Článek
Dělám to tak vždycky, když někam máme jet. Jsem totiž posedlá stiho-manem, že kdyby se nám po cestě něco stalo a nedej bože jsme třeba umřeli, barák zdědí sestra. A ta, jak ji znám, nejdřív proleze každou škvíru, koukne do každého rohu a pak mě samozřejmě pomluví, že jsem byla špína, když jsem odjela z takového svinčíku. Vím to, protože jsme byly obě vychované stejnou matkou a já bych udělala úplně to samé.
Je půl desáté večer. Parní žehličkou jsem ještě rychle přežehlila záclony a závěsy v obýváku a právě leštím zrcadlo. Nezapomněla jsem přece jen na něco? Moje představivost hraje na plné obrátky. Kam asi vleze jako první?
Do komory? Některé marmelády jsou prošlé, ale ať. Že ji bude bolet břicho, mě netrápí ani náhodou. Na záchod jsem dala schválně dvouvrstvý toaletní papír, i když pro nás kupuju měkoučký se čtyřmi vrstvami. A do mrazáku jsem narafičila sáček s krájenými houbami. Je v něm jedna mochomůrka. Samozřejmě zelená. Červenou by poznala. Musím si dát upomínku do telefonu. Kdybychom přece jen přežili, až se vrátíme, nesmím zapomenout sáček vyndat a vyhodit.
V koupelně nemá šanci. Dokonce jsem odsunula i pračku se sušičkou. Šlo to těžce, ale já se jen tak nevzdávám. Nenajde za nimi ani snítko špíny. A ani ve sklepě není jediná pavučina. Což mě moc netěší, protože její strach z pavouků je skoro větší než moje touha vytřít jí zrak.
Kam by se tak ještě mohla podívat?
V tom mi v hlavě zabliká poplašný signál!
Ložnice!
To by byl průser!
Vřítím se do ní jako vichřice.
„Stalo se něco, miláčku?“ manžel se rozvaluje v posteli v čistě povlečených peřinách. Ani ty špinavé džíny si nesundal, o smradlavých ponožkách nemluvě!
I když má v ruce mobil a důležitě do něj cvaká nějakou přiblblou SMS nějakému ještě přiblblejšímu kamarádovi, kupodivu si mě všimnul. Celý den kolem mě totiž chodil po špičkách, po baráku si hledal trasy, aby se mi vyhnul a pokud mě přece jen náhodou potkal, tvářil se, že vlastně vůbec neexistuju. Nebo že mě nezná. Byl do té hry tak zažraný, jsem neměla odvahu mu ji kazit. A taky jsem ho raději přehlížela. Ale teď jsem se kupodivu jsem se v jeho očích zhmotnila natolik, že mě dokonce i oslovil! A řekl mi miláčku.
Náramně mi tím zahrál do noty. Napětí z cesty, stres z úklidu a únava z celodenního lítání s hadrem v ruce udělaly své. Adrenalin se mi rozlil po celém těle jako injekce kalciovky a na chvíli se mi zatmělo před očima.
Nadechla jsem se a s úšklebkem si pomyslela: Když se tak blbě ptáš, ráda ti odpovím!
„Všiml sis vůbec, že zítra někam jedeme?“ dala jsem do hlasu patřičnou razanci.
„A proč bych si nevšiml? Dokonce jsem si i zabalil!“ Odfrkne vítězoslavně.
„Nepovídej a co?“
„Tři trička, dvoje kraťasy a jedny dlouhé džíny. Ani na trenky a ponožky jsem nezapomněl. Akorát nevím, jestli mi bude stačit ta tenká zelená bunda. Co myslíš? Jak má vlastně být? Koukala jsi na počasí?“
„A kdy asi?“
Jak má být v Itálii, fakt nevím, ale vypadá to, že u nás začnou co nevidět lítat hromy a blesky!
„No dneska, přece. Doufal jsem, že se podíváš ty, já to nestihl!“ podívá se na mě naprosto vyčerpaným pohledem.
