Článek
Jeden tvrdí, že za agresi může Rusko, druhý se pokouší obhájit tezi, že agresi vyprovokovala Ukrajina nebo Západ. Zkusme se na problematiku podívat pohledem vědy, tj. objektivně (nezaujatě) a odborně (se znalostí problematiky).
Nejprve si musíme připomenout, že existují přírodní vědy (exaktní), např. matematika, fyzika, chemie aj. (ano, i klimatologie), kde je „pravda“ jen jedna (snad s výjimkou kvantových záležitostí) a vědy společenské, např. sociologie, politologie, ekonomie, historie aj., kde by měla být také jen „jedna pravda“, ale často má „každý svou pravdu“, podle subjektivního úhlu pohledu a založení. Zkusme se proto podívat na celou záležitost jedním z nástrojů exaktní vědy, konkrétně hierarchií, což je zjednodušeně řečeno posloupnost nebo důležitost, chcete-li hodnotová stupnice. Modelovým případem může být dnes bohužel běžná situace, kdy vyšinutý jedinec vnikne do školy (nemocnice, divadla, obchodu…) a začne likvidovat náhodné přítomné. Událost zpravidla končí smrtí útočníka buď vlastní rukou nebo zasahující jednotkou. Kontrolní otázka: je důležitější smrt blízké osoby nebo útočníkův motiv? Odvážím se hádat, že pro každého vždy to první. Zkrátka v posloupnosti důležitosti je čin na prvním místě, motiv je vedlejší. Platí to také v soudní síni. Proto považuji za prokázané, že zastánci názoru o vyprovokování Ruska k útoku nemají jasno v uspořádání hodnot, takže pro jistotu znovu: prioritní je čin (objektivní realita), důvody jsou jen výmluvy (neobjektivní, protože mohou být zkreslené, smyšlené, nepřesné, falešné atd.). Snaha vycházet z výmluv je nesmyslná, přesněji pokouší se ospravedlnit pachatele. Pro připomenutí: když Irák napadl Kuvajt, také měl po ruce výmluvu a chránil své (hospodářské) zájmy, nicméně světové společenství zareagovalo a mezinárodní koalice nakonec po vypršení ultimáta vojensky vytlačila Irák zpět. V případě Ruska je situace stejná, liší se „jen“ tím, že Rusko je jaderná velmoc a přímý vojenský zásah je proto obtížný až nemožný.
Vraťme se k údajným příčinám ruského útoku. Jednou z nejdůležitějších bylo „obkličovaní zeměmi NATO“. To je pěkná pohádka, ale s realitou nemá nic společného. Je to stejná hloupost, jako stěžovat si, že ČR je obklíčena státy, kde se nemluví česky (nebo, že chybí moře). NATO je obranné uskupení, které je dobrovolné a členské země se zavazují dodržovat mezinárodní právo (to je pro někoho hrozba?). Koncem minulého století dokonce visel ve vzduchu vstup Ruské federace do NATO, jenže to by se Rusko muselo zavázat, že nebude napadat cizí země, takže z toho sešlo a Rusko se pak vojensky angažovalo v Jižní Osetii, Abcházii, Čečensku, Karabachu, Sýrii, neoficiálně v Africe i Jižní Americe. Další důkaz o neplatnosti argumentu „obklíčení“ poskytl vstup Finska do NATO (právě jako reakce na ruský vpád na Ukrajinu). Když tedy „obklíčení Ruska státy NATO“ tímto krokem významně vzrostlo, nebylo kupodivu nutné ke hranicím s Finskem přesunovat žádné vojenské jednotky (protože Rusko dobře ví, že NATO není útočný pakt). Mimochodem, Ukrajina se vzdala původně deklarované neutrality až po anexi Krymu (jinými slovy, poté co Rusko porušilo závazek zachovat Ukrajině územní celistvost), takže není pravda, že by ji někdo do NATO nutil (naopak řada států byla proti, takže příslib členství byl velmi mlhavý a žádný závazek neexistuje dodnes).
Zdánlivý paradox představuje postoj Ruska k Ukrajině, když výměnou za odevzdání jaderných zbraní zaručilo nedotknutelnost hranic, aby za pár let tvrdilo, že Ukrajina je „umělý stát“ (pozn.: všechny státy jsou stejně „umělé“). Vysvětlení je prosté: tehdy byla Ukrajina postsovětský stát s komunistickým vedením víceméně ovládaným Moskvou, jenže postupnou emancipací a po řadě voleb se snažila osamostatnit (ruské zásahy do politického systému a snaha o udržení ve sféře ruského vlivu jsou zdokumentované). Demokraticky zvolený prezident Ukrajiny byl „nedemokraticky sesazen Majdanem“ až poté, co zrušil program přibližování k EU, s nímž vyhrál volby. To, že se uchýlil i s majetkem do Moskvy jen dokresluje jeho nezávislost na Rusku.
Jiné „vysvětlení“ ruského vpádu je údajné porušování práv ruské menšiny. Rusko se snaží důvěřivcům namluvit, že zákaz ruských stanic byl snahou o potlačení práv ruské menšiny. Jenže ruské stanice šířily propagandu podkopávající ukrajinskou vládu (který stát by takovou stanici nezakázal?). Všechny hrůzostrašné příběhy o zabíjení či dokonce upalování ruských civilistů jsou stejně časté, ale i stejně věrohodné, jako svědectví o spatření mimozemšťanů. Na druhé straně účast „turistů“ z Ruska svážených hromadně na demonstrace i přítomnost ruských vojáků „na dovolené“, kteří vyzbrojovali separatisty, jsou prokazatelné. Rusko potlačování práv ruské menšiny sice omílalo, ale nikdy nepředložilo žádný důkaz. Naopak Mezinárodní červený kříž ani pozorovatelská mise OSN nepotvrdila žádné ohrožení ruské menšiny.
Obvinění celé země z fašismu (což samo o sobě svědčí o šílenství autorů tvrzení) je už jen třešničkou na dortu splácaném ze lživých a zkreslených informací. Z celé situace musí mít příčetný člověk pocit, že pokud někdo snůšce nepravd a polopravd okořeněné lží věří, musí mít nějakou mentální diagnózu. Jenže vidíme, že právě takový „zdravý rozum“, který se zaměřuje na nejprimitivnější pudy pologramotných jedinců (to není urážka, ale vyjádření faktu, že schopnost číst neznamená automaticky porozumění textu), vítězí na všech volebních frontách. Je to zkrátka menšina, která společně s důvěřivými, neinformovanými, lhostejnými nebo naivními nakonec tvoří většinu. Je nad slunce jasné, že světlé zítřky nás nečekají v žádném scénáři, ani po případném zrušení „zelené ideologie“. Přesto má největší preference uskupení, které sice slibuje, že „bude líp“, ale soustředí se na urážky konkurence a otevřenou nenávist. A hádejte, jak to dopadne až část populace uvěří, že za jejich problémy může jiná část. Fučík vzkázal: lidé bděte!, dnes by se slušelo doporučit: lidé, myslete!
