Článek
„Chci se rozejít! Nejsi jako Leoš!“ řekla Veronika.
„Jaký Leoš?“ nechápal David.
„Jako Leoš Mareš!“ odpověděla ona.
….
Můj kamarád David se rozešel se svou přítelkyní. Či spíše, abych byl zpravodajsky zcela přesný, rozešla se ona s ním. On by snad i ve vztahu pokračoval, ale Veronika řekla: „Dost!“ A pak dodala to o tom Marešovi. Říkala i jiné věci. Takové, jaké se tak říkají, když se dva lidé rozcházejí. Říkala, že Davida nemůže vystát, že když slyší, jak on dýchá, nejraději by jej zadusila polštářem, že když David přijde domů, tak ona (Veronika) i Micka (kočka) dáví. On naproti tomu říkal, že vše se dá přece řešit, že přece jen tak oba nezahodí osm let vztahu, že každý problém má přece řešení. Ona říkala, ať se sbalí a vypadne. Že to je ideální řešení. Prostě, říkali to, co lidé říkají, když se rozchází. A také ona (Veronika) řekla to o tom Marešovi.
„Co má on a já ne?“ štkal David u piva v hospodě, když se nám později svěřoval se svojí situací.
Otázka je jasně položena. Začínáme odpovídat.
„Prachy, auta, postavu, nenosí knírek (na rozdíl od tebe), má charisma, nesmrdí, myje si nohy i mezi prsty, češe se…,“ jmenujeme jeden přes druhého a během čtyř minut vyjmenujeme 78 aspektů, kterými Leoš předčí Davida. Je to jak v soutěži Na lovu, kde se hraje o čas a odpovědi musí jen létat.
„Jenže já ji miluji!“ namítá David a dodává, že ona (myšleno Veronika) je jediná ze všech. Bohyně v těle ženy!
„Viděli jste ji, ne? Má vlasy, má hlavu, ruce a nohy…..Bože, to je ale ženská!“ je zoufalý.
David má věk začínající trojkou. Ale čtyřka se pomalu hlásí o nástup. Je mu 38. Veronice je 27. Stále se cítí mladá, stále chce žít naplno. To David již pomalu myslel na rodinu. Že by se s Veronikou rozmnožili. Jenže místo rozmnožení přišel rozchod. Jako blesk z nebe čistého.
„Proč? Proč?“ zoufá si David a my dáváme další plusy Leoše Mareše nad Davidem.
„Nezvrací do akvárka, je z Berouna, má hezký ruce, z uší mu neteče krev….,“ překřikujeme se.
„Kluci, já se musím vystěhovat. Domluvili jsme se na pondělí. Můžu s vámi počítat? Mám tam kupu věcí. Je to tak minimálně na dvě dodávky,“ žádá nás on a my souhlasíme.
Nakonec je stěhování o poznání skromnější, nežli si David myslel. Jakkoliv věci v bytě povětšinou kupoval on, tak Veronika mu vysvětlila, že jsou vlastně její. Že on je sice platil, ale ona je vybírala, takže je to půl na půl, a hlavně přece David nechce frustrovat Micku tím, že by si musela zvykat na nový nábytek, televizor, ledničku, myčku, Veroniky mobil, počítač a dalších mnoho věcí?
„Víš, jak bys té kočce ublížil?“ zvedá Veronika nebohou kočku do výšky, aby se jí David před začátkem stěhování podíval do očí a vysvětlil jí to!
„Micce bych neublížil,“ hlesl David a odnesl si z bytu jednu napůl plnou sportovní tašku, čímž byl odstěhován. Ve dveřích mu to ale nedalo, a zeptal se: „Co ten Leoš? Jak tomu mám rozumět?“
„Já….víš…no stejně by ses to asi dozvěděl. Žijeme spolu, no,“ pokývá hlavou Veronika.
„Cože? Vy dva? Ty a ten Leoš? Žijete spolu? Tady? To mi chceš jako říci, že spolu tady v posteli….tentononc? Že tady u toho stolu spolu jíte? Že on chodí tady na ten záchod? Že kouká z tohoto okna? Ze kterého jsem vždy koukal já? Opravdu?!“ zoufá si David.
„No….je to tak, no. Nešil. To se prostě stává, no,“ vysvětluje Veronika.
Bylo to v době, kdy Leoše Mareše bylo všude plno. Zapnuli jste rádio….Leoš Mareš! V televizi…Leoš Mareš! Šli jste na WC…a tam sedí….hádejte kdo? Prostě všude Mareš.
„To je divný. Ten chlap je snad přece ženatý, ne? Proč by se zahazoval s Veronikou?“ pochybujeme my, kamarádi Davida. Ten nám nejdříve vynadá, že nepoznáme, kdo je opravdu krásný (tedy Veronika), ale pak mu to nedá a volá Veronice, aby se zeptal, co Leoš Mareš má, a on ne?