„Nepovídej,“ skoro mi ho začíná být líto: „A cos celý den dělal, chudinko?“
„No balil, přece!“
Skoro mi vypadlo z hlavy, proč jsem vlastně do ložnice utíkala. A určitě mi z hlavy vypadlo, proč jsem si ho vlastně tenkrát vzala. Dneska totiž nevidím jediný rozumný důvod. Je línej a navíc úplně blbej:
„A že by ti třeba došlo, že ani já jsem neměla čas? Že taky balím? Na rozdíl od tebe nejen sobě, ale všem? Věci, které tebe ani nenapadnou? Drogérii, jídlo, deky na pláž, léky, nabíječky do telefonu. Ručníky. Ty máš?
„Na co? Když tak se utřu do trička.“
„Fakt dobrý nápad. A jestli sis nevšimnul, máme taky jedno dítě! I tomu je potřeba kufr zkontrolovat. Jestli je totiž po tobě, bude chodit tři dny v jedněch trenkách, protože si jich víc nevezme!“
„Co nemáš, nepotřebuješ. A co potřebuješ, to si koupíš!“ pronese a rošťácky se na mě usměje.
„A navíc tady od rána lítám s hadrem v ruce jako střelená, abych uklidila všechen bordel, co jste za celý rok nadělali.“ Nenechám se obalamutit.
„Proč? Budou Vánoce? Já myslel, že je léto a jedeme na dovolenou. Promiň, ale žádný dárek pro tebe ještě nemám ani vymyšlený, natož koupený,“ podívá se na mě skoro provinile.
Už vím! Přesně pro ten pohled jsem si ho vzala, docvakne mi v tu chvíli. Tenkrát se mi z něj podlamovala kolena. Dnes jako by přede mnou mával rudým hadrem.
Je mi jasné, že normálně se s ním nedomluvím. To musí být dva na stejné nebo aspoň podobné úrovni, aby spolu mohli vést rozumnou konverzaci. Tady je snaha úplně zbytečná.
V hlavě si rychle udělám poznámku, že zítra ráno musím ještě jednou převlíknout povlečení. Pak vlezu na postel a protože se manžel válí na mé půlce, nakloním se přes něj ke svému nočnímu stolku.
Otevřu šuplík a pak vytáhnu krabici. Smetu z ní vrstvu prachu. Kdo ví, kdy jsme ji naposledy otevřeli. Hádám, že pěkných pár let už to bude. Manžel ji okamžitě pozná. Přesně ví, jaké poklady jsou v ní uloženy. Zasvítí mu oči:
„Mamko, vážně? Co když dítě ještě nespí? “
Nevěřícně na něj kouknu. Právě odklopil víko a skoro s posvátnou opatrností na postel vyskládává dva robertky, lubrikační gel, venušiny kuličky i vibrační kroužek.
„A to chceš použít všechno najednou? Já ani nedoufal, že bys třeba ještě někdy mohla chtít!“ Najde odvahu a poplácá mě laškovně po zadku.
