Článek
Když jsem děti trénoval…
Není to tak dávno, co jsem se, ve své podstatě omylem, či spíše obrovskou shodou náhod, ocitl, coby náhradní trenér, v jednom dětském fotbalovém týmu. Na jejich víkendovém soustředění. Prostě a jednoduše, hlavnímu trenérovi odpadli najednou dva z pěti slíbených pomocníků, na poslední chvíli sháněl kohokoliv, kdo by jel, nakonec nesehnal nikoho, a tak propadl zoufalství a zavolal i mně.
Musel být opravdu v nouzi, protože ví, že ačkoliv já jsem před mnoha a mnoha kily byl aktivním sportovcem, tak posledních několik desetiletí jsem spíše teoretikem, mudrlantem a takovým sportovním rýpalem. Ale jak říkám. Neměl nikoho, já zrovna mohl, takže jsem se na jeden (prodloužený) víkend stal asistentem trenéra fotbalové mládeže. Chlapců ve věku 7 až 11 let.
Rodiče je navezou do příslušného hotelu a se slzou v oku opouští. Nevím, zda se jedná o slzy štěstí, či smutku.
Jednou, při tréninku, mi to nedalo. Nechal jsem si nastoupit kolem sebe všechny děti. Sportovce na počátku jejich kariéry. Z některých budou možná profesionální fotbalisté. Z většiny tedy asi ne, ale je možné, že dva, tři z nich to někam dotáhnou. Mají své vzory. Ronaldo, Messi, možná i Kuchta. Kdo ví?
...a hádanku jim položil
„Děti, Vy se tady učíte fotbal. To vidím. A já bych vám rád položil jednu hádanku. Řekněte mi: co musí mít každý sportovec, řekněme fotbalista, aby byl nejlepší? Bez čeho se ani ten nejlepší, nejdokonalejší fotbalista neobejde? A poradím vám, začíná to na písmeno „S“, abyste měly nápovědu,“ ptám se dětí a ty po sobě koukají.
„Na písmeno S?“ opakují s otazníkem a přemýšlejí nahlas.
Dočkal jsem se podivných odpovědí
„Už to mám,“ volá jeden a dodává: „Sport!“
„Sport je sport. Ale já se ptám, co je nejdůležitější pro každého fotbalistu, bez čeho se ani ten nejdokonalejší fotbalista neobejde, bez čeho by byl i ten nejlepší fotbalista naprosto neznámý a bezvýznamný? A začíná to na písmeno S,“ ptám se.
„Vím! Vím!“ volá jeden a říká: „Peníze?“ a ostatní děti křičí: „To není na S!“
Do naší debaty se zapojí i další trenéři a jeden procedí: „Zkušenosti!“
„To taky není na S!“ namítají děti.
„Ne, jo? Tak tedy sportovní zkušenosti!“ opraví se trenér.
„Ne,“ odpovídám já a dodám: „I nezkušený fotbalista, když má talent od Boha, může být hvězda, ale jen když má to na to písmeno S, jinak ne,“ vysvětluji.
„Skromnost?“ zeptá se naše zdravotnice, která je přítelkyní jednoho z trenérů. A její přítel stojící opodál si jen odfrkne: „Pche!“. On kdysi kopal druhou ligu za Příbram a na těch šest měsíců svého života je tak namyšlený, že snad více to ani nejde.
„Ne, skromnost to není. I nadutý fotbalista může přece být úspěšný!“ oponuji já.
„Tak co to je?“ ptají se děti.
„No, hádejte vy! Ne já! Já to vím. Vy hádejte! Na to snad přijdete, ne?“ vyzývám je.
Padají různé tipy:
„Sportovní auto?“
„Ne!“
„Skvělou disciplínu?“
„Ne!“
„Superklub?“
„Ne!“
Jeden asi osmiletý chlapec mi s úsměvem do ucha pošeptá: „Sex?“
„Taky ne!“
„Suspenzor!“ smějí se děti.
