísný, ale pak se změnil na přátelský úsměv. Jako, když proutkem mávne. Konec konců, takový on přece je. Přátelský, přísný, ale spravedlivý. Nebo si to o sobě alespoň myslí. Já bych mu dal jiné přídomky, ale netuším, zda tuto povídku čtete po 22. hodině, takže zůstaneme u přátelského, ale přísného a spravedlivého.
„Tady máte formulář. Anonymní. Je tam pět otázek. Ohledně vaší spokojenosti ve firmě. Odhlasovali jste si to na odborech, že bude provedena zpětná vazba, takže tady to máte. Prosím, teď hned práci přerušit, dotazník vyplnit a zpět mi hned odevzdat! Nemám na starosti jen vás!“ rozdává papíry.
„Počkej, tady nahoře je kolonka jméno a číslo zaměstnance,“ namítám, že dotazník tedy není anonymní.
„Jo, tohle? Toho si vůbec nevšímej. To je jen proto, abychom pak mohli doložit, že to dostal každý. Anonymita je ale zachována. My nebudeme koukat, kdo co vyplnil, fakt“ vysvětluje mi vedoucí.
„Já to nechápu,“ ozvala se kolegyně Krásná. Ona se fakt tak jmenuje. Je nová. Ne na světě. Tam je stará. Minimálně 50 let šlape po této planetě. Ale u nás je nová. A já myslím, že astronomové by z ní jistě měli bolehlav. Proč? No ona se snaží dokázat, že ne že se vše točí kolem Slunce (alespoň v naší soustavě), ale že se vše točí kolem ní. Kolem kolegyně Krásné. Že ona je nejen Krásná, ale (podle ní) je taky krásná. Že každý z ní musí být paf, že každý ji chce, že každý o ní sní. Podle mne si myslí, že to její příjmení, je něco jako indiánské jméno. Že vyjadřuje osobnost. Ale, kdyby to tak bylo, jmenuje se Tupá, nebo Úplněmimoženská, nebo tak nějak.
„Co nechápeš?“ ptá se šéf.
„No, tady je otázka, pak několik teček a napsáno: Hodnotí se na stupnici 1-5, jako ve škole, kde 1 je nejlepší a 5 nejhorší. Já tomu vůbec nerozumím!“ kouká do papíru.
Šéf, který si myslí, že jednou u kolegyně Krásné bude vpuštěn do míst tajemných, kam zatím mohla (dle mých skromných odhadů a jejích slov) jen polovina Prahy a přilehlého okolí, se chápavě a snaživě ptá: „Čemu na tom nerozumíš? Vždyť je to tam napsáno, přece. No, třeba tady. První otázka: Jak hodnotíte atmosféru na pracovišti? No a tady do těch teček napíšeš odpověď!“
„Jakože mám napsat, jak se tady máme?“
„Ne, napiš tam jen číslo! Jako ve škole!“
„A jednička je….,“ přemýšlí nahlas ona a šéf jí pomáhá: „Nejlepší!“
„A pětka je….,“
„Nejhorší!“
„To je složité. Proč to není obráceně? Jako počet bodů, že jo,“ rozhlíží se ona.
„Co jste si odhlasovali na odborech, to máte!“ odsekává šéf.
„No, tak když je to tak, a je to jako ve škole, a jsou to známky, ale ne body, tak já dávám třeba….třeba….třeba….trojku!“ vzdychne ona a rozhlédne se po nás. Dostali jsme od Krásné trojku. Krásnou trojku. Mohli jsme dopadnout hůře, to by nás jistě pak mrzelo. Ale měli bychom se zamyslet. Máme na čem pracovat, a příště od ní dostaneme třeba dvojku. Kdo ví? Prostor pro zlepšení zde evidentně je. O tom žádná.
Kolegyně Krásná se podívá na vedoucího, dá si mezi rty tužku, pak pronese: „Trojku já mám totiž moc ráda!“ a vedoucí polkne.