„Jaký Mareš?“ nechápe Veronika otázku, na co se jí její expřítel ptá.
Vše se vysvětlí. Veronika si opravdu začala s Leošem. Ale ne s Marešem, ale s Čížkem. Že nevíte, kdo je Leoš Čížek? No to je instalatér od nás ze sousedství. Takový podivný kluk. Pro nás nemá příjmení. Je to Leoš – instalatér. Veronika není zrovna nejostřejší tužka v penále. Když rozčílená říkala Davidovi, že to táhne s Leošem, nemohla si zaboha vzpomenout na jeho příjmení. Myslím na příjmení Leoše – instalatéra. Pro nás prostě příjmení nemá. Ale Davidovi ona chtěla říci plné jméno jeho soka. A jak říkám, není zrovna z nejbystřejších, a jak všude slyšela, Leoš Mareš, jak to všude četla, tak jak řekla: „Leoš…,“ dodala: „….Mareš!“. Ale ve skutečnosti je to instalatér Leoš Čížek.
„Cože? Leoš? Cože? Vždyť nám zapojoval umyvadlo, pračku, Micku….tedy myčku! Vždyť je o rok starší než já!“ křičí do telefonu David a nechápe, co se to děje.
„No, už nějakou dobu spolu tajně…jaksi…,“ povídá Veronika.
„Co má on a já ne?“ ptá se nás pak.
„Veroniku. Každý večer,“ odpovídáme sborem. Jsme kamarádi. Když můžeme, pomůžeme.
Tak proto Leoš (myšleno Čížek), přestal chodit do hospody. Nechtěl se potkat s Davidem.
David usoudil, že co se týče Leoše, uskuteční tři věci. Za prvé, plivne mu do obličeje. Za druhé, dá mu přes ústa. Oba tyto závazky splnil, když Leoš přece jen přišel na pivo. David si na něj počkal na záchodcích a vykonal, co vykonat chtěl. Jenže, oba muži jsou přibližně stejně silní. Takže souboj se po chvilce změnil v klinč, kdy oba muži zaklesnuti do sebe, držíc se vzájemně kolem krku, snažili se jeden druhého, v rohu WC, přetlačit.
„Kluci, my musíme na záchod,“ říkáme po deseti minutách, kdy ani jeden ze soupeřů neudělal významnější pohyb a jen nahlas oba dýchali. Blokovali nám WC.
„Běžte do lokálu, vlezte si do rohu, jak byl dříve kulečník a pokračujte tam!“ navrhujeme.
Oba muži se tedy pustili, šli do lokálu, tam se v rohu opět uchopili do klinče a pokračovali ve funění.
„Naber ho parohama!“ radíme Davidovi a uzavíráme sázky, kdo z těch dvou první odpadne.
Nakonec odpadli oba stejně. Navzájem po sobě hodili pár nadávek, ale k souboji již nebyla chuť.
Pozorný čtenář si povšimne, že jsem napsal, že David se rozhodl ke třem věcem jako odvetu, ale zatím jsem popsal jen první dvě. Tou třetí bylo Davidovo opovržení.
„Mám to! Budu němá výčitka!“ řekl nám svůj plán David. V čem to spočívalo?
„Vím, že jezdí do práce autobusem. Každý den v 6:26. Já sednu do auta, budu stát opodál. On sedne do autobusu. A já? Že neuhádnete, co udělám já?“ ptá se nás David. Ani nečeká na odpověď.
„Pojedu pomalu za tím autobusem. Ať mne ten Leoš vidí! Budu jeho černé svědomí. Jezdí osm stanic. To já moc dobře vím. Takže, jakmile vystoupí, zastavím. A budu jen sedět v autě a koukat. Na něj! Budu němá výčitka!“
„A dál?“ ptáme se.
„Co dál? Jakmile se na mě podívá, udělám rukou takhle, jakože jej pozoruji, aby věděl. A odjedu do práce. Ale druhý den budu na zastávce zase. Jako němá výčitka!“ odhaluje nám svůj plán David.
Tři dny to tak skutečně bylo. David byl němou výčitkou. Leoš, když nastoupil, jen si zaťukal na čelo, ale David jel autem pomalu za autobusem. Byl němou výčitkou. Tři dny.
Čtvrtý den autobus odjel bez Leoše. David stál, automobil nastartovaný, nevěděl, co dělat. Najednou se otevřely dveře u spolujezdce: „Ujel mi autobus. Vím, že stejně jedeš mým směrem. Svezeš mě?“ ptá se Leoš.
„Blázníš?“
„Neboj, nezůstanu ti nic dlužný. Zaplatím,“ nabízí Leoš a sedá si.
„Od tebe si nikdy nic nevezmu!“ odmítá David a dodává: „Dobře. Svezu tě, ale budu němou výčitkou!“ a podívá se s vykulenýma očima na Leoše. Zařadí rychlost a rozjede se.
