Článek
„A ta stará je kde?“
„No kde, přece v popelnici,“ prohodil ledabyle. A tím debata skončila.
Vůbec mi nedocházelo, proč to udělal. Možná bych pochopila, kdybychom doma žádnou váhu neměli. Ale my měli. Dokonce jsme měli váhu skvělou a navíc s příhodným názvem CORONA. Vážila jsem se na ní moc ráda. Po těch letech, co stála v koupelně, jsme spolu dokonce navázaly hodně přátelský vztah. Já už jsem měla přesně natrénované, na které kachličce musí Corona stát, aby mi ukázala o půl kila méně a ona byla tak shovívavá, že mi opravdu sem tam nějaké deko ubrala.
O tom, co jsme si my dvě mezi sebou šeptaly, jsem nikdy nikomu neřekla. Já ji slibovala, že od zítřka už budu snídat zdravou ovesnou kaši. A čokoládu, kterou mám zašitou v ložnici v nočním stolku, nikdy nerozbalím. Ona mi za to prozrazovala, že ještě pořád nemám sto kilo a že i tlustou mě má docela ráda. A když jsem s ní mluvit nechtěla, prostě jsem z ní na dva dny vyndala baterky. Věděla jsem naprosto přesně, kde je schovává.
Náš přátelský vztah ale včera z minuty na minutu skončil. A rovnou v popelnici. Byla jsem naprosto nepřipravená a v šoku. S Coronou jsem se rozhodně loučit nechtěla. A už vůbec ne tak najednou.
Můj necitlivý muž mi ale jinou možnost nedal. Neměla jsem absolutně žádný čas, abych svou přítelkyni aspoň naposledy pohladila, objala a abych jí za všechno poděkovala. On ji prostě sebral a mrsknul do popelnice. A jak ho znám, beztak na ní ještě přihodil pytel s odporně smradlavými zbytky z kuchyně.
Do koupelny pak postavil úplně novou, naprosto cizí váhu. Určitě odporně nesympatickou, bez jediné oděrky a hlavně kalibrovanou na miligram přesně !!!
Chtělo se mi plakat. Dokonce moc. Moje váha byla v čudu a já se s žádnou novou cizí seznamovat nechtěla. A už vůbec jsem se s ní nechtěla začít kamarádit. Vždyť by to bylo, jako bych Coronu zradila. To ona mi stála tak dlouho po boku. To ona se mnou za posledních deset let přibrala dvacet kilo. A já jí nemohla říct ani sbohem, protože popelnice před hodinou vyvezli.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem si neměla komu postěžovat. Syn by nade mnou zase akorát převrátil oči, kamarádky pro svou veskrze milou povahu nemám a manželovi jsem nesměla říct ani slovo. Aspoň teda pokud jsem chtěla zachovat klidnou domácí atmosféru. Bylo mi jasné, že by se naštval. A možná i urazil. ON TO TOTIŽ MYSLEL DOBŘE! Chtěl mi udělat radost a pořídit mi něco lepšího, sofistikovanějšího a hlavně přesnějšího než byla Corona a já bych dala každým svým nesouhlasným slovem najevo, že jsem jenom nevděčná slepice, která si neváží toho, že si jí váží její vlastní muž.
A tak jsem jenom potichu seděla v obýváku, tvářila se patřičně zarputile a předstírala, že se mi fakt NIC nestalo. Nemusela jsem. Manžel si totiž nevšimnul ani toho, že jsem zmlkla, ani toho, že mi srdce brečí steskem. Normálně se na mě přiblble usmál a ještě přiblbleji se zeptal: „Půjčíš mi telefon? “ Jindy bych zareagovala nějakou podobně stupidní otázkou typu:
„Proč?“ „Na co ho potřebuješ?“ „Nemáš svůj?“
Ale můj mozek byl tak zatemnělý steskem, že jsem mu ho prostě jen tak podala a šla do kuchyně své milované Coroně zapálit zádušní svíčku.