„Není tu otázka na plat!“ nadává kolega Pokorný. Je nespokojený se svým platem. Což o to, bereme málo. To je nepopiratelný fakt. Ale on by byl nespokojený, i kdyby bral desetkrát více. Je to prostě on.
„Na plat se tam neptáme, jen na spokojenost s prací,“ odpovídá šéf.
„Nejsem spokojený, protože mám malý plat, kolikrát nemám ani na toaletní papír, velkou potřebu musím vykonávat v práci, tak moc mám malý plat,“ říká si pro sebe kolega Pokorný a připisuje to tam dolů, pod otázky. Píše. Dlouho. Občas se zastaví, zamyslí se, kývne, a pak píše dál. Otáčí papír a píše. Píše. A píše.
„To znamená, že my jen tady napíšeme pět čísel, do každé otázky jedno a je to?“ ptá se Mirek. Mirek má před důchodem. Asi pět hodin před důchodem. Nebo tak nějak. Ve firmě dělá celý život. Podle mého názoru postavili tuhle firmu kdysi kolem něj. Prostě někde byl Mirek, přijela auta, a postavila se kolem něj tahle firma.
„Tak, tak,“ pokyvuje šéf. Na Mirka musí být hodný. Ten jediný tady totiž tuší, oč kráčí. Našeho šéfa Mirek zaučoval. A i šéfa našeho šéfa. Prostě Mirek. Na každého něco ví.
„Tak třeba…třeba….třeba….otázka první. Tam napíšu číslo, jo?“
„Jasně, Mirku!“
„157. Může být?“ ptá se on. Je starý, má před důchodem. Už nějakých deset let nic nepobírá. Nebo spíše nechce pobírat. Má svůj počítač, tam internet. Nedávno, je to asi dva týdny zpátky, objevil možnost, že můžete mít otevřené najednou dvě záložky. Nebo více. Chodil, všem to ukazoval jako neskutečnou novinku. Všichni se na oko divili. Někteří nevěřili. A ti nejodvážnější si to opakovaně nechali ukazovat a fotili si to do mobilu.
„Ne, Mirku. To nejde!“ odpoví šéf.
„157 je už obsazené? Aha. Tak třeba 283?“ navrhuje on.
„Ne. Jako ve škole. Známka, Mirku!“
„Jo, aha, promiň,“ omluví se on, kývaje hlavou, škrtá 283 a píše tam 61,“ a usmívá se.
„Jo, v pohodě,“ mává rukou šéf.
„No, tak když to vlastně není anonymní, tak já volím tohle,“ říkám a do pěti otázek píšu samé jedničky.
„Anonymní to samozřejmě je, to už jsem ti říkal, a to jste si na odborech odhlasovali, jen chceme vědět, že se zúčastnil každý. To není nic proti ničemu,“ odsekává mi šéf. A dodává, že bych se měl začít umět vyjadřovat kriticky a ne jen podlézat. Bere můj papír a ptá se: „To jsi vážně se vším spokojený?“
„Ne. To ne!“
„Tak napiš, co ti vadí. Neboj se! Odvaž se! Jak jinak má vedení mít zpětný ten….tamten….jak se to říká?“
„Chod?“ navrhuji.
„Přesně! A teď máš příležitost. Je to anonymní. Na, tady máš nový papír. Tady to podepiš, napiš osobní číslo a pusť se do toho!“ dostávám nový, čistý, list.
Krásná vzdychá.
„Co je?“ ptá se šéf.
„Já, nevím. Ty otázky jsou strašně těžké. Třeba tady: Jak jste spokojeni s vedením?“
„No? A co je tam nejasné?“
„S vedením čeho? Vedením kam?“
„Ne. To jsi nepochopila. S vedením společnosti. Firmy. Třeba se mnou!“
„No, já myslela, že to si pak nějak mezi sebou povíme. Až poznám, jak jsem spokojena. To přece teď nemůžu napsat, když ještě nevím,“ vzdychá ona.
