Článek
Jako věřícímu člověku mi nečiní žádný problém přijmout to, že smrtí končí jen naše pozemské tělesné bytí zde, ale duše, ať již si pod tím představujeme cokoliv, pokračuje dál a trvá.
Ovšem, jelikož jsem člověk velmi tolerantní (domnívám se), přijímám i tu skutečnost, že někteří lidé prostě v duši nevěří, nevěří v nic po smrti, a podle nich smrtí vše končí. Konec, zvonec. Jak říkám, já si to tedy nemyslím. Ale nikomu svůj názor nenutím.
Velmi často se mi stává, že zapředu na podobné téma s někým rozhovor. A najednou zjišťuji, že velké množství lidí, se kterými se bavím, má nějakou zkušenost, přímo na své vlastní osobě, která nelze úplně jednoduše logicky vysvětlit, a která navozuje dojem, že skutečně nějaké „podivné věci mezi nebem a zemí“ jsou.
Nemluvím o tom, když někdo zažije, že se zastaví hodiny, když někdo z rodiny zemře. Hodiny se zastavují, obrázky ze stěn padají, a jestliže má nějaké konání logické – pozemské – vysvětlení, přijmu jej. V tom jsem pragmatikem. Ale jsou i události, které prokazatelně logické vysvětlení nemají. Všichni asi víme, co je Zázrak z Fátimy. Je to dodnes nevysvětlitelná událost, kdy i ti nejpragmatičtější lidé se prostě přiklání k tvrzení, že situaci nelze logicky vysvětlit. Podobných událostí bychom našli v dějinách mnoho. Ale jak říkám, i v mém okolí, když se o takových věcech bavím, nacházím řadu příhod, které jsou velmi zajímavé. Staly se lidem kolem mne, skutečným lidem, skutečné příběhy.
Je něco po smrti? Je duše? A kam kráčí, když naše pozemské bytí skončí? A mohou k nám duše zemřelých promlouvat? Hodně se nad tím zamýšlím. Hodně.
Příběh první
Moje kamarádka Pavla
Pavla je šikovná holka. Dnes je jí přes 60 roků, ale nevypadá na to. Je to šikovné děvče. Celý život je zdravotní sestra. A tak tomu bylo i na počátku osmdesátých let minulého století, když v jedné nejmenované nemocnici začínala. Její první zaměstnání, ona, tehdy mladičká novicka, dostala službu hnedle na operačním sále. Ne, neoperovala. Není doktorka. Je to přece sestra. Ani nepodávala nástroje, nebo nedělala anestezii. Nic takového. Jako mladá začínající holčina tam byla tak říkajíc „k ruce“, kdyby něco bylo potřeba. Jakože většinou nebylo.
Pacientka, tehdy asi 65 letá paní, se ještě ráno před operací s Pavlou pozdravila. Pavla přišla k ní na pokoj, popřála jí, ať vše dobře dopadne. Pavla je silně empatická, tu paní si oblíbila. No a nastal čas operace.
Jak to tak chodí, občas, když se může něco pokazit, pokazí se to. A přesně to se stalo. Paní pacientka začala při operaci, v narkóze, „odcházet“. Druhý břeh ji zavolal. Operace se začala komplikovat tak, že to vypadalo, že paní pacientka „exne“. Nic moc situace. Najednou došel kyslík. Vážně. Láhve s kyslíkem byly prázdné. Jak je to možné? No, prostě a jednoduše šlendrián osmdesátých let. Zásobu, co měli, měli na pouhých pět minut.
„Doneste okamžitě láhve s kyslíkem!“ rozkázal operatér. Ten, kdo měl rozkaz splnit, byla Pavla. Utíkala. Věděla, kde kyslík je. Jenže tam, kde vždy byl, tedy ve vedlejší místnosti, nebyl. Místo pro láhve bylo prázdné!
„Kde jsou ty láhve?“ zeptala se kohosi.
„Musíš nahoru. O patro výše. Tam jsou dveře s nápisem KYSLÍK. Přendalo se to tam, tys nečetla oběžník?“ dostalo se jí odpovědi. Čas byl nyní nepřítel. Pavla utíkala doslova a do písmene jak o život. A skutečně. O patro výše, našla místnost, kde bylo napsáno, že se tam nachází láhve, co ona potřebuje. Jenže, ta místnost byla zamčená!
„Má někdo klíče?“ zavolala do ticha nemocniční chodby. Nikdo nikde nebyl. Pan údržbář, který zřejmě klíče měl, byl v jiné budově, a možná byl i na svačině. A dole na sále šlo o čas.
„Kdo má klíče?“ plačtivě prosila do ticha Pavla. Nikdo neodpovídal. V Pavle se to vzedmulo. Věřte tomu, nebo ne, tak ta drobná padesátikilová dívka, normálně kopla do zámku dveří. Prostě a jednoduše, rozkopla dveře. Ne napoprvé. Ani napodruhé. Kopala do nich opakovaně, vší silou, několikrát, a (citlivý čtenář promine) při tom používala takové jadrné výrazy, že by se leckterý námořník, či dlaždič, styděl. Byla velmi vulgární a velmi sprostá. Proč? No protože někdo udělal špatně svoji práci a dole na sále to mohlo někoho stát život.
