Článek
Dovolil jsem si do titulku vypůjčit (a mírně pozměnit) název skvělého filmu Luise Buňuela Nenápadný půvab buržoazie, abych se zamyslel nad jednou zajímavou (domnívám se) skutečností. Podle jakéhosi nedávného výzkumu, zde u nás, v České republice, zhruba třetina lidí hodnotí minulý režim (tedy ten socialistický pod vládou KSČ), jako LEPŠÍ, nežli ten současný, kapitalistický, demokratický.
A to mě docela zaráží. Domnívám se, že se těmto lidem nestýská po nedostatku zboží, frontách, nemožnosti projevit svůj svobodný názor či reálné nedostupnosti svobody. To myslím, že ne. Tak proč tedy hodnotí lidé minulý režim jako lepší?
Tento článek berte prosím jako subjektivní (tedy můj osobní) názor. Nejsem sociolog, ani politolog, ani jiný „-olog“. Jsem obyčejný člověk, co denně chodí do práce, živí se rukama, a věří v Boha. Takže můj názor nyní je jen soukromým pohledem a soukromým názorem. Názorem na to, proč zhruba třetina lidí nevidí současný režim jako lepší, nežli ten, co byl.
Podle mne NELZE šmahem říci, že ti lidé se mýlí. Minulý režim měl v něčem skutečně svůj nenápadný půvab. Že to byl půvab veskrze zvrácený, je možná i pravdou, ale půvab tam nepochybně byl.
Vezměme to od počátku. Co vadí lidem na současném režimu, či spíše, co jim vyhovovalo na tom minulém? Většinově lidé odpoví, že dříve k sobě lidé měli blíže, nebylo tolik kriminality a násilí, a lidé měli JISTOTY. A to je podle mne to klíčové slovo. JISTOTA.
Dnešní režim, a tím mám na mysli vše po roce 1989, sebral lidem jistoty. Chcete-li, přidejte k tomuto slovu i další slovo a to: „sociální“, ale já si myslím, že postačíme s obyčejným slovem: „JISTOTY“.
Dnes si jeden obyčejný člověk nemůže být ničím jistý. Máte práci? Zítra ji mít nemusíte! Máte bydlení? A je to podnájem? Tak zítra možná nebydlíte! Jste nemocný? Třeba vám zítra zruší nemocnici, kam chodíte. A co důchod? Kolik let máte do důchodu? Kolik? A jste si jisti? Nemůže se stát, že vám škrtem pera vám nějaký pologramotný ministr prodlouží odchod do důchodu třeba o pět let?
Dnes nemáte jistotu žádnou. Stát na potřeby obyčejných lidí (povětšinou) kašle. Politici politikaří, obyčejní lidé je zajímají většinou jen v období před volbami a jistoty máte v životě jen tři. Daně, smrt a to, že nic není jisté.
Za minulého režimu každý věděl, kde je jeho místo. A to měl jisté. Věděl, že dělá tam a tam, bydlí tam a tam, bere tolik a tolik. A tak to prostě bude! Pokud jste nerebelovali proti systému, neměli jste problém. Na Vánoce jste věděli, že budou banány, z vašeho bytu, ani z vaší práce vás nikdo nevyhodí. Měli jste Trabanta a měli jste se dobře. Nesměli jste jít proti režimu. To bylo jasně dané.
Je vám dnes padesát a více? Chcete najít práci? Zapomeňte! Pokud nejste špičkový chirurg, či atomový inženýr, jste pro společnost ve věku 50+ již odepsaný. Tedy, abych se nyní nedopustil chyby. Práci najdete snadno, i pokud je vám přes 50. Když máte nějaké známé. Tam je to snadné. Ale pokud přijdete někam, kde nikoho neznáte a chcete nějaké zaměstnání, jste starý. Bylo tohle možné dříve? A zajímá tohle dnešní politiky? Nebo se politici dívají na vše spíše globálně, z pohledu vyšších pater? Je vůbec starost běžného člověka pro někoho zajímavá?
Dříve jste žili v poklidu. Zprávy nás informovaly o tom, že sklizeň byla úspěšná, dovoz automobilů se mírně zvýšil, a výroba lízátek překonala plán o 121 %. Co na tom, že auta nebyla, chléb byl v obchodě jen jeden druh a lízátka nelízáte? Prostě a jednoduše byl klid. Měli jste jistotu, že v pondělí v 06:00 přijdete do práce, ve 14:30 odejdete. Moc se nenadřete. O víkendu chata, dvakrát týdně manželské radovánky. A když se někde stalo nějaké neštěstí, třeba pád výrobní haly, kde zemřelo 9 dělníků - režim o tom mlčel. Nepsalo se o tom, nikdo se nic nedozvěděl. Dokonce, i když bouchla v sousední zemi jaderná elektrárna, režim to cudně několik dní lidem tajil, a pak jim to sdělili jen jako, že se nic vlastně ani neděje. Aby byl klid a lidé nepanikařili.