„Já myslím,“ vstupuji jim do hovoru a pokračuji: „….že moc dobře víš. Jinak bys tu práci tady nemohla dostat, kdyby už jsi nebyla někdy v minulosti spokojena s někým z vedení, nebo spíše on s tebou! To je evidentní, jak jsi k této práci přišla,“ napomáhám.
„Jo, tohle se tím myslí? Aha. No, tak to jo. Celkem jo,“ usměje se a píše trojku. Pak se zamyslí a doplní znaménko mínus.
„Málo nadšení při samotné akci,“ vysvětlí ona nám ostatním.
„Můžu ještě jeden list?“ dožaduje se kolega Pokorný. Má hustě popsaný ten první z obou stran.
„Na co? Napiš jen odpovědi a je to!“ odmítá šéf.
„Já nejsem spokojen s platem! Chci to tam napsat! I manželka prezidenta má větší plat než já a to nic nedělá, je jen manželka!“
„Až budeš manželka prezidenta, tak tedy budeš mít větší plat. Ale teď to nikoho nezajímá! Teď nejsi manželka prezidenta!“ odmítá šéf vydat nový papír.
„Já bych taky chtěla být manželka prezidenta. Kam se to píše? Ta žádost?“ obrací papír kolegyně Krásná.
„Nemůžeš mít dva manžely. A já myslím, že za tebe ten tvůj denně děkuje do nebe! Jsi pro něj dar od Boha,“ bourám jí její sen být paní prezidentovou.
„Já to mám,“ prohlašuje Mirek a odevzdává papír. Jsou tam čísla u otázek. Jím napsaná. Jsou dvoumístná, některá třímístná.
„Dobrý, Mirku,“ chválí jej šéf. A děkuje za rychlou práci.
Kolega Pokorný naštvaně odevzdává popsaný papír s tím, že nedostal prostor.
„Na, tady máš nový, čistý, jen tam vyplň čísla. Tyhle romány nikdo číst nebude!“ říká šéf, dává mu nový papír, kouká do toho papíru, co zabavil a jen odfrkne: „Cože, ty že děláš práci za dva????“ čte z papíru, co tam kolega Pokorný napsal. A dodává: „Já dělám práci za dva. Co za dva? Já dělám práci za čtyři! Ty děláš sotva za polovinu toho, co já. Kdes to vzal, že děláš za dva?“
„Na!“ odevzdávám papír. Je tam čtyřkrát jednička, jednou dvojka.
Šéf na to kouká. Pak řekne: „Počkej!“ a sáhne do desek. Vyndá jiný papír, položí jej na můj stůl.
„To je vyhodnocení. Počkej, já to zkontroluji!“
„Jak vyhodnocení? Nechápu,“ říkám.
„Co zase nechápeš? Máme od odborů zadání zjistit náladu na pracovišti. Ale, co si budeme povídat. Nálada na pracovišti má kolísavou tendenci, lidi jsou různí, mohou tam napsat leccos. Není prostor pro žádné hrdinství. Tak jsme si na schůzi vedení rovnou odhlasovali, jak to má vyjít. Takže počkej….,“ kontroluje mi šéf odpovědi, pak kamarádsky zaklepe prstem na dvě otázky a poradí mi: „Tady si to prohoď. Místo jedničky dej dvojku a tady místo dvojky jedničku!“ a usměje se na mě. Má mě rád. Je přísný, ale spravedlivý. Nemá to s námi lehké. Je to takový náš táta.
„Jak to máš, ukaž?“ naklání se ke mně kolegyně Krásná.
„Hele, když už se chceš takto někdy naklánět, vezmi si nějaké tričko ke krku. Je ti vidět až…až….až….,“ odvracím zrak a dodávám, že to opravdu není hezký pohled.
„Ukaž,“ naklání se šéf a kolegyně Krásná povídá, že jen chce správně vyplnit ten test, a ať ji nešikanujeme, nebo nás udá za obtěžování!
