Článek
Zasvítily mi oči. Na rande spolu moc často nechodíme. Naposledy mě vzal před měsícem k popelnicím se smetím. Máme je od baráku dobrých dvě stě metrů, a tak občas zajdeme. On většinou nese těžší pytel, já lehčí. Pořád je to gentleman. I po osmnácti letech. Někdy mě dokonce cestou zpátky chytí za ruku a něžně mi zašeptá do ucha: „Pojď, babino!“
Hornbach byl ale po dlouhé době první velký společný výlet. Pojedeme autem přes celé město, a ještě se můžeme projít mezi regály!
„Můžeme se projít mezi regály, že jo?“ utvrdila jsem se pro jistotu! „Chtěla bych si koupit do kuchyně na stůl nějakou kytku,“ špitla jsem nesměle.
„No jasně!“ vykřikl a vypadal při tom, jako bych dostala ten nejlepší nápad na světě!
Cestu jsem si užívala. Do uší jsem narvala špunty proti hluku, takže nadávky, které ze sebe manžel vypouštěl, jsem slyšela jako z dálky a nemohly pokazit mou povznesenou náladu. Jízdu brzda plyn se mi sice na rozdíl od nadávek eliminovat nepovedlo a z auta jsem se před Hornbachem vysoukala s poněkud rozbouřeným žaludkem, to mi ale vůbec nevadilo. Nasála jsem do plic čerstvý ostravský vzduch a ze široka se usmála: „To byla jízda, lásko, řídíš jako ďábel! “
Hned za vchodem jsem nabrala směr Oddělení zahrady. V hlavě se mi přitom rozjela kalkulačka. Můj rozpočet byl totiž jasný. Těsně před výplatou jsem měla na účtu poslední pětikilo. Když koupím kytku, musí mi zbýt ještě na rohlíky a svačinu pro dítě, počítala jsem rychle. Plán byl jasný: S výběrem se musím držel při zemi.
Manžel měl kupodivu jiný názor. Za vchodem nezabočil k oddělení elektra, jak jsem čekala, ale se mnou do zahrad. A tam pobíhal mezi regály, bral do ruky jednu kytku za druhou a nadšeně mi je ukazoval. Když jsem zakroutila nesouhlasně hlavou už asi nad pátou, tentokrát krásnou bílou orchidejí, a ukázala na malé a levné petrklíče, prohlásil, že si k nim musím koupit aspoň nový květináč. A ukázal na jeden opravdu povedený. Keramický. 370 Kč s DPH.
Znovu jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Neblbni, babino a vyber si, co chceš!“ Pronesl rozšafně a já se konečně přestala bránit. Určitě mi chce udělat radost. Proč by mě jinak bral do Hornbachu? A proč by se tak snažil? Proč by mi říkal: „Vyber si, co chceš!“ kdyby mi tu kytku nechtěl koupit sám?
Jsem kráva, že vůbec přemýšlím, kolik mám na účtu peněz, když mám s sebou svého gentlemana!
V tu ránu jsem zalitovala, že jsem přece jen nesáhla po orchideji. Hned jsem se ale v duchu okřikla: „Nebuď nenažraná. Kytka sice za moc nestojí, ale květináč je výstavní!“
Stejně nadšeně, jako mě můj manžel povzbuzoval při výběru kytky do kuchyně, oplácela jsem mu já při výběru prodlužovačky. „5 metrů, 10 metrů a tady máš dokonce patnáctimetrovou!“ pobíhala jsem po oddělení elektro a skoro mě mrzelo, že nepotřebuje další zboží například v oddělení šroubků a matiček. Rande se mi fakt líbilo.
Bohužel všechno hezké musí jednou skončit, a tak jsme se i my dva nakonec loudavým krokem vydali k pokladnám. Visela jsem svému muži v patách, s láskou pozorovala jeho mužná záda, pyšnila se v duchu tím, že je jenom můj a žehnala den, kdy jsem ho potkala. Ze zasnění mě probudil hlas pokladní:
„Dvě stě padesát šest,“ zacvrlikala, když na kase pípla dvě prodlužovačky a jednu rozdvojku do zásuvky.
„Kartou,“ pokynul jí manžel dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout, natož k nákupu přistrčit i své povadlé petrklíče v předraženém květináči.
„455 korun, paní. Kartou nebo hotově?“ Zacvrlikala pokladní podruhé.
Na rohlíky sice zbude, ale na svačinu pro dítě asi těžko.
„Všechno v poho?“ Zářivě se na mě v tu chvíli usmál manžel a dokonce se snažil mi s kytkou pomoci. GENTLEMAN!
„Jo, v poho! Dík za výlet! Za kytku ti děkovat nebudu!“ vypadlo ze mě kysele.
„Ale no tak, já bych si ji do nákladů nedal, tak o co jde?“ usmál se ten ignorant ještě zářivěji a plácl mě žertovně přes zadek: „Šup do auta, babino, ať ještě stihneme procházku k popelnicím!“
Ani k popelnicím, ani do Hornbachu, ani nikam! S vlastním chlapem už na rande nejdu!
A jestli jo, rozhodně ne těsně před výplatou!