Dnes se na vás ze všech stran valí neštěstí. Nehoda u Znojma se třemi mrtvými! Pád letadla v Indii! Záplavy v Singapuru! Do toho si navzájem politici nadávají, jak ten druhý krade, a do toho vy řešíte doplatek za plyn. Jak je možné, že po vás plynárna chce tolik? No, tak řekněte sami, kdy bylo lépe? Tehdy, nebo dnes? A pokud uvážíme, že jste tehdy byli (y) mladší, tak myslím, že není až tak s podivem, že třetině lidí se stýská.
A právě v tom je ten nenápadný půvab komunismu. On vytváří iluzi. Iluzi toho, že máte nějakou jistotu.
Je zajímavé sledovat skutečnost, že ačkoliv se třetině lidí stýská po bývalém režimu, což je množstevně strašně moc lidí, tak nevidíme nějakou masovou snahu o přesídlení našich občanů do zemí s komunistickou stranou vládnoucí. Do KLDR, ani na Kubu neodchází tisíce našich spoluobčanů. Znám jednoho, co dlouhodobě žije v Číně, ale to je kvůli práci. A pak znám osobně člověka, co se na důchod odstěhoval do Vietnamu. Je to Čech, není to Vietnamec, a s českým důchodem, který je v přepočtu 1250 USD, je tam králem. Žije si tam neskutečně.
Ale to jsou dvě výjimky. Lidí, kteří odešli do socialistických zemí. A vlastně kdo ví, zda ve Vietnamu, či v Číně je nějaký socialismus. Ale do KLDR, či na Kubu, kde socialismus kvete, pokud vím, lidé od nás neodcházejí. Proč? Proč neodchází, když dříve bylo lépe, a to DŘÍVE, tam oni mají teď?
Důvod je prostý. Ono tam totiž lépe ve skutečnosti není. A ani dříve u nás nebylo. Takže je lépe zde a nyní. Nostalgie po tom minulém režimu je z velké části dána tím, že lidé mají pocit, že ten současný režim na běžné lidi kašle.
Není těžké dnes padnout až na dno. Za minulého režimu jste věděl (a), že pokud nepůjdete proti němu, máte JISTOTU. Budete mít co na talíř, budete mít kde spát, budete mít práci. To byla dohoda mezi režimem a lidem. Dnes víte jedno: Nic není jisté.
Navíc za minulého režimu jste mohli udělat kariéru. Stačilo nejen neplout proti proudu, ale naopak, začít veslovat po proudu. Tedy vstoupit do strany. Nemuseli jste věřit stranickým ideálům. Nemuseli jste být přesvědčení komunisté. Stačilo jen deklarovat, že jimi jste. Oni vám dokonce i řekli, co máte říkat. V ten okamžik se při povýšení v práci dostalo přednosti vám, straníkovi, před nestraníkem.
I ten nestraník se neměl špatně, pokud tedy nerebeloval. Pokud se jen vezl, i on se měl nějak normálně. Ale šéfa jste dělal vy. Člověk se správnou stranickou knížkou. Podívejme se nyní úplně nahoru. Ne na strop, to nemyslím. Myslím na Hrad. Na Pražský hrad. Tam nyní sedí člověk, který je MYLNĚ označován za komunistu. Bývalého komunistu. Jsem přesvědčen, že nic není dále od pravdy. Současný pan prezident, podle mého názoru, není žádný bývalý komunista. Je to člověk, který chtěl dělat kariéru, proto vstoupil do Strany, proto říkal, že komunismus je nejlepší, ale v nitru tomu nevěřil. Proto pro něj nebyl problém, když to padlo, zahodit stranickou knížku a chovat se tak, jak se choval. Tedy, veskrze správně. Kdyby tehdy komunisté u vlády zůstali, možná bychom dnes měli obsazení na Hradě stejné. Akorát by nás ten (jistě obtloustlejší) soudruh prezident Pavel ve svých projevech přesvědčoval, jak se pod vládou moudré KSČ, máme dobře. Protože pokud by pan prezident tehdy skutečným komunistou byl, hlásal by tyto názory i po převratu. Ale nevím o tom, že by to tak činil. Otázkou zůstává, jak moc je tento přístup morální. Tedy postoj, že hlásám, co se mi hodí a budu s těmi, kdo vládnou, jen když to přinese jízdu na zadní sedačce vládní limuzíny? Ale to je jiná otázka. Zde neřešíme morální výši našeho nejvyššího. Ale právě on, tedy pan (soudruh) prezident je krásným příkladem toho, jak nádherně se dalo za minulého režimu „přečíst“, kudy „běží zajíc“, a bylo jen a jen na vás, jak moc jste se chtěli zapojit, a jak moc jste byli ochotni říkat lži. Jen a jen na vás.
