Článek
V práci žádné přehnané výkony podávat nemusím. Takže najednou mám spoustu volného času. Kolikrát ani nevím, jak s ním naložit.
V hloubi duše cítím, že svůj životní úkol už jsem splnila a přijdu si naprosto zbytečná. A i když bych si mohla konečně pořídit koníčky, které by mě naplňovaly, nějak na žádný nemůžu přijít. Tak dlouho jsem byla matka a manželka na plný úvazek, že vlastně nic jiného ani neumím.
A tak si v zájmu zachování duševního zdraví snažím nalhat, že moje role ještě neskončila a že jsem pro ty doma pořád absolutně nepostradatelná.
Podle toho se i chovám.
Jako trubka lítám po uklizeném baráku, vařím, naklepávám polštářky a stírám prach, který neexistuje. A večer se pak uhoněná hroutím do postele, sama sebe plácám po rameni s tím, že beze mě by se doma všechno zbořilo a chválím se, jak jsem i v padesáti skvělá a všechno zvládám.
Ale chyba lávky. Zmáhá mě to strašně. Všechno mi totiž trvá třikrát déle. Než dojdu z jedné strany baráku na druhou, většinou zapomenu, co jsem chtěla a musím jít znovu. Když se pro něco ohnu, horko těžko se zase narovnám. A taky jsem se přistihla, že často jen tak sedím a přemýšlím absolutně o ničem. V hlavě mám prostě vymeteno. Mozková mlha se tomu prý říká.
Naštěstí mám kámošku, která je na tom úplně stejně.
Občas si jedna druhé postěžujeme. Občas se navzájem politujeme. A občas si společně zajdeme do kina. Před tím ale musíme hodně dlouho jedna druhou přesvědčovat, že to doma bez nás možná dvě hodiny vydrží.
Stejně jako nedávno. Dávali Poklad s Langmajerem. Toho fakt můžu, takže jsem se těšila už od rána.
Sešly jsme se dokonce o hodinu dřív, abychom mohly pokecat. Nadšeně jsme se předháněly v tom, která z nás je tlustější, našla si více vrásek, více dolíčků od celulitidy a napočítala na rukách více stařeckých skvrn. Přitom jsme nezapomínaly koukat do mobilu, jestli nás náhodou děti nebo manželé nepotřebují. Bohužel ne.
U pokladen bylo narváno. A já začala tušit, že bude zle. V sále už na pár sedačkách seděli divno lidi. Za velkými kelímky s popcornem a colou je ani nebylo vidět. A pořád přicházeli noví a noví. Kdo neměl popcorn, nesl si křupavé trojúhelníčky smažených tortill s červenou omáčkou. Nejdřív se pomalu rozprostírali v bezpečné vzdálenosti, pak si ale začali sedat nebezpečně blízko mě.
Někteří o sedadlo nad, někteří o sedadlo pod a jedna otylá ženská s dvojitou porcí tortill a omáček dokonce přímo vedle!
Jakmile zabořila tučný zadek do sedačky, začala konzumovat. Dost nechutně. Křupala, mlaskala a tlusté ulepené prsty nořila do omáčky, olizovala si je a u toho neskutečně funěla. A mě se pomalu ale jistě začala zmocňovat panika.
Mám totiž misofonii.
Prostě mě vytáčí zvuky.
Mlaskání, srkání, funění, křupání. Někdy dokonce i obyčejné dýchání. Když tohle všechno slyším, zvedne se mi adrenalin a zuřím. Mozek velí utéct nebo škrtit. Nic mezi tím. Ovládání v tu chvíli moc nefunguje, Jako by se ve mně usadil rapl. Největším přítelem jsou mi sluchátka nebo špunty do uší a dobrý únikový plán. Když nemůžu utéct, snažím se zvuky zlikvidovat jiným způsobem. Vyzývavě na dotyčného, který zvuky vydává, zírám, vzdychám, kroutím hlavou, trousím poznámky o nechutnosti a nevychovanosti. Prostě se ze mě v tu chvíli stává absolutně iracionálně se chovající trubka. Ale já za to fakt nemůžu. Je to prostě diagnóza.
