Článek
Jeden můj kamarád, poměrně (i mediálně) známý a úspěšný hudebník, celý život hledá štěstí. Je mu přes 50, ale hledání pocitu štěstí se věnuje, co jej znám. Což je nějakých +- 40 let. Nemyslím, že by hledal životní klid, pohodu a takový ten trvalý pocit štěstí. Má na mysli jednorázový, okamžitý, intenzivní pocit naprosté blahosti a štěstí. Jasně, jak vám asi došlo, dopomáhá si k tomu různými nástroji, nejčastěji drogou. Ale, proč ne. Rodinu nemá, ženatý byl třikrát, pokaždé to nevyšlo. Děti (oficiálně) nemá. Tak, ať si dělá, co chce, ne? Žádné z manželství nevydrželo, protože prostě nenašel tu pravou, jak říká. Podle mne je to jen sobecký a sebestředný alkoholik a narkoman, ale koho zajímá můj názor, že?
Nedávno jsem jej, po dlouhé době, potkal. Vypadal nešťastně. Povídal mi, že všechno stojí… však víte za co, že všechno je špatné, ani ty drogy nejsou, co bývaly. Už jej nebaví ani žít. Ani ráno vstát, ani večer usínat. K čemu to všechno? Proč? K čemu je život?
Povídali jsme si. Pak jsme se rozešli každý svou cestou. A osud tomu chtěl, že asi po pěti minutách jsem potkal jednu kamarádku, co jsem ji také roky neviděl. Jaká náhoda.
Tahle kamarádka, to je jiný příběh, nežli kamarád-hudebník. Ona je cílevědomá. On ne. On jen hraje na cosi, ona již od patnácti let věděla, co ji udělá šťastnou. Peníze. Navzájem se oni dva, pokud vím, neznají. Jediný spojník jsem zřejmě já. Prostě dva cizí lidé. Ale oba postupně vystupují v našem příběhu.
Tahle kamarádka se nějak jmenuje. Jméno má. Ale já jí říkám: Octová lady. Proč? No, možná znáte pohádku o zlaté rybce, kdy rybářova žena chtěla stále víc a víc, a posílala svého muže pořád za rybou, aby ona splnila její přání. A nakonec… nakonec skončila ta žena i s rybářem v láhvi od octa.
Přesně tohle je moje kamarádka zvaná mnou Octová lady. Už v mládí, tedy ve zmíněných patnácti letech, měla dokonalý přehled o tom, za kolik kdo v rodině dostal od koho vánoční dárky. Zapisovala si to. A někdy skutečně neváhala na Štědrý den, když dárky byly rozbaleny, přijít za někým a zeptat se například: „Dědo, ty jsi mně dal dárek za 200 korun, ale sestře jsi dal za 400. Proč? To mě máš rád o polovinu méně?“
Všichni se tomu smáli, ale příští rok si dali pozor, aby Octová lady měla nejdražší dárek. A tak ona se vlastně cítila jako vítěz. Toho přesně chtěla docílit.
Pak si našla chlapce. Staršího, ale ne o moc. Jí bylo tehdy 18, jemu 21. Dělal poradce v jedné finanční společnosti. Oděn do obleku z tanečních, obvolával lidi a nutil jim nesmysly. Pojištění, půjčky, spoření. Octová lady si připadala, že konečně žije. Měli auto, pronajatý byt v hezké čtvrti, jezdili na dovolenou. Co z toho, že na to vše si ten nebožák napůjčoval? Aby před Octovou vypadal jako dospělý muž. Jeho finanční výdělek totiž nebyl slibované desetitisíce měsíčně, jak mu říkali, když jej do firmy lapali, ale nevydělal si ani minimální mzdu. Navíc byl OSVČ, takže kromě všech zmíněných dluhů měl i dluh u příslušných státních institucí. Když došlo na splácení, Octová lady řekla, že už si s ním nerozumí a … dala mu kopačky. Pokud vím, zaplatili vše pak jeho rodiče.
Octová lady se pak přes různé známosti dostala až do věku 26 let, kdy si našla někoho, s kým otěhotněla. Byl to z její strany jasný kalkul. Chtěla si toho muže pojistit. A dítětem se jí to docela povedlo. Ale jen na pár let. Pak ji ten muž přestal bavit, ona jej obrala o polovinu majetku a rozvedla se. A za trest jej odstřihla od dítěte. Ptáte se, za jaký trest? No, nevím. Tehdy, když se rozváděla, sešla se se mnou. Nejen se mnou. Jistě se scházela s mnoha jinými lidmi. Ale i já jsem byl jednou osloven a šli jsme na víno.
