Náš syn je výjimečné dítě

„Honzíček chodí ve školce do poslední třídy. Do té předškolní. Příští rok půjde do školy. Do první třídy. A učitelka ve školce říkala, že takhle šikovné dítě neviděla. Jako je Honzík,“ povídá Honza, hrdý otec Honzíka. A jeho manželka Lucie jej opraví: „Ne, ne. Říkala to jinak. Říkala, že učí už osmnáct let a neviděla takto šikovné dítě. Že by Honzík mohl rovnou přeskočit první třídu a jít rovnou do druhé,“ vysvětluje ona.

Je to drahno let zpět. S mojí paní jsme šli na návštěvu. Naše děti byly kdesi u nějaké z babiček, takže jsme šli navštívit manželčiny kamarády. Lucii a Honzu. Novomanžele. Mají syna Honzíka. Ve věku pěti let. Netušíme, že vstupujeme do bytu naprosto nesoudných rodičů, přesvědčených o mimořádnosti svého dítěte.

Obtěžkáni květinou (pro Lucii) a alkoholem (pro Honzu), vcházíme do bytu. Neuplyne ani pět minut a již víme, že Honzík je naprosto geniální a mimořádné dítě, že každý z dospělých, který s ním přijde do kontaktu, je udiven a konsternován tím, jak neuvěřitelně šikovné to dítě je. Ještě ani pořádně nesedíme v obývacím pokoji, ještě ani nemáme před sebou kávu a brambůrky, a již víme, že paní učitelka ve školce je celá perplex z Honzíka, že Honzíkova paní doktorka je unesena tím, jak Honzík roste, že paní učitelka v „liduškce“, tedy ve škole, kde se učí hrát na hudební nástroje, říkala, že Honzík je talent od Boha, a že mu v duchu říká „Dítě-Klavír!“.

Sedíme, posloucháme, mlčíme. Honzík hrající si vedle v dětském pokoji se přijde ukázat, po výzvě pozdraví, v ruce hračku, kouká, mlčí, pak odejde. Jen se maminky zeptá, zda si může vzít bonbónky? Ta souhlasí. Nabízí mu brambůrky u nás, on ale říká, že u sebe v pokojíčku má bonbónky a odchází.

„Honzík je neuvěřitelně šikovné dítě,“ s úsměvem konstatuje hrdá matka Lucie, a kouká za odcházejícím synáčkem.

„Jednou,“ začne Honza, hrdý otec, vyprávět příběh, který musíme (podle něj), prostě slyšet: „To měl Honzík asi dva roky, dostal teplotu. Pamatuješ, Luci?“ otáčí se na svoji manželku, a dožaduje se potvrzení svých slov.

„Ano,“ vzdychne manželka. A Honza pokračuje: „Měřili jsme jej, no měl snad 47 stupňů!“ zvedá prst Honza a já pochybuji, že tohle by nikdo nepřežil.

„No, náš Honzík ano. Volali jsme sanitku, pan doktor říkal, že tohle je ale horečka, a že to nikdy neviděl. A to slouží již 20 let!“

„Počkat. Není to, jak jste nám před lety volali, že má Honzík 38,5 teplotu a co máte dělat?“ ptá se moje manželka a Lucie zaskočena dotazem odpovídá, že možná ano. A dodává: „No, možná neměl 47 stupňů, to je možné, ale stejně pan doktor říkal, že takovou teplotu nezažil, že slouží roky, ale takovouhle angínu ještě neviděl. No, to je náš Honzík!“

„Mami, můžu ještě bonbónky?“ objeví se malý hrdina, maminka jej hladí po vláskách a říká, že může. Hrdina odchází.

„A nebo, Luci, řekni, jak jsme jeli k babičce do Litvínova. Co Honzík udělal!“ vybízí svou manželku Honza.

„Opravdu? Mám to říci?“ směje se Lucie, plácá svého manžela po stehně, neboť evidentně dle jejího názoru, rozšafnost manžela dosahuje hvězdných výšin. Oba s manželkou sedíme, napnuti, co ten malý rošťák asi tak provedl cestou do Litvínova. Co jen tak mohl provést?

