Článek
Přepínám programy v televizi. Zase nic nedávají. Reklama střídá reklamu. Občas natrefím na nějaký stupidní seriál nebo ještě stupidnější romantický film. Koho dneska ještě zajímá láska? Mě teda rozhodně ne.
Slzy mi pomalu začínají přetékat přes spodní víčko. Cítím, jak se posunují po tváři. Jsou vytrvalé a za chvíli si najdou cestu až ke rtu. Pomalu je slíznu a ušklíbnu se. Jsou odporně slané. Potáhnu a nos si utřu hřbetem ruky.
Na kapesník kašlu. A na to, že budu rozmazaná, taky. Stejně si toho nikdo nevšimne.
Puberťák zmizel ve svém pokoji, sotva dorazil ze školy domů. Po cestě si s sebou stihl vzít z ledničky pořádnou dávku zásob, takže hádám, že tam vydrží až do nedělního večera.
Manžel sedí ve svém kumbále. Zase. Co tam dělá, netuším. Zalezlý je často. Někdy si brousí nože, jindy přebíjí náboje, často klábosí s kamarády. Na rozdíl ode mě si s nimi pořád má co říct. Pusa se mu nezastaví, občas se zasměje.
Do zad mě začíná tlačit polštář a chce se mi čůrat. Taky bych si dala čaj. Horký čaj. S medem a vymačkaným citronem. A k němu pohlazení. Nebo aspoň starostlivou otázku: „Jak ti je, puclíku?“
Jenže se mě nemá kdo zeptat. Máma mi už umřela, synovi jsem fuk a manžela to ani nenapadne. Zkusím se zeptat sama sebe.
A odpovím si dalším přívalem slz.
Jo, lituju se. Hrozně moc se lituju. A taky si v duchu vyčítám, jaká jsem kráva. Pořád okolo nich skáču. A je přitom ani nenapadne mi to oplatit.
Vypnu televizi. Začíná mi lézt na nervy. A napnu uši. Třeba uslyším, jak vzadu v garáži klapnou dveře a chlap přijde za mnou. Aspoň na chvíli. Už je osm. A já bych se tak ráda k někomu přitulila. Plyšový medvěd mi dneska nějak nestačí.
Je to marné. V kumbále se pořád svítí a klika se ani nepohnula. Na jednu stranu mě to štve, na druhou nepřekvapuje. Povinných dvacet minut už se mnou strávil, když jsme venčili psa. Dokonce po nich absolvoval ještě pětiminutové kafe. Do telefonu se během něho podíval jen třikrát. Taky ale pětkrát vzdychl, že ho bolí hlava a dvakrát převrátil oči nad tím, jaké plácám nesmysly.
Je pět minut na kafe s manželkou hodně, nebo málo?
Usoudím, že málo a zase začnu řvát jak želva.
Připadám si děsně sama. Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo mě nemá rád. Nikdo mi neuvaří horký čaj. Nikdo se mě nezeptá, jak se mám a jestli si nechci povídat. Nikdo si se mnou nechce zahrát Člověče nezlob se. A já bych se přitom dneska zlobila tak ráda.
Močák už je tak neodbytný, že mi nezbývá než z pod peřin vylézt. OK, pomyslím si. Přestěhuju se rovnou do ložnice. A budu se litovat tam. S námahou popadnu obě duchny. Na schodech se potkám s puberťákem. Kdo ví, kdy ho zase uvidím, tak toho využiju:
„Kdy sis naposledy uklidil v pokojíčku? Posbírej laskavě z pod postele všechny ponožky. A vyper si je. Ve škole bylo co? Že by ses laskavě aspoň zmínil? To smrdím, nebo co, že si mě ani nevšimneš? Tak slyšíš, co ti říkám?“ obořím se na něj preventivně.
„OK, BOOMER!“ akorát prohodí na půl pusy, když se kolem mě prosmýkne. Pak si ale uvědomí, kam mířím a koukne na mě, jak bych byla mimozemšťan: „Ty už jdeš spát?“
Že místo odpovědi třikrát kýchnu, s ním ani nehne. „Ale já si povídám s kámošem,“ upozorní mě na fakt, že ani sluchátka v uších mi nebudou stačit, aby utlumila hlas, který ve vedlejším pokoji bude vyřvávat do telefonu.