Když se knot rozhořel mihotavým plamínkem, sebrala jsem všechnu svou odvahu a vydala se opatrně podívat do koupelny tu novou, úplně cizí věc.
Stála na stejné kachličce jako předtím moje milovaná kamarádka a tvářila se hodně důležitě. Trochu jsem do ní šťouchla nohou. Jen tak, aby si nemyslela, že si nade mnou může vyskakovat. Ani se nepohnula, ani se jí nerozsvítil display. Šťouchla jsem do ní ještě jednou a trochu více. A vida, display se rozzářil bílým světlem.
OK, TAK JÁ TĚ TEDA VYZKOUŠÍM!
Pro jistotu jsem se v koupelně zamkla a začala se svlékat. Nejdřív šel dolů svetr a po něm tričko a nakonec tepláky. Sundala jsem i ponožky, podprsenku, kalhotky a taky náušnice. Pak jsem začala tu novou věc obcházet zleva doprava a zase zpátky a sbírala odvahu si na ní stoupnout. V tu chvíli se mi ale začalo chtít čůrat. Koukla jsem na váhu, na oblečení naházené na zemi a do zrcadla.
Risknu to?
Když se zvážím, budu mít minimálně o půl kila víc. Když se znovu oblíknu, abych se mohla jít záchod, zabere mi to aspoň tři minuty. Tři minuty je pro ženskou v přechodu s mírně povoleným pánevním dnem skoro jako hodina.
Rozhodla jsem se rychle.
Tak, jak mě pán Bůh stvořil, jsem opatrně odemkla dveře koupelny a vyběhla. Snažila jsem se být co nejtišší, abych nevyhnala tvory z nory. Naštěstí se mi to povedlo a já cestou nikoho nepotkala. A tak jsem za chvíli stála zpátky v zamčené koupelně.
Posbírala jsem všechno své odhodlání a prostě jsem na ni vlezla: „A máš to, ty náfuko nová zkalibrovaná!“
Chvíli se nedělo vůbec nic. Pak na display začaly pobíhat chaoticky různá čísla a písmenka. Nakonec jsem se nestačila se divit.
Ta úplně cizí věc totiž znala mé jméno! Napsala mi ho na display a hned na to začala sázet jeden údaj za druhým jako vojáky v řadě. Váha, množství tuku, množství vody v těle, svalová hmota a nakonec ten obávaný BMI index, který se vůbec nerozpakoval nahlásit mi, že trpím nadváhou.
Styděla jsem se hodně. Dokonce tak moc, že jsem v koupelně zhasla, aby tu hrůzu neviděly ani mé lahvičky s krémy, ani manželův zubní kartáček. Jenže zpropadený display svítil pořád, dokonce i ve tmě, na celé kolo. Z váhy jsem seskočila, začala se zase oblíkat a doufala při tom, že se vypne a nic z toho, co na ní bylo napsáno, nikdo neuvidí.
Jak se mi ulevilo, když po dvou minutách konečně zhasla.
Pro jistotu bych z ní mohla vyndat baterky, napadlo mě a zase jsem rozsvítila. Popadla jsem váhu a koukala, kudy se do ní leze. Ale zrada. Žádný jednoduchý mechanismus, jako u mé věrné kamarádky. Čtyři šroubky na speciální šroubovák, který fakt nevlastním.
Značně nejistá jsem opustila útroby koupelny a snažila se tvářit, že jsem tam v životě nikdy nebyla. Abych fakt vypadala, jako že nic, dokonce jsem si začala pískat.
Do obýváku jsem to vzala přes kuchyň. Tam jsem automaticky otevřela dveře ledničky a nakoukla dovnitř.
„Jéje, já úplně zapomněla, že jsem koupila Marlenku, trochu si vezmu, dáš si taky?“ zavolala jsem na manžela a aniž bych čekala na odpověď, vytáhla jsem ze skříňky dva talířky.
