Článek
Tak otřesný den jsem už dlouho nezažila. Ve škole řádily i děti, které nemají v papírech diagnózu ADHD. O přestávkách běhaly mezi lavicemi, nadávaly si, občas po sobě hodily gumou nebo kružítkem. Odevšad se soustavně ozývalo řvaní. Občas nám někdo kopnul do dveří kabinetu, dvakrát před ně dokonce postavil krabici plnou odpadků. V hodinách pro změnu všichni bezduše seděli v lavicích, koukali tajně do mobilů nebo veřejně z okna a v očích měli naprosto tupý výraz. Vysvětlit osmákům jednoduchou trojčlenku bylo nad lidské síly. Bojovali i s malou násobilkou.
Po šesti vyčerpávajících hodinách mě čekala ještě porada.
Kolegyně se na ní hlasitě předháněly v tom, která z nich má ve své třídě větší problém. Za pár minut jsem nabyla dojmu, že nepřezuté boty musí vyvolat vlnu tsunami a žvýkání v hodinách katastrofu. V duchu jsem počítala do sta, do tisíce, do milionu a přitom se modlila, aby jim už konečně došla řeč a já mohla z toho blázince zmizet.
Když jsem v podvečer nastartovala auto, jediné, co mě drželo při smyslech, byla představa, že přijdu domů, pustím si do sluchátek Zagorkou a vyšůruju celý barák. To mě totiž uklidní. Za dvě hodiny budu mít zase duši jako v bavlnce. Likvidace špíny se u mě rovná likvidaci stresu a napětí. S každým vymáchaným hadrem ji mi o trochu líp. S každou vymetenou pavučinou se mi volněji dýchá a s každým vytřeným koutem dostávám lepší náladu.
V předsíni jsem mrskla tašku do kouta a houkla na manžela, že už jsem tu. Přiběhl okamžitě, aby mi pomohl z kabátu.
„Bylo to moc hrozné, puclíku?“ zeptal se přitom soucitně, protože ví, jak tyhle dny nesnáším. A hned mě směroval do kuchyně ke stolu, na kterém voněla káva: „Teď už můžeš jenom odpočívat.“
Měla bych ho obejmout. Poděkovat mu. Usmát se na něj a říct mu, že ho miluju a moc si vážím toho, jak je ke mně hodný a pozorný.
Už jste ale viděli ženskou v přechodu, která přijde naštvaná z práce domů, je totálně hormonálně rozlazená, vystresovaná a napjatá a přitom dokáže být na svého manžela milá? Nebo dokonce za něco vděčná?
Tak to bych se na ni chtěla podívat taky!
Já totiž reagovala úplně opačně. Manželova milá a laskavá slova na mě působila jako píchnutí do vosího hnízda. Všechna frustrace za celý den se ze mě najednou vyplavila a z krotkého beránka se stal rozzuřený býk.
DOMA, DOMA TOTIŽ MŮŽU!!!
„Odpočívat? Jak odpočívat? Copak ty nevidíš ten strašlivý binec všude kolem?“ vykřikla jsem s pohledem upřeným na vzorně uklizenou kuchyň. Prostě výstup hodný hysterické, nedoceněné, frustrované a naprosto nepochopené učitelky.
„Nevidím!“ pořád ještě trpělivě se na mě usmíval manžel a přitom lžičkou míchal kávu. Asi milionkrát cinkl o hrníček. Ještě jednou to udělá a mě trefí šlak!
„Tak si laskavě pořiď brýle!“
Na oko jsem se začala hroutit, abych si vytvořila dostatečně pevnou půdu pod nohama pro to, že chci o půl sedmé večer začít po bytě řádit s vysavačem.
„Žádné brýle nepotřebuju! Vidím dobře!“ Rozhlížel se pořád nevěřícně kolem sebe.
„Houby vidíš dobře, když je venku tma! No jenom si pořádně rozsviť. Všude je nadrobeno!“ Věděla jsem, že jestli aspoň na chvíli nevytáhnu vysavač a trochu neupustím páru, přijde na řadu hodně ošklivá hádka.
„SMETÍ NA PODLAZE JSEM UŽ VYŘEŠIL!“ Pronesl v tu chvíli odhodlaně a přitom se na mě zářivě usmál. Normálně bych z jeho pohledu roztála. Ale dneska ne, dneska to prostě nešlo!
„JAK VYŘEŠIL?“
Vzal to ruky telefon, něco zmáčkl a z předsíně se ozvalo divné hrčení. Do kuchyně se vřítila vyplašená kočka a hned za ní podivná placatá věc. Byla celá černá. Chrčela, točila se sem a tam a vytahovala a zase zatahovala kartáčky.
Že by přiletěli Ufouni?
Sotva jsem stihla dát nohy nahoru ze země a už mě začala podmetat.
„A TO MÁ BÝT CO?“ vykřikla jsem zoufale, zatím co jsem přemýšlela, jak se z té nebezpečné zóny bezpečně dostat pryč.
„To je Karel! Bude za tebe uklízet, abys mohla odpočívat!“
Chvíli jsem nevěřícně pozorovala manžela a pak zase Karla. Zamířil do obýváku a zajel pod sedačku. Tam se vehementně snažil prokličkovat mezi zapomenutými ponožkami, spadenými oříšky a ztracenými gumičkami a zase vyjet ven. To by se mi s vysavačem rozhodně stát nemohlo. Já už mám totiž přesně natrénováno, v jakém úhlu mám s hadicí zajet mezi nožičky tak, abych nejen zase bezpečně vyjela, ale ještě měla i nasbíraný pytlík plný prachu.
„Já abych mohla odpočívat?“ zeptala jsem se pro jistotu ještě jednou.