Takže to na pátém schodu otočím a vracím se zpátky do obýváku. Ještě než na sebe zase hodím obě peřiny, utřu si zbytky slz smíchaných s řasenkou a zamířím do kumbálu:
„Dobrou noc,“ houknu na manžela. „Jdu spát. Mladej zase vykecává, takže zůstanu v obýváku. Buď tak hodný a běž pak potichu, ať mě nevzbudíš.“
„Ráno jedu na střelnici! V pět třicet.“ Ani nezvedne oči od počítače.
„V sobotu? V pět třicet?“ strašně dotčeným hlasem se divím a slzy se mi přitom už zase tlačí do očí. A zase za to nemůže rýma. I tak popotáhnu.
„Můžeš mi říct, proč jsi tak protivná?“ reaguje podrážděně chlap. Výčitky nesnáší ještě víc než koprovku. „Co ti zase přeletělo přes nos?“
„NIC!“ Napadá mě ta nejvýstižnější odpověď ze všech.
„Tak to povídej někomu jinému. A proč zase řveš ???“ Projeví o mě najednou nebývalý zájem. V tu chvíli se stavidla spustí na plno.
„Protože se tady mezi vámi cítím jako kůl v plotě! Děcko mi sotva řekne ahoj a ty? Tebe vidím tak akorát u jídla, a to ještě jenom někdy.“
„Tobě se pořád něco nelíbí!“
Zalapám po dechu: „Tak mně se věčně něco nelíbí? A jak to můžeš vědět, když se mnou vůbec nemluvíš?“
„Co tím myslíš? Že se ti nevěnuju? Byl jsem s tebou na procházce. A včera jsme spolu byli v obchodě!“
„Půl hodiny!“
„A to ti nestačí? Ty si neumíš najít nějakou vlastní zábavu?“
„Jako třeba co?“
„Cokoliv. Můžeš si číst. Nebo mi uvařit kafe. A nebo můžeš uklízet. To ti jde úplně nejlíp!“ vyplivne ze sebe tolik možností, že si z nich ani nemůžu vybrat tu nejlepší. „Já se nenudím nikdy!“ nezapomene mi dát za příklad sám sebe.
„Ale nudíš se, nudíš! Vždycky, když jsi se mnou!“ otočím se naštvaně, třísknu dveřmi kumbálu a zamířím zpátky do postele. Vezmu to tentokrát přes kuchyň, protože jediné, co mě může aspoň trochu uklidnit, je velká Milka. Mám ji zašitou za kořením, a ještě ji nikdo neobjevil.
Čokoládu jím tajně. Před těmi dvěma totiž držím přísnou dietu. A přitom se tvářím, že je život děsně nespravedlivý, když mi nechce ani po týdnu hladovky z břicha nechat zmizet blbých dvacet deka.
„Jasně, že se nenudíš. Práce, kamarádi, kamarádi, práce, ty máš pořád tolik zábavy, že ti je vlastní žena na obtíž!“ mumlám si přitom sama pro sebe a lítost pomalu přechází v zuřivost.
Co že to mám dělat? Uvařit mu kafe? Copak on mi ho taky někdy uvaří? Nebo čaj? Ani vodu mi nenalije sám od sebe. Přečíst si knížku? Jak asi, když na ta blbá písmena nevidím? Jo, číst bych si fakt mohla. Ale to bych si musela vzpomenout, kam jsem dala brýle. Možná jsou v šuplíku v kuchyni. Anebo v koupelně. Nebo je mám v tašce v autě. Sakra, že by se mi po nich podíval, to ne. Ale radit bude, chytrák jeden. Anebo mám uklízet? Že mi to jde ze všeho nejlíp? Jasně! On a mladej se na střídačku se předhánějí, kdo nechá víc ponožek pod postelí, kdo nadrobí víc sušenek do postele a kdo naskládá do kuchyně víc neumytého nádobí. O upatlaném umyvadle a dřezu, ve kterém je věčně naházené JEJICH špinavé nádobí, ani nemluvím. A já to mám po nich uklízet?
Milku sprásknu celou. Účel splněn. Zuřivost se změní v apatii a apatie v hluboký spánek.
Nevzbudí mě ani jeden. Ani večer. Ani ráno. Když otevřu oči opuchlé od pláče, venku už pomalu svítá. Mladej nahoře ještě tvrdě spí a starej je dávno v trapu.
