Článek
Zase to na mě přišlo. Stačila trocha slunečních paprsků, které se přes žaluzie dostaly do kuchyně a naprosto bez skurpulí osvítily kuchyňskou linku.
V tu chvíli je mi úplně jedno, že jsem si právě uvařila kafe a sedla ke snídani. Je mi jedno, že je půl sedmé ráno a za chvíli bude čas vyrazit do práce. Ty mastné šmouhy na skříňkách musím zlikvidovat okamžitě. Ze šuplíku vytáhnu hadr, spray na mastnotu a pustím se do práce.
Když už jsem v akci, samozřejmě šmouh objevím daleko více. A taky fleků a skvrn. Bodejť by ne! Mladý pán si včera sám dělal večeři. Co to jenom měl dobrého? Už vím! Opečený rohlík se smaženou anglickou slaninou a volským okem! Taky s tatarkou, syknu naštvaně, když zbytky zaschlého bílého hnusu otírám z boku linky. Bojují se mnou vytrvale. Zdolá je až tekutý písek. O zaprskaném sporáku raději nemluvím. Zato o mastných úchytkách bych dovedla napsat román. Přesně vidím, kterou z nic při vaření chytil zapatlanou rukou a která zůstala ušetřena. Ve chvíli, kdy přijde na řadu lednice, je mi jasné, že pokud to chci do práce stihnout včas, poruším cestou všechny předpisy. Ty, které se týkají předepsané rychlosti, především.
Konečně jsem aspoň zhruba spokojená, kuchyň už se na mě v odlescích slunečních paprsků nekouká tolik mastně. Zbytek holt vydrží, než se vrátím odpoledne domů. Naplánuju si i přeleštění oken a vyprání záclon. Hned je mi hezčeji u srdce. Začínám se těšit. Teď ještě musím mokrým hadrem setřít jídelní stůl a pojedu. Koupila jsem si nový spray na dřevo, nádherně voní, miluju, když mám kolem sebe čisto a ještě přitom pohladím nos.
Duše mi právě začala samou radostí tancovat. V tu chvíli se ale do kuchyně přiřítí ten, kdo za mou ranní náladu může. Do stejného rytmu jako já se ale rozhodně neklátí.
„Přestaneš laskavě všude patlat ty svoje chemické sračky?“ pozdraví mě natolik mile, až mám strach, jestli mi ho v noci někdo nevyměnil.
„Jak ses vyspal, broučku?“ okamžitě přesunuju hadr z pravé ruky do levé, abych mohla sáhnout do přihrádky pro sáček s pečivem. „Můžu ti nachystat snídani?“
„Můžeš ten sáček položit NĚKAM? Ideálně do odpadkového koše?“ Vytrhne mi neurvale z ruky pečivo a i když je čerstvé a je ho hodně, prostě ho vyhodí.
„Zbláznil ses? Co budeš snídat?“ Moje duše přestala tancovat, zato ruka, která ještě před chvílí držela rohlíky, by mu nejraději vrazila facku!
„Tak infikované jídlo to teda rozhodně nebude!“ vytahuje ze skříňky sáček s instantní ovesnou kaší a staví konvici na horkou vodu.
„Vždyť jsem se jich ani nedotkla!“ vykulím na něj oči a zavrtím hlavou. Po kom je, proboha, takový cimprlich? Já teda ciráty s tím, co strčím do pusy, nedělám. Hlavně, aby to mělo dost kalorií a ideálně i cukru!
„Dotkla, všeho ses tu dotkla! Rukou od saponátu! Fuj! To musíš pořád všechno stříkat tou svou chemií?“
„Jakou chemií?“ kroutím nechápavě hlavou. „Tohle přece není chemie, ale čistící prostředky!“, zamířím znovu s hadrem i sprayem ke kuchyňskému stolu. Ať ho má čistý, než si k němu sedne.
„Mamí!!!“ zakřičí na mě v tu chvíli tak hlasitě, že ho slyším i přes špunty v uších!
„Co je? Proč na mě řveš?“ Normálně se leknu. Dokonce dvakrát. Zaprvé toho, jak zvučný má hlas a za druhé toho, jak mě oslovil. Posledního půl roku jsem totiž pro něj byla v horším případě zákonná zástupkyně, v tom lepším prostě matka. Skoro uroním slzu nad tím, jak se dítě ve vztahu ke mně rozněžnilo.
„To ti nestačí ocet a kypřící prášek jako ostatním normálním ženským? To nás chceš vážně všechny zabít?“
„Zabít?“ Jak mě vůbec může mé jediné milované dítě z něčeho tak hrozného obvinit? Copak v ruce držím cyankali?
„Já jen chtěla, aby tady byl pořádek!“ hájím se, seč mi síly stačí. „To je přece moje povinnost matky a manželky!“
„A jak mi asi pomůže, když budeme v tom pořádku přiotrávení?“ prohodí se mnou to ráno už minimálně pátou větu. Takhle upovídaného si ho pamatuju naposledy ve školce.