„No, jeli jsme za babičkou do Litvínova. Po dálnici. A tam je sjezd na město s názvem Kostelní Hlavno. A já to přečetl nahlas. A Honzík seděl v sedačce vzadu a řekl, že slyšel Kostelní….mám to říci?“ směje se Honza a Lucie také přechází v hluboký a upřímný smích a volá, ať to Honza neříká, že zavolají Honzíka, ať to řekne sám. Omezováni smíchem volají na svého syna. Ten přichází, ptá se, zde ještě může bonbónky a maminka souhlasíc jej vyzývá, ať nejprve řekne návštěvě, tedy nám, co vlastně řekl, když tatínek, tedy tady přítomný Honza, řekl v autě název města Kostelní Hlavno?

„Řekni to! Řekni to!“ vybízí jej a Honzík po chvilce váhání, polohlasem řekne, však vy víte co.

Výbuch smíchu. Ne u nás, ale na protější straně stolu. Honza a Lucie se smějí, omlouvají se za to, co syn řekl, ale tohle jsme prostě museli přece slyšet. Kam ten kluk na tohle jen chodí? To koukáme, co? Jak je Honzík neuvěřitelně šikovný.

Dosmáno jest. Ptám se Honzy, zda jsem pochopil správně, že do Litvínova, z Prahy, jeli kolem Kostelního Hlavna, a dotazuji se, proč? Přece tohle je dost zajížďka?

„No, na Černém Mostě jsem blbě odbočil na dálnici. Tak jsme si trošku zajeli. Moc se neorientuji. Ale stále to za to, ne?“ dožaduje se souhlasu a já mu říkám, že to, co provedl jeho syn, za tu dvousetkilometrovou zajížďku evidentně stálo! To se neomrzí tento příběh. Klidně bych jej mohl slyšet znova. A tak jej znova slyším. Honza jej vypráví ještě dvakrát a pokaždé se dožaduje souhlasu s tím, že jeho syn je neuvěřitelně pohotový a šikovný.

„Že jo?“ směje se Lucie a Honza ji pobízí.

„Nebo řekni, jak jsme v obchodě brali nákupní vozík, ty jsi řekla slovo VOZEJK a Honzík hned zaveršoval VOZEJK BROZEJK!“ mluví ke své ženě a moje manželka se ptá, co je to BROZEJK?

„To nevíme, to ví právě jen on!“ ukazuje na právě příchozího Honzíka hrdý otec. Syn se ptá, zda ještě může bonbónky. Dostane nejen svolení, ale je i vyzván, ať se na toto již nechodí ptát.

„Ať si vezme kolik chce,“ vysvětluje nám pak Honza. A dodává, že případná obava, že by Honzík nejedl oběd, vinou naplnění bonbóny, je lichá, neboť tady Lucie, tedy manželka, je SKVĚLÁ kuchařka.

„Fakt. Ona vaří skvěle. Honzíček baští jak o život. To každý říká, že takto ještě jíst dítě neviděl. Třeba, například, bramborový salát, tady Lucie, dělá podle tajného receptu. Že jste to vy, prozradíme vám jej. Ale je to naše tajemství. Takže ne, že to napíšeš do nějaké té povídky!“ mluví ke mně Honza, já slibuji, že jsem jako hrob.

„Takže, Lucka koupí normálně v obchodě dvě kila pochoutkového salátu a dvě kila brambor. Brambory uvaří, nakrájí a s tím pochoutkovým salátem to pak smíchá. To je tajemství jejího skvělého domácího bramborového salátu! Všichni se jen olizujeme!“ prozrazuje tajemství Honza.

Lucie, potěšena, se skromně usmívá a říká, že prostě a jednoduše holt umí vařit, no. Někomu to prostě příroda nadělila, no. S tím ona, skvělá kuchařka, nic nenadělá.

„Nebo, jak máte kompot. Broskvový. Určitě jste si někdy koupili broskvový kompot, že ano?“ obrací se k nám, k publiku, Honza. Kýváme hlavou, že jsme již v životě absolvovali nákup broskvového kompotu.

„Lucka udělá rýži, a na ni nalije tu šťávu, co je v tom kompotu. No, tu sladkou šťávu! To, co vy určitě běžně vyléváte! Broskev nakrájí na kousky, smíchá to s rýží a zalije tou šťávou. To vám je, panečku, pošušňáníčko!“ libuje si Honza, hladí si břicho na důkaz toho, jak o něj Lucie pečuje a já pociťuji zvedání žaludku. Moje paní, která je extrémně vynikající kuchařka, se ptá, zda si z ní nyní Lucie nedělá legraci, a když je ujištěna, že jsme účastníky vážně míněné debaty, mlčky se jen napije kávy.