V hlavě mi běží celý včerejšek. Stálo mi to zase za to? Takhle se trápit? Rychle zamrkám. Dneska si brečení zakazuju. Rýma polevila, a tak raději vytáhnu hadry, jar a savo. A taky telefon. Manžel mě sice včera naštval, ale stejně mu popřeju hezký den. „Užij si to!“ vyťukám do SMS zprávy a pustím se do úklidu. Přitom mám našpicované uši. Čekám, kdy přijde odpověď.
Vím, že je na střelnici. A nemá důvod mi psát. Vím, že po něm nemůžu chtít, aby na mě pořád myslel. Vím, že jsem naivní husa, ale stejně. Kouknu na mobil.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Vytahám z linky všechny hrníčky a umyju police.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Vyklidím myčku a nastrkám do ní nové nádobí.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Umyju parapety a podliju květiny.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Sundám záclony a hodím je do pračky.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Vyluxuju a vytřu podlahu.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Pověsím vyprané záclony.
NIC. Asi střílí. BUM BUM.
Uvařím si kafe a vypnu telefon, abych neměla další půl den nutkání do něj každou minutu čumět. Dám si nohy na stůl a začnu se bavit sama se sebou. To je totiž moje jediná jistota, že hovor nesklouzne ani v hádku ani v mrazivé ticho.
Já: Kráva jsi! Blbá, naivní kráva!
Já: Jsem. A co má být?
Já: Jste spolu osmnáct roků. To ti má jako každý den vyznávat lásku?
Já: Aspoň odepsat by mi mohl!
Já: A proč by to dělal?
Já: Protože tak se pozná, že mě miluje?
Já: Je s chlapama na střelnici!
Já: No a co, ostatní chlapi nemají manželky?
Já: Mají, ale taky na ně kašlou!
Já: Proč? Aby před sebou navzájem nevypadali blbě?
Já: Ty se fakt nudíš, že?
Já: Jo, nudím. Ještě nedávno jsem nevěděla, kam dřív skočit. Jestli pro děcko do družiny, do obchodu pro jídlo, do kuchyně ke sporáku anebo do koupelny vytáhnout věci z pračky. A najednou nemám skákat kam. Ze školy chodí puberťák sám, na kroužky si dojede tramvají. Čínu uvaří líp než já a o jeho školu se už taky nestarám. Svačinu si koupí po cestě a já mám najednou tolik času, že nevím, co s ním.
Já: A tak začneš otravovat chlapa.
Já: A proč by ne? Taky si může všimnout, že tady jsem. Nebo třeba, že mu přešla blbá SMS od vlastní manželky!
Já: BUM BUM NIC, má zrovna tak čas čumět do mobilu!
Já: Já bych se čuměla. Aspoň bych mu dobré ráno popřála. A on? Nic. Devět ráno a NIC BUM BUM
Hádám se sama se sebou. Nakonec mi to nedá a zase si zapnu telefon. Nejdřív se ani nechci kouknout. Jsem si jistá, že tam bude NIC. Ale místo NIC BUM BUM na mě blikne zpráva: „Tobě taky, puclíku“ a u ní červené srdíčko.
Zase už řvu jako želva. Je mi to najednou všechno strašně líto.
Že mám rýmu. Že jsem včera byla hnusná. Že se mě nikdo nezeptal, jak mi je. Že jsem zase boomřila. Že mi neuvařili ani blbej čaj. Že jsem zase brečela. A taky že mu trvalo celou věčnost, než odpověděl.
Je mi líto prostě úplně všechno.
Naprosto dokonalá hormonální bouře. Ukázková.
Někde jsem četla, že to trvá klidně i pět let. Už mám za sebou dva měsíce. I tak zatím nevidím žádné světlo na konci tunelu. Jen přibývající špeky na břiše, hnědé skvrny na rukách, nové vrásky okolo očí a spousty kapesníků posmrkaných jednou strašně nešťastnou a nepochopenou ženskou.
Možná by mě mohli vystavit v nějaké gynekologické ordinaci. Pravý exemplář hysterické ženské v přechodu.
V ruce bych držela velkou ceduli a na ní by bylo napsáno:
I BOOMŘI MAJÍ SVÉ DNY. BOOMŘI V PŘECHODU JE MAJÍ DOST ČASTO. I DENNĚ.
PRVNÍ POMOC? NOHY NA RAMENA! KDO UTEČE, VYHRAJE.
Blbý je, že nejraději bych před sebou kolikrát utekla i já sama. Jenže já nevím ANI JAK A ANI KAM.