„Taťkovi to už taky leze krkem, akorát má strach ti to říct!“ pokračuje dokonce větou číslo šest.
V tu chvíli mi všechno dojde!
Tak já je štvu! Já je otravuju. A trávím! A tím, že se o ně starám, jim dokonce lezu na nervy a zabíjím je.
To jako vážně?
Smrtelně se urazím. Dotčeně mrsknu hadrem do dřezu a přitom s třesoucím se hlasem pronesu: „Jestli chceš raději shnít ve špíně, prosím! Jenom si posluž, chlapečku!“ Uraženě odkráčím do garáže.
V autě mě zlost naštěstí rychle přejde. Pustím si rádio na plné pecky a na incident během minuty zapomenu. Už se zase usmívám. Mám totiž skvělý plán. Mladej i starej dneska přijdou domů později než já. Uklidím si po svém hned odpoledne! Už zase přemýšlím, kde všude vysmejčím šuplíky a police. Rozhodně nesmím zapomenout na skříňku s botami!
Že se dítě trochu rozčiluje? Však na to má nárok. Se mnou taky hormony cvičí. Blbý je, že se nám to tak sešlo dohromady. Ale člověk si nevybere. Ani pubertu, ani přechod. Přemýšlím, zatím co brzdím před přechodem pro chodce.
V tu chvíli mi pípne telefon. Kouknu na mobil, dítě píše.
Že by hledalo deštník? Nebo se chce zeptat, kam jsem mu dala svačinu? Možná se chce jenom omluvit a popřát mi hezký den, rozklikávám celá natěšená jeho zprávu. Zelená si dává na čas, tak mám čas si ji v klidu přečíst.
„Čištění pomocí agresivních chemikálií a pesticidů přináší zdravotní rizika. Chemické látky mohou být toxické pro lidi i zvířata a mohou způsobovat alergie, dýchací potíže nebo dokonce i rakovinu.“ Objeví se mi na display telefonu obrázek stránky vygenerované umělou inteligencí. Než ho stihnu rozklíčovat, přistane mi v mobilu i druhá SMS:
A TO JSOU DŮVODY, PROČ SI NEPŘEJU, ABYS DOMA POŘÁD MÁCHALA TĚMA SRAČKAMA. ŠKODÍŠ SOBĚ, ALE HLAVNĚ UBLIŽUJEŠ NÁM S TAŤKOU!!!!
Tááááááák. A mám to. Auto za mnou už nějakou dobu troubí, když si uvědomím, že na semaforu naskočila zelená a já můžu jet dál. Volantem točím po paměti, zatímco hlava mi jede na hodně rychlou frekvenci otáček.
Takže já jsem vražedkyně, protože se rozmachuju chemikáliemi a zamořuju jim zdravé prostředí???
Žádná úklidová chemie přece nemůže být tak nebezpečná, aby byl pořádek doma vykoupen zdravím nebo dokonce životem.
Nebo jo?????
Tentokrát se do dobré nálady rozhodně tak rychle nedostávám. Naopak. V práci sedím celé dopoledne za stolem, čumím do blba a marně přemýšlím, jestli si pro mě přijdou hned nebo až zítra. Za tohle přece musím dostat minimálně deset let natvrdo. A vzhledem k tomu, že jsem ráno kromě Jaru a Sava na mastnotu použila i tekutý písek, možná půlku trestu budu muset strávit na samotce.
Jsem tak vystresovaná, že si jdu uvařit kafe. Udělám si rovnou dvě naráz. V lochu budu pít beztak maximálně nějakou překapávanou břečku.
Je půl třetí a zatím pro mě nikdo nepřišel. Basa se možná odkládá. No věčně čekat nebudu. Seberu odvahu a vyplížím se na parkoviště. Možná o mě ještě nevědí. Možná se k nim ta hrozná zpráva ještě nedostala.
Mám ještě čas!
A musím ho využít!
Hlava už mi zase jede na plné obrátky. Jestli fakt půjdu sedět, ti dva zůstanou doma úplně sami. Bez pomoci! Jak to jenom vydrží? Musím je pořádně zásobit jídlem. Napeču jim buchty a do mrazáku udělám aspoň guláš.
Ale hlavně! Hlavně jim musím ještě před odjezdem pořádně uklidit!
No jasně, ve špíně je přece neopustím!
Hodím rychle blinkr a přeřadím se do levého pruhu. Vezmu to přes Avion, v Déémku mají nejlepší čistící prostředky.
Za půl hodiny jsem o dva tisíce lehčí a o dvě tašky těžší. Koupila jsem dokonce i naprosto fantastickou leštěnku na dřevo a speciální odmašťovač, který si poradí úplně se vším. Na koupelnu mám speciální Savo a na podlahu úplně nový přípravek s vůní levandule a marseillského mýdla.
Na to, že bych někomu mohla s touhle taškou plnou voňavých věciček zadělat na zdravotní problém, jsem v tu chvíli úplně zapomněla.