Takže jsem si narvala špunty do uší. Hluboko, jak to šlo. Pak jsem se na tu babu nenávistně podívala. A nakonec jsem si ještě ostentativně zacpala ucho ukazováčkem.
Trochu to pomohlo, ale jen na chvíli. Nade mě se totiž posadil otec se spratkem, který držel v ruce chipsy.
Film začal a zvuky, které to nenažrané děcko vydávalo, mě točily do běla.
Co dvě minuty strčil špinavou pracku do šustivého sáčku, vylovil jeden kousek, strčil ho mezi zuby a cvakl. Samozřejmě vždycky přesně v okamžiku, kdy na plátně nehrála žádná hudba a ani nikdo nemluvil. Herci se zrovna nadechovali k další větě a KŘUP, CHROUST. UAAAAAAA!
Pořád jsem se na film snažila soustředit. Fakt jsem měla dobrou vůli. Ale moc to nešlo.
Najednou Langmajerovi na velkém plátně začal docházet kyslík v bombě. Potápěl se zrovna hodně hluboko pod hladinou moře a vůbec to nevypadalo dobře. Docela dramatická scéna. Já, která měla nervy napnuté k prasknutí a přemýšlela, jestli dřív vlepím facku nenažranému děcku za mnou nebo umlaskané bábě vedle mě, jsem znovu začala propadat panice. Fakt ho nechají umřít? Zaťala jsem zuby, v duchu si bručela, abych přehlušila křupání kolem sebe. A do toho jsem cvakala do telefonu AI dotaz: „Umře hlavní hrdina ve filmu Poklad?“ Langoš už měl v kyslíkové bombě jenom dvě procenta vzduchu a AI mi odpověděla, že film Poklad z roku 1954 opravdu končí smrtí hlavního hrdiny. Je snad umělá inteligence tupá? To neví, že sedím na filmu z roku 2024? Tak ještě jednou: „Umře Langmajer ve filmu z roku 2024?“ Střídavě jsem se s hrůzou v očích koukala na plátno, s nenávistným pohledem se otáčela na křupající děcko i babu vedle mě a přitom mrkala na telefon, jestli mi konečně odpoví: „Ano, i hrdina ve filmu Poklad z roku 2024 zemře“, napsala AI naprosto bez skurpulí. V tu chvíli jsem se zhroutila.
Takže já dvě hodiny čuměla na film a přitom poslouchala ty odporné zvuky okolo jenom proto, aby ON nakonec umřel?
Dýl to nedám. Kámoška nekámoška, zvedla jsem se, sebrala bundu, tašku a otočila se na toho malého parchanta. Na jazyku se sbíhala hodně sprostá slova. Otevřela jsem pusu, abych je vypustila, když v tom začal za mými zády Langoš mluvit.
„Vy jste mě v té vodě nechali?“ slyšela jsem z repráků jeho sametový hlas. Tak on to dal! Neumřel! Zaradovala jsem se a aniž bych se otočila zpátky, jako ve zpomaleném záběru jsem pozorovala to nezdárné děcko, jak zabořuje upatlanou ruku do šustivého sáčku a snaží se v něm vydolovat poslední zbytky brambůrků. Tohle už fakt nešlo vydržet. Sáček jsem mu vytrhla z ruky a drobky vysypala na hlavu. A jak jsem byla v ráži, otočila jsem se i na babu vedle mě a hodně zostra jí doporučila, aby přestala žrát, jinak si příště bude muset koupit dvojsedadlo. Naštěstí byla v kině pořád tma a já měla rychlé nohy. Než se ti dva vzpamatovali, byla jsem fuč.
Langmajer přežil a to bylo hlavní.
Že jsem tam nechala sedět kámošku?
No tak sorry.
Mohlo to dopadnout hůř.
Uvidíme se zase za půl roku.
Aspoň jsem byla doma dřív, kdyby mě náhodou potřebovali.