Oženu se po něm rukolu i slovem:
„Zbláznil ses? Ty myslíš, že chci TO ???“
„No jo! A ty TO nechceš?“ svěsí pomalu koutky úst. „Proč pak ale všechno vytahuješ?“
„Přece ABY TO TADY NENAŠLA !!! “
„Kdo?“
„Ségra, to je snad jasný!“
„Ona má přijít? Vždyť spolu už minimálně pět let nemluvíte!“
„No právě! Co by si o mě pomyslela? Už teď mě má za krávu. Ale kdyby našla TOHLE….! “
„Tak by si maximálně pomyslela, že jsi kráva náruživá. To ti tak vadí?“ Pořád nechápe, o co mi jde: „A proč by TO vlastně měla najít? Vždyť od nás nemá ani klíče a barák bude celou dobu zakódovaný!“
„Kdyby se nám po cestě něco stalo, přece! A ona to tady zdědila. Seš snad vážně úplně blbej?“ začínám být opravdu vytočená. „Raději vymysli, kam TO všechno schováme. Nemáme někde uvolněné prkno na podlaze? Víš, takovou tu tajnou skrýš, jako bývá ve filmu.“
„Nemáme.“
„Tak trezor za obrazem! S tajným heslem!“
„Taky ne.“
„A nějaký tvůj kamarád by si TO k sobě nevzal?“
Začínám pomalu propadat hysterii a kalkuluju. Těch pár kousků, to je dohromady minimálně deset tisíc. Sice se akorát válí v šuplíku, protože my dva už se spolu tak akorát hádáme. A na udobřenou si dáme maximálně pusu. Ale odnést deset táců jen tak do popelnice mi srdce ani rozum nedovolí. Když všechno schovám někde v baráku, stejně TO najde. Sice mě nepomluví, že jsem špína, ale budu za nymfomanku. Já, která si užívám tak maximálně u plotny v kuchyni!!!
Kouknu na toho svého rozvaleného v posteli ve špinavých džínách a najednou mi všechno přijde strašně líto. Že jsem stará. Že mám v šuplíku dva vibrátory a v nich určitě vybité baterky. Že je nikdo nenabije a mě taky ne. Že možná umřeme a já je ani nevyzkouším. Že můj chlap sice umí sbalit tašku na dovolenou, ale že by se po těch letech pokusil zase sbalit mě, to ho ani nenapadne.
Svalím se vedle něj a řvu jako želva. Dítě už asi opravdu spí, protože nepřiletí zeptat se, co mi zase je. Kvílím a lituju se, zmáčím z jedné strany celý polštář a je mi úplně jedno, že zas budu za hysterku. Užívám si ty potoky slz, užívám si ten pocit, že je všechno na nic a že já jsem na tom určitě nejhůř z celé planety. Zrovna ve chvíli, kdy mě napadne obrátit polštář suchou stranu nahoru, abych měla do čeho ronit další slzy, polechtá mě něco na krku. Oženu se. Pak si otřu si oči a zaostřím. Manžel drží v ruce malý kožený bičík a růžovými pery na jeho konci mě lechtá : „Nechceš se na to vykašlat?“ nakloní se ke mně a lehce mi kousne do ušního lalůčku. „Nechceš už přestat řešit, kam TO dáme a raději TO všechno zase po letech vyzkoušet?“ nečeká na odpověď, zhasne lampičku a pomalu odšroubuje víčko jahodového gelu. „Kdyby se nám přece jenom něco stalo, byla by škoda si ještě neužít!“ nahmatá tlačítko ON/OFF a u ucha mi začne něco tichounce bzučet.
„Myslíš?“ sama sebe nepoznávám. Najednou je ta tam touha ještě jednu přelíznout všechna okna. Místo toho olíznu manželovi špičku nosu. Slzy přitom vystřídá nesmělý úsměv. Okolo žaludku mě začne něco šimrat a rozechvějí se mi nohy.
„Ale co když …..“ snažím se ještě na něco zeptat, ale umlčí mě vášnivým polibkem. Takovým jako z filmu. Takovým, na jaký jsem už dávno zapomněla. Takovým, který mi z hlavy vymaže nejen hadry namočené v saponátu, ale i vysavač a kýbl s mopem.
Je mi krásně, protože je mi všechno fuk. Co se děje pak, je na hodně dlouhé povídání. Každopádně mě to slastně unaví. Je čas jít spát. Zítra přece odjíždíme na dovolenou!
Sbaleno máme, uklízeno taky. Těsně před tím, než se propadnu do hlubokého spánku, si v hlavě udělám úplně poslední poznámku.
Zabalit TO s sebou do kufru! Rozhodně!
Ne proto, že kdyby se s námi náhodou něco stalo, byla bych za krávu nymfomanku.
Ale proto, že teď už stoprocentně vím, že ta letošní dovolená bude po letech stát za TO!