Vracíme šéfovi papíry. On je kontroluje, pokyvuje a já se ptám, jestli už je rozhodnuto, jaký bude vývod z této ankety?
„Když už je předem znám výsledek, tak jestli to něco pro nás bude nakonec znamenat?“
„No jistě. Bude víkendový teambuilding. Zjistí se, že pracujeme dobře, vedení je v pohodě, jen vazby mezi vámi, těmi nejobyčejnějšími, jsou narušené. To je dáno, zřejmě prostě vámi. No jste to holt jen vy. Základní stavební kámen pyramidy, bez něhož se ale, co se dá dělat, holt žádná stavba neobejde. No. Ale firma udělá teambuilding a bude to. Na podzim. Trochu vás napravíme a zkusíme nalít vodu do vašich žil!“
„Ale ten je přece každý rok,“ namítám.
„No. A ne snad? Bratr našeho nejvyššího šéfa má na horách penzion, na podzim není sezóna, musí se mu nějak naplnit kapacita, ne?“
„Jo takhle, on nám dává se slevou celý hotel k dispozici, jo?“ ptám se.
„Se slevou? Proč se slevou? Naopak. Vzpamatuj se. V jakém světě žiješ?“ ptá se šéf a odchází dávat radost ze své přítomnosti na jiné pracoviště. Se slzou v oku mu máváme.
„Tembuilding? Bude? Fakt, jo? Co to jako je?“ ptá se kolegyně Krásná.
„Je to na horách. Přes den se dělají nesmysly a večer chlastáš a spouštíš se, s kým se ti namane, skrz naskrz ve firmě,“ vysvětlí jí kolega Pokorný a kolegyně Krásná se zamyslí a řekne: „Tak, to jo. To pojedu. Hory mám ráda!“
„Já nejedu. Mám malý plat!“ řekne kolega Pokorný.
A Mirek jen dodá: „Já měl ten dotazník vyplnit jinak! Já to tam napsal blbě. Kluci moment, já si odskočím. Doženu někde šéfa a vyplním to ještě jednou. V otázce na spokojenost se stravováním v podnikové jídelně jsem napsal číslo 93. A myslím, že tam mělo být jiné. Mizím. Kdyby něco, hledám šéfa!“ odchází. Je nám jasné, že jej dopoledne již neuvidíme. Projde skrz naskrz firmou, s každým se zastaví na kus řeči. Možná mu i na počítači, jak se otevírají dvě záložky, ukáže. Inu, Mirek.
„Já taky mizím. V nákupáku mají nádhernou oranžovou bundu. Jdu si ji koupit. Na ten tímbul….tamto,“ směje se kolegyně Krásná, zvedá se a jde na nákup.
„Takže, zůstáváme jen my dva. Silné jádro,“ řekne po chvilce kolega Pokorný. Kouknu na jeho obrazovku počítače. Má tam Solitér. Karty.
„Makáš, co?“
„Mám malý plat. Přece se nepředřu. Tady jsem na úrovni 2226. To nikdo nemá, takovou úroveň!“ usmívá se a mačká ikonu: ROZDAT.
Já otevírám počítač. Chvilku pracuji, ale pak se zamyslím. Je dobře, když se zjišťuje zpětná vazba. Kdepak. Všechno funguje tak, jak má. Tak je to v pořádku, tak to má být!
Touto povídkou Vás snad pobavil
Váš Vasil Kladívko
P.S.: A já jen dodávám, že toto byla VYMYŠLENÁ povídka. Pro pobavení. Takto to u nás ve firmě nechodí, ani v žádné jiné firmě to takto nechodí. Vždyť já ani přece nedělám v kanceláři. A nemám takové kolegy. Takoví ani snad nejsou, přece? Obecně platí, že takto to přece nechodí, na pracovištích se pracuje se, přes známé se místo NEZÍSKÁVÁ, a rozhodně jsou všude čisté a kolegiální vztahy. Přece sami víte, že na Vašem pracovišti to chodí jinak, nebo ne?