Ona ví, že píšu. A tak se vyptávala, kolik si tak vydělá člověk, co píše? Koukala mi při tom do očí, rozepnula si knoflíček a říkala, že proč my dva jsme vlastně nikdy nezašli někam dál, nežli jsme zatím zašli? Řekl jsem jí, kolik si tak může člověk psaním vydělat. Zapnula si knoflíček, řekla, že jsem socka, a že na ní nemám dál čumět. Ale neodešla. Zůstala. Povídali jsme si. A ona mi řekla, že manžela trestá proto, že on ji strašně zklamal.
„Čím?“ ptal jsem se.
„Je to balík. Vůbec nepracoval na vztahu, chápeš?“
„Makal, chodil do práce. Peníze vydělal, za holkama nechodil, v hospodě byl, za tu dobu, co vás znám, jen jednou, synovi se věnoval. Jediný jeho zájem byl, že si lepil doma letadýlka. Pokud vím. Čím tě štval?“ nechápu.
„No, ani ty letadla už poslední dobou nelepil. Už úplně rezignoval na všechno. Přišel, svalil se na gauč, moje problémy ho vůbec nezajímaly. Já celý den doma, jak ta slepička, starám se o dům, on se jen svalí a čumí na televizi. A večer, v posteli? Nechtěj vědět, co se dělo! Víš, co se dělo? Nic! Prostě nic! Absolutní nic!“
„No, moment. Tady tě zastavím. Jak jsem s ním byl jednou v hospodě, tak říkal, že to NIC, je proto, že tys nechtěla. Ne on! Že je to tvoje NIC a ne jeho NIC,“ namítám.
„A ty bys s takovým člověkem něco měl? Jako vážně?“
„Já? Rozhodně ne! Už jen proto, že je to chlap. Ale ty, jako jeho žena, bys možná měla. Tvrdě celý den dře, má nárok na odpočinek doma, nebo ne? A na trochu sounáležitosti?“
„Jsi, jako chlap, na jeho straně. To vidím. Já mu prostě chci vrátit to, že mi ukradl deset nejlepších let života! Sobec!“
Takže se rozvedli. Octová lady zůstala sama. Tedy sama ne. Měla syna. Z manželství. Nakonec říkala, že jej exmanželovi půjčuje. Ona to fakt tak brala. Že mu dítě PŮJČUJE! Brala to, jako by někomu půjčovala svoje auto. Svůj majetek, který mu půjčuje. Podle mne jí dodnes nedochází, že je to společný syn, co má oba rodiče.
No. Nebyla pak šťastná. Po rozvodu. Měla majetek, střídala partnery, ale nakonec zůstala sama. Syn je už velký. Žije si vlastní život. Kolik mu teď může být? Nějaký 24, až 26. Nevím přesně. Tak nějak.
Octová lady se nechala „vytunit“. Prsa, řasy a kdo ví, co ještě? Je ve svých padesáti letech naprosto skálopevně přesvědčena, že je nejkrásnější, nejvíc žádoucí a nejvíce sexy žena v celé Evropě, když ne na světě. Ona má nejlepší postavu (podle ní), nejlepšího a nejšikovnějšího syna (podle ní), nejvkusněji zařízený byt (podle ní), a každý chlap má na mysli jen jedno jediné, a to být s ní (podle ní). Ať již ten chlap je ženatý, nebo svobodný. Prostě ona je TOP. Tohle si ona o sobě myslí.
A my se náhodně potkáme, ona mi povídá o tom, jací hlupáci jsou dnešní muži. Popisuje mi několik mužů, co se kolem ní točí, a vypráví mi, jaké hloupé názory oni mají. A doplňuje, že to jen výseč toho, co se kolem ní motá.
„Žiješ sama, co?“ ptám se po chvilce.
„Já? No, jasně. A ty bys do některého z těch, o kterých ti vyprávím, šel?“
„Já? Ne! Já bych nešel do žádného chlapa. A když, tak jen do George Clooneyho,“ připouštím.
„Líbí se ti, jo?“
„Ne. Ale bydlet s ním by znamenalo mít každý večer v bytě jinou sestavu žen. Viděla jsi ho někdy? A myslím, že ve svém věku by se klidně i podělil. Takže proto. Měl bych to absolutně bez námahy,“ vysvětluji. A ptám se jí, zda je tedy sama?
Ano, je. Žije. Občas má náhodnou známost přes noc. Nějaký mladíček se u ní občas zapomene. Povídá mi to s potutelným úsměvem a ujištěním, že i ženy mají přece své potřeby. Ale pak mi přizná, že se toto za poslední roky stalo dvakrát, z toho jednou nebylo nic. Takže žije sama.
„Zůstala jsi v emocionální láhvi od octa, že jo?“ ptám se.