„Pořád si stěžuješ, že je tady binec a musíš uklízet, tak už nebudeš muset. Karel to udělá za sebe!“ pronesl muž vítězoslavně a vůbec si při tom nevšimnul mého výrazu.
Začala jsem natahovat moldánky. Cítila jsem, jak mi na prsou bublá lítost, vztek a bezmoc a v očích mě začaly štípat slzy.
„A CO BUDU PŘI TOM ODPOČÍVÁNÍ DĚLAT???“
„Lehneš si k televizi a pustíš nějaký pěkný film. Nebo si můžeš třeba číst. Nebo jít s kamarádkou do kina. Nebo prostě nemusíš dělat NIC!“
Měl pro mě okamžitě spoustu návrhů, jak nesmyslně zabít čas. Kupodivu ani v jednom nefiguroval on sám.
„Aha, tak to ti teda pěkně děkuju. A co dotáhneš domů příště? Štětku?“
„Štětku?“ koukl na mě naprosto nechápavě!
„No štětku. Jako dalšího skvělého pomocníka do domácnosti. Abych už nemusela dělat vůbec nic!“
„A ty bys chtěla?“ zasvítily mu v tu chvíli oči.
„A ty bys nechtěl?“
„No já myslel, že by ti to vadilo.“
„Když můžu mít doma Karla, proč bych nemohla mít i štětku?“
„Vždyť jsi říkala, že do ložnice nikdo cizí nesmí!“
„A co by ta štětka dělala v ložnici?“ Najednou jsem ztratila nit.
„A kde jinde by měla být?“ Přestal chápat i muž. Musím říct, že dopolední hodina matematiky s osmáky byla proti tomuhle intelektuálnímu rozhovoru slabý odvar. Koukali jsme na sebe jako dva hotentoti.
„Co bys tak asi dělal se štětkou v ložnici? Štětka se přece používá na záchod.“ Snažila jsem se mu za pomocí ukazováčku, se kterým jsem si významně ťukala na čelo, vysvětlit, že je úplně mimo. „Jestli ti totiž dneska vadí, že luxuju, tak zítra ti třeba bude vadit, že pucuju toaletu. A přineseš mi štětku na baterky. Aby ji mohla pucovat za mě! “ Protočila jsem panenky.
„Ty ses fakticky zbláznila, puclíku!“ světlo v manželových očích podivně rychle vyhaslo a vystřídalo ho tiché zoufalství.
„JÁ? Ty ses zbláznil. Taháš domů jednu elektronickou vymoženost za druhou. Začalo to Siri. Že prý budu mít kamarádku. Stačí říct ‚HEJ, SIRI‘ a ona za mě zapne rádio, zhasne světla a ještě si pokecáme. JAK POKECÁME, KDYŽ NEUMÍM ANI SLOVO ANGLICKY?“
„Aspoň máš důvod se učit!“
„Pak jsi přitáhl dávkovač žrádla pro kočku. Vždycky jí nasype zrovna, když piju kafe! Takže místo, abych si vychutnala deset minut klidu, poslouchám kočičí chroupání!“
„Čas se dá přece přeprogramovat!“
„Pak ty žaluzie v ložnici. Proč prostě nestačí zmáčknout vypínač, aby vyjely nahoru a zase zajely dolů? Proč musím po celém baráku hledat telefon, když potřebuju, aby byla tma?“
„Ale no tak, telefon máš přece pořád u sebe!“
„Právě že nemám! Ani teď nevím, kam jsem si ho položila!“
„Tak já ti koupím hodinky s lokátorem, chceš?“ něžně se na mě usmál. Nechápala jsem, kde se v tom chlapovi bere tolik trpělivosti. Já už bych sama sebe aspoň třikrát uškrtila.
„O Andule ani nemluvím. Jezdí si po zahradě, jak chce, takže se ani nemůžu na konci týdne těšit, že posekáme zahradu. Ona je totiž posekaná POŘÁD!“
„No vidíš. A ty můžeš odpočívat. Kočka nakrmená, zahrada posekaná a teď budeš mít dokonce i vyluxováno. Nebyla by za to každá jiná ženská ráda?“
„Možná jo. Ale já ne!“
„A proč ne?“
„Protože už nebudu moct hudrovat a rozčilovat se, že jsem vaše služka. Protože už nebudu mít žádné argumenty, kterými si na vás schladím žáhu. Protože už mě vůbec nebudete potřebovat. Všechno tady za mě někdo udělá. A já budu zbytečná. K ničemu. Prostě jsi mě úplně odepsal!!!“ Vypadly ze mě najednou zcela neplánovaně všechny křivdy, které v sobě nosím. A spustily stavidla nekontrolovatelnému přívalu slz.
Bože, jak já ten přechod nenávidím.
„No tak, babino, tak to přece vůbec není. Já ti jenom chtěl pomoct!“ zjihl pod tíhou emocí manžel ještě víc. Myslím, že v tu chvíli i na štětku v ložnici zapomněl.
„Pojď se přitulit!“ Rozpřáhl svou medvědí náruč.
Chvíli jsem ještě chtěla dupat nožičkou a trucovat. Pak jsem si to ale rozmyslela. Skočila jsem mu na klín a nechala se pohoupat. Jako malé rozmazlené děcko. Jako mimino, které potřebuje utěšit.
Slzy na tváři mi pomalu oschly a vypařil se i ten poslední obláček páry, který ve mně zbyl. Tlakový hrnec už nebublal. A kupodivu to šlo i bez uklízení.
Objímala jsem manžela okolo krku, nechala se něžně hladit po zádech a přitom pozorovala Karla, jak smítko po smítku vymetá podlahu v obýváku.
Asi si z něj nakonec přece jen udělám kamaráda.
ALE ŠTĚKU, ŠTĚTKU DOMŮ NECHCI!!!