„Ty chceš jíst Marlenku? Fakt?“ ozvalo se ze sedačky nevěřícně.
„A proč bych nechtěla?“ zakroutila jsem nechápavě hlavou. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „A myslíš, že si to můžeš dovolit?“
„A proč bych jako nemohla?“ hraná veselost v hlase mě ještě pořád neopouštěla. Navíc jsem si dost věřila. Jeden kousek, žádný kousek. Tohle mi postavu rozhodně nezkazí. Talířek jsem podala chlapovi, s druhým se pohodlně usadila naproti něj v křesle. Ukrojila jsem sice oběma stejně, ale můj kousek byl přece jen o kousek větší než jeho.
„No, s těmi třiceti pěti procenty tuku a BMI dvacet sedm by sis měla dát spíš salát! Listový samozřejmě!“ zavrtěl hlavou pohoršeně můj muž. „Teda ne že bych ti to nepřál, puclíku, ale máš na sobě zhruba o pět kilo bůčku víc, než je v normě!“
V tu chvíli mě polilo horko a přechodový nával to rozhodně nebyl.
„Na to jsi přišel jak?“ vyskočila jsem okamžitě z křesla a postavila se před něj. Ve stahovacích kalhotkách za dva tisíce absolutně nemohl poznat, že jsem zase přibrala.
„Tady, tady to máš jasně napsané!“ zamával mi před očima displayem MÉHO vlastního telefonu. „Váha kostí dvě a půl kila, tuk třicet pět procent, BMI dvacet sedm padesát.“
„Jak se tam všechny ty nesmysly dostaly?“ Podivila jsem se. Vždyť jsem přece byla v koupelně zamčená!
„Jaké nesmysly? Normální aplikace. Právě jsem ti ji nainstaloval. Heslo je Puclík. Odteď můžeš hubnout bez výmluv, že blbne váha. A začít můžeš hned!“ vítězoslavně mi do jedné ruky vrazil můj mobil a z druhé ruky mi rovnou sebral talířek s mým větším kouskem Marlenky.
„Nechci ti do toho kecat, ale cpát se navíc takhle na večer, to bys vážně neměla!“
Od včerejška máme v koupelně novou váhu. Moje kamarádka Corona už asi leží někde na skládce. Ta nová se v koupelně vytahuje, kolik toho o mě ví a všechny informace ještě beze skurpulí posílá na můj telefon. Vzhledem k tomu, jak máme doma všecko propojené, jsem si téměř stoprocentně jistá, že ty samé zprávy dostává i telefon od manžela. Takže mám vlastně jen tří možnosti.
Buď už nebudu jíst nikdy a nic. A pak se můžu nové váze postavit v klidu tváří v tvář, aniž bych od vlastního chlapa poslouchala miliony blbých řečí o tom, jak by si měl dávat puclík pozor na procenta tuku v těle. Tohle ale vážně při svém apetýtu a nutnosti zahánět stres cukry, prostě nevydržím.
Nebo už na NI prostě nikdy nevlezu. Takže nebudu mít přehled o tom, jak na tom s váhou vlastně jsem. Což mě bude automaticky dostávat do stresu, který budu muset zahánět cukrem a manžel na mě pozná, že přibírám i bez toho, aniž by mu to musela hlásit nějaká aplikace v telefonu.
Anebo prostě zajdu na skládku. Kam vyváží naší popelnici, už jsem si zjistila. Vezmu si gumáky a staré tepláky a prostě si tu svoji Coronu půjdu vyhrabat. A až ji budu mít, nejdřív do ní strčím nové baterky, pak ji naleštím a nakonec jí ve stodole najdu nějakou pěknou kachličku. Takovou, která bude trochu nakřivo, aby mi Corona mohla zase nadržovat. Manželovi nic neřeknu. Ani kamarádkám. Stejně žádné nemám.
Vlastně MÁM! Tu největší!
Sice se ještě válí někde v odpadcích, ale všeho do času!
Jdu si pro gumáky!