„Neměl by ses koukat na cestu a ne na mě?“ ptá se nervózně Leoš. Zírající David odpovídá: „Jsem němá výčitka!“ a zírá na spolujezdce. A tak ten jen občas zahlásí: “ Chodec….přechod….auto….ostrůvek…autobus….,“ načež řidič se na okamžik podívá dopředu, zareaguje na situaci a opět vykuleně pohlédne na Leoše, aniž by jedinkrát mrkl.
„Tak dík, zítra,“ řekne Leoš, když dojedou tam, kam on chce.
Zítra Leoš ani na autobus nejde. Jde rovnou do auta. Nese nějakou vrtačku, nějaké hadice. Hodí si to k Davidovi do kufru.
„Nevadí, výčitko?“ ptá se.
A tak se z Davida stal Leošův taxikář. Co jezdí zadarmo, protože David je natolik hrdý, že si od Leoše přece nic nevezme.
Takže to po týdnu Davida přestalo bavit. Leoš jezdil do práce autobusem, David se užíral tím, že ztratil Veroniku. A Leoš? Chřadl. Ztrácel se nám před očima.
Veronika s novou známostí chtěla žít. Chodit na koncerty. Do restaurací. Jezdit na výlety. Leoš si chtěl po práci především odpočinout. Ale nebylo mu dopřáno.
„Má spotřebu jak tryskáč,“ povzdechl si jednou, když jsme mu dopřáli sluchu. A dodával: „To máte nový mobil, dovolená, šatičky, botičky, řetízky, náramky, korálky, hodinky, a kdo ví, co ještě?“ zoufá si.
„Tak to nekupuj!“ radíme mu.
Jenže on je chycen v pasti. V pasti mladé přítelkyně. A tak kupuje. Ale občas přece jen prokáže svoji nelibost nad danou situací. Tu a tam vykřikne, tu a tam odmítne poslušnost. A tak jednoho dne Veronika povídá: „Víš, neklape to. Chci být s Davidem!“
„S jakým Davidem? S Michalem Davidem? Cože? Vždyť ten má snad manželku, ne?“ nechápe Leoš.
„S mým Davidem. Co jsem s ním byla před tebou!“ odpovídá Veronika.
Ano, David je jako Lassie. Tedy, vrací se. A Leoš je jako ručník. Tedy, končí.
Nakonec se oba muži prohazují. David se s pocitem vítěze stěhuje do bytu, kde ještě před půl rokem žil, a Leoš….tak ten si konečně oddychne. Konečně má od Veroniky pokoj. Ona mu vůbec nechybí. Tedy, v jistém, intimním směru ano. Tam je ona nepřekonatelná. Ale jinak? Hrozná ženská.
David je na koni. Je král. Veronika mu dovolí, aby ji rozmazloval. Koupil jí spousty nových věcí. Vždyť přece ty, co jí koupil Leoš, musí se vyhodit. A Veronika je tak hodná, že to všechno Davidovi dovolí. Aby to všechno pro ni dělal. Aby jí všechno koupil.
„Možná se vezmeme,“ říká nám hrdě David, když jsou spolu s Veronikou nově asi rok.
Touha ženit se jej neopustila. Stejně jako zcela iracionální nenávist k Leoši Marešovi. Nemá jej rád.
„On je dobrý. Hezky moderuje, krásně zpívá,“ namítáme my a pějeme některý z Leošových popěvků.
„Lži jsou jako déšť!“ hulákáme.
„Ne. Ten chlap u mě skončil! Verunka je mi vším!“ razantně odpovídá David a dodává, že koupili novou televizi.
„Úhlopříčka 164 centimetrů!“ chlubí se a dodává, že to Veronika vše vybrala. Zařídila. On to jen zaplatil. Takovou šikovnou má on doma ženu!
„I zapojení televize zařídí!“ pochvaluje si, ale pak dodává, že (co se dá holt dělat) přijde jim to zapojit ten Leoš.
„Mareš?“ nechápeme.
„Ne. Ten ne. Ta sketa Čížek. No, nedá se nic dělat. Je to prý odborník. Verunka to tak chtěla, no. Kdyby bylo na mě, ten chlap by nesměl přes práh!“
„Hele, Davide. A jak dlouho to ten Leoš bude zapojovat?“ ptáme se.
„No, dlouho. Je to složitá televize, když jsem v práci, dochází k nám,“ odpovídá.
„A to ti není nápadný, že ti instalatér zapojuje televizi?“ ptáme se.
David sedí, přemýšlí, mlčí. Pak se zeptá: „A vy myslíte, že s ním Verunka jako….tento…jo? Tamto?“
„Co myslíš ty, Davide?“
„Já myslím, že ona taková není. To by přece neudělala,“ řekne po chvilce přemýšlení David.
A já myslím, že příběh se nám vrací na samý počátek, a jak kolovrátek brzo pojede znova.
Váš Vasil Kladívko.