Říká se, že kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce, a kdo je jím ve čtyřiceti, nemá rozum. Karel Schwarzenberg to říkal mírně jinak: „Komunisté jsou jak vajgl v záchodě. Spláchneš, kolikrát chceš, ale oni se pokaždé vrátí a furt tam plavou!“. I dnes se nám komunistická myšlenka vrací. A já podotýkám, že jako člověk sečtělý (doufám), neshledávám komunistickou myšlenku, v samé své podstatě, jako špatnou. Problém je, že v reálu to nefunguje. Heslo: „Každému podle jeho zásluh a potřeb“, se mění v bezbřehé kádrování, znárodňování majetku, koncentrační tábory a popravy. Lidé to prostě mají v povaze. Tedy to, že chtějí s druhými soupeřit (na poli pracovním), mít majetek větší, nežli ostatní, či realizovat se dle svého uvážení. Lidé chtějí být svobodní a chtějí cestovat.
Nenápadný půvab komunismu je podle mne tedy v tom, že dává lidem iluzi. Iluzi jistot a iluzi toho, že i TY můžeš být nahoře. Dnes se prostě cesta nahoru leze mnohem nejasněji, nežli tomu bylo dříve. Dříve to bylo jednodušší. Jiskra – pionýr – SSM – KSČ – spolupracovník StB – konfident . Jasná dálnice vedoucí k tomu, že tvoje kariéra je zajištěna. Ani umět jsi nic nemusel. Ba právě naopak! Pokud jsi uměl, byl jsi podezřelý. Umíš? Tak tady hrozí, že zmizíš za kopečky! Protože ti, co umí, jsou tam vítáni. Takže je třeba na tebe dohlížet. Kontrolovat tě. Nepustit tě z řetězu a ukázat ti, kdo je v tomto lese pánem!
Dnes? Buď máš známé, nebo nemáš. Když nemáš, tak musíš něco umět. A když neumíš a nemáš, jsi v průšvihu. NIKDO ti nepomůže! Cesta nahoru je nejistá a trnitá. A není jasně nalinkovaná.
Nedivím se té třetině lidí. Té, co velebí minulý režim. Taková ankety, které ukazují tyto výsledky, jsou obžalobou všech polistopadových vlád. Až sem jste to dopracovali, milí politici! Řešíte nesmysly, ale starosti běžných lidí vás nezajímají! Čemu se divíte? Lidé na politiky koukají skrze prsty! Protože nemáte zájem o běžné žití běžných lidí. A pak se může stát, že přijde Mesiáš. Člověk, který ač je miliardář, dokáže lidem říkat, že jim rozumí. Slovák, co Čechům řekne, že je přece jeden z nich. A lidé jej volí. A já se jim nedivím. Vytváří iluzi, že mu o lidi jde. A možná to není iluze. Možná, že skutečně jde. Nabízí lidem společenskou smlouvu. Zvolte mne, já vám pár stokorun přidám, a nekoukejte mi pod prsty. Nabízím vám JISTOTU!
Dnešní politici, a tím mám na mysli současnou vládu, dělají, že to nechápou. Lidem říkají, jak se mají vlastně dobře, jak moc se nám daří. Už chybí jen zprávy v televizi, kde nám začnou říkat, že sklizeň se povedla, že výroba lízátek překonala 121 % plánu, a že dovoz aut se zvýšil. Ani tehdy tomu lidé nevěřili. A nevěřili by ani dnes. Ale tehdy měli JISTOTY. Něco, co dnes nemají.
Jsem do morku kostí přesvědčen, že minulý režim byl HORŠÍ, nežli ten současný. Přesto hluboce rozumím lidem, kteří to tak necítí. Jako muž ve věku 50+ vím, že pokud bych například ztratil práci, a to se může stát lusknutím něčího prstu, možná bych i já osobně rozšířil řady těch, kdo říkají: „Tohle by se dříve stát nemohlo!“. Třetina nespokojených by byla rozšířena i o moji maličkost. Takže já těm lidem rozumím. Hledají jistoty a nachází je v nenápadném kouzlu komunismu. Ale opakuji, že hromadně republiku do socialistických zemí neopouštějí. Tedy jsou si i tito lidé vědomi, že tehdy to sice bylo krásné, ale krásného raději pomálu.
Vlády a politici naší země by se měli zamyslet. Nad sebou. Nad tím, proč lidé říkají, že dříve bylo lépe. Měli by lidem dát naději, ukázat jim, že dovedou komunikovat a ne se jen hašteřit. Mělo by se poukazovat na hezké a úspěšné stránky v dnešních dobách (a že jich máme požehnaně) a hlavně by obyčejným lidem měla být dána nějaká elementární jistota.
Alespoň první dvě základní patra Maslowovy pyramidy potřeb by měl každý občan této země mít zajištěné. Ale mám pocit, že tomu tak není. A pak třetina lidí kouká na minulý režim s lítostí v oku. To je velká hanba polistopadových politiků. Všech demokratických!
Můj názor. Co si o tom myslíte vy? Napište do komentářů. Možná se pletu, to připouštím. Ale tak vnímám já.
Váš Vasil Kladívko