„Ne!“
„To bude nějaká blbost!“ komentuje vše vedoucí trenér. Ano, i on se zapojil do hádání, neboť evidentně uhádnutí mojí hádanky se stalo pro ten okamžik věcí prestiže. Tipuje, že je to pokřik: „Smrt Spartě!“. Říkám, že ne, ačkoliv jsou tam dokonce dvě „S“. Ale ne, správně to není. Že je to přesně naopak.
„Život Spartě?“ nechápe on.
„Ne!“
„Sportovní sestřih? Myslím účes,“ zazní jeden z tipů a já říkám: „Ne!“
Tipy padají jak na běžícím páse. Ale nikdo se ani nepřiblíží správné odpovědi.
„Bez čeho se žádný, i ten nejlepší fotbalista neobejde? Začíná to na S,“ opakuji otázku a kdosi se ptá: „A když to mít nebude, tak co?“
„Tak rozhodně z něj není nejúspěšnější fotbalista, není machr, není hvězda, ale může jít péct housky, jezdit s taxíkem nebo kopat výkopy,“ odpovídám.
„Musí to mít i Messi?“ ptá se někdo, já říkám: „Messi, Ronaldo, všichni. Každý jeden. Neobejdou se bez toho!“
„Na S?“
„Ano,“ odpovídám.
Nakonec se všichni vzdávají: „Já nevím!“ říkají.
Jen kolega trenér, ten, co je trošku myšlenkově pomalejší, stále tipuje: „Taktika? Technická vyspělost?“ V duchu jej omlouváme. On byl vždy spíše jen na ten fotbal, nežli na myšlení.
„To není na S!“ křičí na něj děti už sborem všichni a on najednou se celý rozsvítí a volá: „Mám to. Mám to! Je to SMLOUVA! Dobrá smlouva, bez toho se nikdo neobejde!“
„A zase ne! Zase špatně!“ říkám já.
„Tak co je to?“ ptají se mne všichni.
Správná odpověď zní:
„Děti. Chtěl bych, abyste si do budoucna vzali jedno,“ začínám mluvit a připadám si jak nějaký guru. Nějaký kazatel. Všichni až téměř nábožně poslouchají. A já pokračuji: „Můžete být skvělí fotbalisté. Umět skvěle kopat do míče. Dávat góly z blízka, z dálky, hlavou, nohama, hrudí, to všechno je super, ale nebude vám to v životě k ničemu, když nebudete mít jednu věc na písmeno S. Takže té věci si musíte vážit, musíte k ní přistupovat s úctou a uvědomovat si, že JENOM díky ní jste tam, kde jste. A to slovo na S, je slovo…,“ všichni na mě koukají a já doplním: „Soupeř!“
„Bez soupeře nejste nic! Můžete umět driblovat jak pán Bůh, ale když nemáte nikoho, kdo si nechá dát góla, nikoho, koho můžete obejít, nikoho, koho zesměšníte svým uměním, tak nejste nic! Vaše umění je k ničemu, když nemáte soupeře!“
Všichni koukají. Někteří pokyvují.
A to platí nejen ve sportu, ale i v životě
Jestli jsem svým proslovem na dětech nějakou stopu zanechal, netuším. To se pozná až časem. Možná zanechal, možná ne. Ale je, podle mne, důležité dětem, a možná i dospělým, připomínat, že vzájemná úcta k druhému není nic, co bychom měli ze svých srdcí vytlačovat. Soupeř si naši úctu zaslouží právě (také) proto, že se od nás nechá porazit, že nás nechá vyniknout, že nám věnuje svoji energii a čas, a že je naším soupeřem. Prokazuje nám tím úctu a naši úctu si zaslouží.
Obecně vidím ve společnosti kolem sebe, a nemusí se to týkat jen sportu, jak si lidé přestávají vážit svých soupeřů. A jak říkám, nejen ve sportu. V podnikání, politice, všude kolem sebe cítím jakési (od některých lidí) přezíravé pohrdání těmi, kdo jsou jejich soupeři. Není to správné a nemělo by to tak být. Domnívám se.
Nebo myslíte, že to tak není?