Tohle nám ženským v přechodu občas stává.
Chvíli něco v hlavě máme a za chvíli to tam není.
Prostě to zmizí, tak nač se trápit!
Doma se vřítím rovnou do dětského pokojíčku.
Jak rychle dveře otevřu, tak rychle je zase zavřu. Jednak mě k tomu donutí šílený smrad, který se z pokoje vyvalí a jednak letmý pohled, který stačím směrem dovnitř udělat.
Ty jo, kdybych to bývala věděla, nejdu do Déémka pro saponáty, ale do Hornbachu pro vidle, velké odpadkové pytle a rukavice.
Na podruhé už se připravím lépe. Na pusu nasadím roušku, na ruce gumovou ochranu a na oči pro jistotu sluneční brýle. Zážitek v nich nebude tak ostrý.
První, co udělám, je budík, který si nastavím na pátou. Až zazvoní, budu mít ještě minimálně dvacet minut se odtud zdekovat a před mladým se tvářit, že jsem v pokojíčku nikdy nebyla. Možná mi to neuvěří, ale budu se striktně držet hesla: zapírat, zapírat, zapírat.
Pak otevřu všechna okna, protože na některé pachy ani rouška nestačí. A pak se do toho pustím.
Čím hlouběji se nořím do útrob pokoje, tím sprostější výrazy se mi derou z huby. Pod postelí už bych si nezavdala ani s čerstvě vyfáraným horníkem.
Mně někdo bude vykládat, že ho zabíjím????
Mně někdo bude diktovat, jaké čistící prostředky můžu používat, abych náhodou někoho neotrávila????
Mně někdo bude kvůli úklidu osočovat z vražedných úmyslů????
Kdybych mladého ráno nevezla na gympl, hádala bych, že se učí na chemika, kolik druhů plísně tady pěstuje!!! Banánovou, rohlíkovou, čajovou a dokonce i ponožkovou. Kde se vzaly mokré fusakle v igelitovém pytlíku pod marací, to by mě fakt zajímalo.
Z chomáčů prachu bych klidně natřepala velkou peřinu. A roztoči v peřiňáku už jsou tak velcí, že je vidím tancovat i bez brýlí.
Divím se, že se mi pod nohama neprohání stádo myší. Protože s jídlem by tady měli na dlouho vystaráno.
Zatnu zuby, pustím do pléna ještě pár peprných výrazů a za deset pět je pokojík jako ze škatulky. Nesu do koupelny vylít poslední, asi desátý kýbl špinavé vody, když tu si všimnu, že mi zmizel jeden hadr. No jasně. Měla jsem tři a teď mám jednom dva! Je za pět pět! Jestli se okamžitě nezdekuju a mladej mě uvidí s Clinem v ruce v jeho teritoriu, budu mít průser jako hrom. V lepším případě přijdu o syna, v horším i o dosud nenarozená vnoučata. Polije mě horko, ale nával to rozhodně není. Kam jsem ten hadr jenom mohla dát?
Lítám po pokojíku jako zběsilá a rozrušeně otevírám šuplík po šuplíku. Není ani mezi učením, ani mezi pastelkami a dokonce ani v krabici s legem. Právě, když cvaknou vchodové dveře, najdu ho v šuplíku se sušenkami a čokoládovými bonbóny.
Sice jsou všechny v neporušeném neekologicky igelitovém obale, ale i tak.
Teď je můžeš všechny vyhodit, ty jeden ekologu! Ušklíbnu se pro sebe, vyndám ze šuplíku hadr a jakoby nic vykráčím z pokojíku.
Mladého potkám na schodech. Když mě uvidí i s kýblem a smetákem, místo pozdravu mi položí sugestivní otázku: „Doufám, že jsi u mě neuklízela?“
„A co bych tak u tebe mohla uklízet, ty jeden mistře pořádku? Nevíš náhodou?“ usměji se líbezně a zaštěrchám čistidly, které mám naskládané ve kbelíku. „Jen se tady tak procházím!“ prohodím ještě směrem k němu.
Než sejdu dolů, slyším, jak se dveře za mnou otevřou a s třísknutím i zavřou. Chvíli se z pokojíčku ozývá bouchání, šoupání a třískání. Je mi jasné, že nějakou dobu potrvá, než si tam zase udělá pořádek po svém. Já si zatím dám kafe, které jsem si ráno nestihla vypít. A k němu i nějakou sladkou dobrotu. Jednak si ji zasloužím a jednak mi v lochu nic podobného podstrojovat nebudou. Kdyby teda pro mě náhodou přece jen přišli.
Teď už bych se jim vzdala v klidu a s maximální pokorou. Svůj trest si totiž opravdu zasloužím. Chemií jsem dneska nešetřila. Zabila jsem s ní spoustu havěti. Čtyři mouchy, osm pavouků, milion bakterií, asi stovku roztočů a čtyři druhy plísně.
Dítě zatím žije.
Ale musím říct, že i ono mělo dneska na mále!!!!