„A vy máte nějaký tajný recept? Jako my?“ ptá se Honza a já mu říkám, že podle starého, z generace na generaci děděného receptu, přidáváme, pro lepší chuť a překvapivý chuťový oblouk, do bramboráku brambory.

„Fakt?“ přemýšlí Honza, co jsem mu to právě řekl. Nezdá se mu to.

„Nebo, jak Honzíček pojmenoval králíčka,“ najednou se vrátí k původnímu tématu Lucie a Honza se celý rozsvítí. A povídá: „Tak hele. Kupovali jsme v prodejně Honzíkovi králíčka. Takového toho zakrslého. No, kluk nezlobí, je geniální, tak jsme mu chtěli koupit parťáka, kamaráda. Tady Lucinka nějak nemůže otěhotnět, snažíme se o další dítě, ale nejde to, takže ať má Honzík kámoše. Koupili jsme takového toho malého králíčka. A teď pozor! Nastěhovali jsme jej v bedýnce Honzíkovi do pokojíčku, že ano, a povídáme, ať mu vymyslí jméno!“

„No a on vymyslel….,“ začne Lucka, ale Honza ji přeruší.

„Počkej, miláčku. Schválně, jo! Představte si, že máte králíčka, jo, a teď mi řekněte, jak byste jej pojmenovali? Jaké byste mu dali jméno?“ jsme vyzváni.

Moje paní říká něco ve stylu Mufinka, nebo něco takového. Já navrhuji Heineken, abych se měl domů na co těšit. Oba jsme vedle, jak ta jedle. To nám Honza řekne.

„Honzíček toho králíčka pojmenoval: ZAJDA! To je, co? Není to zajíc, ale králík, ale Honzíček mu říká ZAJDA! No není to neuvěřitelné? Je to neuvěřitelné, co? Paní v obchodě, když jsme tam pak přišli pro krmení, říkala, že s takto originálním pojmenováním se ještě nesetkala. ZAJDA!“ dme se hrdě pýchou Honza.

Sedíme, povídáme. Návštěva probíhá v duchu tématu: JAK JE HONZÍK SKVĚLÝ. Během následujících padesáti minut se máme dozvědět, že Honzíkův trenér na karate (ano, Honzíček byl jednou na karate pro děti) říkal, že takto talentovaného chlapce neviděl, že Honzíkův trenér plavání (je to ten a samý člověk, jako na karate, protože on dělá obé) říkal, že Honzík je supertalent, a že jej rodiče mají URČITĚ přihlásit na oba (placené) kroužky. Pak se dozvídáme, že Honzík umí počítat do stovky, zatímco jiné děti zvládnou maximálně do deseti.

„Čte! Ten kluk normálně čte. Knížky!“

„Ještěže ne třeba ručníky,“ oddechnu si já.

„Jak by mohl číst ručníky?“ nechápe Lucie.

„A co jinýho má číst, když ne knížky?“ ptám se já.

Vstávám. Jdu na WC. Když si pak myji v koupelně ruce, objeví se Honza z ničeho nic za mnou.

„Lucka je super, co? Všimnul sis její postavy?“ ptá se mě spiklenecky. Chce evidentně, abych mu jeho ženu pochválil.

„Je pěkná. Má velkou hlavu. To se dneska jen tak nevidí. Řekl bych, že tak polovina těla je hlava. To je netradiční,“ chválím ji.

Honza nadšen, pokyvuje a dodává, že kdybych věděl, jaká je v posteli, jen bych koukal.

„No jestli je taková milenka, jako kuchařka, tak to musí být fakt jízda!“ souhlasím.

„No, upřímně, kuchařka je lepší, nežli milenka. Mohla by v tomto směru něco zlepšit,“ připustí Honza Lucčinu slabinu. Jdeme zpět, k holkám. Že neuhádnete, co rozebírají? Ano, je to možná pro někoho překvapivé, ale baví se o Honzíkovi a o tom, jak je skvělý.

„Uáááááá,“ zívám, protahuji se a říkám, že jejda, to je hodin, že budeme muset už jít, domů, že čas na spánek se blíží a člověk musí umět nejen žít, ale i odpočívat.

„Už je půl čtvrté odpoledne, jejda, to to uteklo,“ povídám a zvedám pohybem ruky svoji paní. Ta souhlasí, že tohle byl neuvěřitelně skvělou diskusí naplněný čas, chystáme se k odchodu. Ale osud se rozhodl nám ještě jeden zážitek na této návštěvě dopřát. A to dokonce zážitek, tak říkajíc, zlomový.