Donesla láhve s kyslíkem. Včas. Už to byla zase ta milá, tichá, usměvavá a obětavá Pavla. Vulgarity nahoře pronesené nikdo neslyšel, takže co se stalo o patro výše, zůstalo o patro výše.
Paní pacientka nakonec přežila. Druhý břeh jí zůstal zatím uzavřen. Pavla se tak trochu styděla za to, jak se chovala, když vykopávala ty dveře. Nemá obvykle takový slovník, a není to její běžná poloha.
„Pavlo, děkuji vám za záchranu života,“ řekla jí tehdy, druhý den po operaci, ta pacientka.
„Já ne. To pan doktor,“ odmítá Pavla.
„Já vím. Ale jak jste donesla kyslík,“ povídá pacientka a dodává: „Ale ten slovník, Pavlo, ten slovník. Copak slušné děvče takto mluví? Pavlo, vy se nevdáte, jestli budete takto vulgární!“
„Jak víte, jak jsem mluvila?“
„Já tam přece na té chodbě, celou dobu, byla s vámi, Pavlo,“ odpoví ta pacientka.
Pavla mi o tom vyprávěla. Dnes je jí přes 60. A ptala se mě: „Řekni, pokud tohle není důkaz, že je něco mezi nebem a zemí, jak to ta paní věděla? Nikdo tam nebyl a já o tom nikomu neřekla!“
A já odpověděl, že netuším.
Příběh druhý
Adélka a stromy
Kamarád se rozvedl. Našel si po čase novou partnerku. Také rozvedenou. Ona, ta nová, měla dceru. Věk dcery – pět roků. On se jí stal náhradním tátou a vše funguje, jak má.
Po svém otci ta nová partnerka získala chatu. Na ni jezdily. Tu chatu postavil právě její otec, dnes již starý pán v domově důchodců. Takže na ni jezdí jen jeho dcera a jeho vnučka. A teď i zmíněný kamarád.
No a právě ta chata je klíčovým místem příběhu. Pozemek obehnaný plotem, v jedné části chata, pak zahrada, stromy (co kdysi vysadil ten otec), a studna. Klasika.
Kamarád jel tedy na chatu, se svou novou přítelkyní a její dcerou. Ta si hrála venku, oni dva si povídali. Pak zazvonil telefon. Paní to zvedla. Volali jí z domova důchodců. Její otec umírá. Nastal jeho čas.
Kamarád se ptal, co se děje? Paní se rozhlédla, zda je dcera mimo doslech. Byla. Hrála si venku, až u plotu.
„Táta je na tom moc špatně. Musím tam jet. Okamžitě. Omlouvám se. Náš víkend asi končí!“
„Víš, co? Tak jeď. Já tady malou pohlídám,“ povídá kamarád.
„No, ale co jí řekneme? Nechci jí říkat, že děda umírá. Nechci ji stresovat!“
„Tak, víš co? Jeď, buď tam tak dlouho, jak je třeba, holce řekneme, že se něco stalo v bytě, v Praze, že tam musíš jet, ale že se vrátíš!“ nabízí kamarád.
Jak řekli, tak udělali.
„Adélko, asi nás vytopil pan soused nad námi, já tam jedu se podívat, ty zůstaneš zde. Já se vrátím, ano?“ povídá pak maminka dceři. A odjede.
Adélka si hraje. Asi za tři hodiny přijde za kamarádem.
„Děda právě umřel,“ řekne smutně a přitulí se k němu.
„Ale, co to povídáš? To nemůžeš takhle mluvit. To přece nejde,“ neví, co říci kamarád.
„Ne. Děda umřel. Právě teď,“ trvá na svém Adélka.
„Jak to můžeš říci?“ snaží se situaci zachránit kamarád.
„Stromy mi to řekly. Ty, co on sázel. Právě teď mi to pověděly,“ vysvětluje Adélka.
Její děda skutečně v ten čas zemřel. Kamarád se to dozvěděl od přítelkyně, když ona večer přijela.
„Nechtěla jsem ti volat, aby Adélka to nějak třeba neslyšela. Nějak jí to ale musíme říci,“ hlesla smutně a kamarád povídá: „Ona to ví dávno!“
Je možné, že sami vy máte nějaké podobné zážitky. Mě osobně napadají hned teď minimálně dva další. Ale nechci tady více o nich psát.
Je něco po smrti? Je duše? Já věřím, že ano. Nemyslím si, že Bůh je dobrosrdečný dědeček s vousem, jak je zobrazován v pohádkách. Možná je chybou chtít Boha a duši zkoušet nacpat do našeho třírozměrného chápání skutečnosti. Možná.
Duše, tedy osobnost člověka, je přece něco tak jedinečného, že není možné, aby pouhou smrtí skončila. Nechce se mi tomu věřit.
Chcete-li podělit se o nějaký podobný příběh, který se stal vám, či někomu ve vašem okolí, napište jej do komentářů. Budu moc rád. A napište i tehdy, nevěříte-li na existenci duše a na cokoliv po smrti. Také ocením váš názor.
Já, jak jsem psal, věřím. Věřím v duši, i v Boha.
Blíží se Památka zesnulých. Vzpomeňme na naše zemřelé. Věnujme jim vzpomínku.
Váš Vasil Kladívko.