„Chtělas moc, nemáš nic? Emocionálně,“ dodávám.
„Já? To rozhodně ne! Když chci do kina, mám s kým jít. Když chci na dovolenou, mám s kým jet. A kdybych chtěla tamto, však víš, co myslím,… není problém. Na každém prstu deset! Deset!“
„A co když chceš jen tak posedět, popovídat si večer doma? Nebo, co když je ti zle? Kdo ti udělá čaj?“ ptám se.
„Nikdo. Ale já vím, kam míříš. Že jsem se neměla rozvádět. Že můj ex by se o mě v takových chvílích postaral. No, nemůžeš se plést více. On bylo vždy sobec a jistě by sobcem byl i v manželství. Rozvod byl to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat!“ vysvětluje.
„Jasně. Je vidět, jak kypíš štěstím!“
„Jakože jsem tlustá, jo? Tak tady jsi mimo. Můj BMI je naprosto v normě! To dělají ta umělá prsa, že vypadám možná mohutně. Ale vlastně jsi první, kdo mi to řekl! Každému se líbím! Každý mne chce. Muži a i některé ženy!“
Loučíme se.
A já jdu a přemítám. Nad tím, kdy je vlastně člověk v životě šťastný? Přijde mi, že lidé dnes nejsou šťastni. A mnozí si za tento stav mohou sami. Stále emocionálně chtějí více a více, nechtějí dělat kompromisy, a pak… emocionální láhev od octa.
Vím, že štěstí je pocit šafránový. Tedy, je jej málo. Jako šafránu.
A mám to tak i já, připouštím. Můj věk začíná pětkou. Tedy, něco jsem již v životě zažil. A přesto, za celou dobu mého žití jsem zažil dva, maximálně tak tři okamžiky intenzivního štěstí. Vím přesně, kdy to bylo. Vždy se to týkalo mých dětí, a vždy to bylo v okamžiku, kdy ony dosáhly nějakého významného životního úspěchu. Tehdy jsem zažil něco, co nebojím nazvat absolutním štěstím. A pak (samozřejmě), počátek mého vztahu s mojí paní. Nic hezčího na světě není.
Jeden můj kamarád mi vysvětloval, že štěstí mu přináší jeho pes. Chvíle s ním. Může to tak být, já tomu rozumím, ale osobně si nemyslím, že je to to štěstí, o kterém mluvím. Pes umí dát lásku, pohodu, vyrovnanost, možná i klid, ale nevím, jestli dodá ten jednorázový, intenzivní, pocit štěstí. Ale možná, že někomu ano. Moje jedna kamarádka miluje svého psa natolik, že kdyby se mu mělo něco stát, snad by mu, pokud by to bylo možné, klidně dala i svou ledvinu. Tu, co zatím neprolila hektolitry vína. Takže možná, že ano. Domácí mazlíček štěstí může přinést.
Peníze (podle mne) štěstí nepřinesou. Můj osobní názor je ten, že štěstí přináší hlavně děti. Jejich spokojený život a jejich úspěchy. Tak to vidím já. Mohu se plést.
Možná je to mým věkem. Ale vidím kolem sebe spousty osamocených mužů a žen, kteří hledají partnery, ale nenachází je. Mnohdy proto, že (jak říkají) ve svém věku už nehledají bláznivou a zamilovanou lásku, ale chtějí někoho (jak říkám já) na dožití. A nechtějí dělat kompromisy. Už nechtějí. Už jich v životě udělali dost. Jak říkají oni.
No, hledáte-li vztah, kde primárně nehledáte lásku, nikdy nenajdete štěstí. To si myslím já.
A proč jsem dnešní příspěvek napsal? Prostě jsem potkal dva lidi a o tom jsem chtěl napsat. Absolutně rozdílní, a přesto v něčem podobní. Nám všem podobní. Hledají štěstí a nenachází jej. Každý to řeší jinak. Stejně, jako mnozí další. Honí se za něčím, neumí se zastavit, ohlédnout se, posoudit, jak žili, a případně něco změnit. Svým životem běhají jak krysa v kolečku. A nakonec mají jen emocionální láhev od octa.
Zastavme se. Zamysleme se. Co je vlastně v životě důležité? Peníze? Majetky? To, jestli jsem udělal kariéru, nebo neudělal? Kolik zemí jsem navštívil? Nebo čí vizitku mám ve vizitkáři? Až bude člověk ve své poslední hodině, bude něco z toho důležité? Nebo bude důležité, jak jsem žil, a jak jsem působil na lidi kolem sebe, na své okolí, na svoji rodinu, na svoje děti?
Já v tom asi mám jasno. A co myslíte vy?
Hezký den, přeji všem.
Váš Vasil Kladívko.