Lucie jde totiž za Honzíčkem. Aby se šel s námi rozloučit. Volá na něj, on nejde, tak ona jde za ním. A co neuvidí. To milé dítě sedí na posteli a zvrací. Kolem něj na koberci čerstvé koláče zvratků.

Citlivé povahy nechť raději nečtou dále. Jste-li citliví na žaludek, či patříte-li do skupiny Honzíkova fanklubu, tak nyní se čtením skončete, přečtěte si nějakou jinou moji povídku, a v tento okamžik se prostě jen spokojte s tím, že Honzík je skvělý a perfektní klučina.

Vy ostatní, čtěte dále.

Honzík celou dobu nejedl bonbónky. Jedl bobky ze Zajdovy bedýnky. Vypadalo to jako bonbónky, ale nebyly to bonbónky. Opravdu ne. Kulaté jako bonbónky, ale nebyly to bonbónky.

Lucie šílí. Honza omdlévá. Malý Honzík stále zvrací. Moje paní, když se dozvídá, co se stalo, propuká v hurónský smích. Já volám 155. Popisuji problém a odpovědí je mi: „Cože?“

Nakonec přijíždí záchranka. Ale jejich účast se jeví jako zbytečná. Honzík co snědl, částečně vyzvrátil, druhá část vyšla spodem. Doktor ze sanity doporučil dietu, hodně pít, sledování stavu a následnou zítřejší návštěvu praktického lékaře.

„Kdyby se to zhoršilo, okamžitě ale volejte sanitu!“ nabádá rodiče.

Mnohem větší starost dělá doktorovi Lucie, která sedí zhroucena na zemi a štká, že jako matka selhala.

„No, asi jo, no, ale to se prostě stává. Nic si z toho nedělej. Tak holt třeba budeš dobrá, za čas, jako babička, no. A když jsem slyšel, jak vaříš, ujišťuji tě, že králičí bobky rozhodně nebyly to nejhorší, co Honzíček jedl,“ utěšuji ji diplomaticky a s citem.

Odcházíme. Nečekáme na výtah, jdeme po schodech. Moje žena pronese: „Zajda a Srajda,“ a oba se smějeme až k hlavním dveřím.

Příběh ale nekončí. Jak jsem psal. Tohle bylo před lety. Dnes již má Honzík dvacet roků. Nedávno jsem jej potkal. Povídáme, ptám se co rodiče a dozvídám se, že stále bydlí u nich. Sourozence mu osud nedopřál, Zajda je již v králičím nebíčku a Honzík pracuje.

„Rozvážím jídlo. Znáš to, ne? Objednáš si, já pro to dojedu, dám do takové té tašky, aby to nevystydlo, dovezu ti to! Super práce. Jezdím po městě na kole, a ještě mě za to platí!“ libuje si Honzík. Ale stýská si, že zatím moc nevydělal. Že mu hodně strhávají. Za ty tašky.

„Za co?“ nechápu.

„No, víš, strejdo, občas se mi stane, že jak jsem zamyšlený, dám to lidem i s tou taškou. Ale tu si mám přece vzít zpátky. Ale já se občas zapomenu….znáš to ne?“

„Ty jim to dáváš i s tou taškou? A to si ty lidi vezmou?“

„Většina ne. Někdo ale ano, to by ses divil. A pak mi to i do očí zapřou, když se tam druhý den pro ni vrátím, třeba! Lidé jsou děsní!“ naříká Honzík a dodává, že ty tašky splácí. A říká, že bych nevěřil, co to stojí.

„No, tak hlavně že už nejíš králičí bobky,“ plácám jej po rameni a on, pobaven dávnou vzpomínkou se směje též.

„To bylo, strejdo, viď? Máma, jak se z toho složila. Takhle pak byla složená pokaždé, když se mi to povedlo znova!“

„Pokaždé? Cože? Tys to někdy potom opakoval?“

„No, asi tak do třetí třídy se mi to občas povedlo. Říkal jsem si, jestli to pořád chutná stejně hnusně. A strejdo, pokaždé chutnalo! Máma z toho byla na prášky!“

Inu, Honzík, kluk výjimečný!

Touto povídkou Vás snad pobavil Váš Vasil Kladívko.