Článek
„Franto, Honzo …. nebo vlastně, Pepo! Doprčic, jak se ten můj harant jenom jmenuje … Martine!“
Stojím uprostřed kuchyně, je mi úplně jedno, že je teprve šest ráno a řvu jak pominutá: „Kolikrát ti mám opakovat, že nádobí patří do myčky a ne do dřezu. A tu umaštěnou linku po tobě bude umývat kdo????“
Do kuchyně jsem se dneska ráno odplížila po tmě. Večer jsem si dala fakt záležet, abych se probudila do pořádku. Vyleštila jsem dokonce i úchytky u skříněk s nádobím a před usnutím jsem si představovala sobotní svítání. Vstanu a užiju si klid a pohodu víkendového rána. Celý barák bude ještě spát a já na chvíli zastavím a jen tak si budu lebedit. Nebudu ani vařit snídani, ani si malovat obličej, aby mě chlap poznal, nebudu předstírat nekonečnou lásku 100% matky a manželky. Prostě si jen zaliju kafe, natáhnu si nohy na kuchyňský stůl a jestli neměl mladej v noci žravou, sežeru ten poslední kousek cheesecakeku který jsem si zašila v ledničce až úplně dozadu za vajíčka.
S rozespalýma očima sáhnu po vypínači. A místo kafe jsem okamžitě zralá na panáka. Ve dřezu se válí pánvička se zbytky vaječiny. Všude na stole je nadrobeno a ze sporáku na mě přidrzle čumí mastné skvrny zaschlých bílků, jak se mladý pán nedokázal strefit s malým vajíčkem na velikou pánvičku. O prkýnku, na kterém si krájel chleba, raději ani nemluvím. Vzhledem k tomu, že na něm od včerejška leží chleba vybalený z igelitu a moc kypře se netváří, předpokládám, že přednášku dneska budu mít nejenom já, ale i starej. Jiné pečivo totiž ke snídani nemáme.
„Co tady po ránu tak křičíš, bambulko?“ přišourá se do kuchyně manžel a mně je v tu chvíli nejen do řevu, ale i do breku. Klid je v háji. Ten už si zpátky lehnout nepůjde. Maximálně tak, že bych šla s ním a škrábala ho po zádech, aby dokázal ještě aspoň na hodinu usnout. Ale to se mi fakt nechce. Chce se mi tak maximálně brečet nad zkaženým ránem a přitom do sebe cpát cukry a zapíjet je kávou.
Sorry jako.
„A ty se divíš? Se podívej kolem sebe. Jaký je tu bordel!!!“ Vidina příjemného a klidného rána už definitivně zmizela, takže se nebojím vyjet s hlasem o oktávu výš. Ať si to užije i ten puboš, co nahoře v pokojíčku předstírá spánek. Že by mě až tam nebylo slyšet, strach fakt nemám.
Schválně na chvilku přestanu řvát a napnu uši. Třeba ho můj ječák vyžene aspoň na záchod. Nebo se zavrtí a z postele mu popadají všechny ty ovladače od televize, playka, klimatizace a „kdovíčehoještě“, které má kolem sebe pravidelně nastlané.
Ticho. Ani ťuknutí. Ani NIC.
Obrátky se zvyšují, vrtule helikoptéry jede na plný výkon a já beru schody do patra po dvou.
„Ty si ze mě fakt děláš srandu, ty jeden puberťáku?“ Rozrazím dveře pokojíčku, který by se už dávno neměl jmenovat dětský, ale hrůzostrašný. Divím se, že mě hned za dveřmi nekousla nějaká super smradlavá ponožka. Lehce se sklouznu po nahnilém banánu a zavrávorám: „Okamžitě vstaň a mazej si po sobě do kuchyně uklidit tu spoušť!“ zařvu, sotva se nadechnu. „A předtím si laskavě ustel tu poličku!“ rozhlídnu se opatrně, s jedním okem pro jistotu zavřeným, kolem sebe.
„Poličku?“ vyhrabe se Franta – Honza – Pepa – nebo jak se vlastně to moje děcko jmenuje - líně z peřin. A hlasitým „tssssssss“ mi dá jasně najevo, že jsem totálně, ale totálně mimo.
„Ne poličku, pokličku.“ Roztržitě se opravím. „Vlastně ani pokličku. Po – po - sakra! Jak se říká té věci, na které se válíš?“
„Postel, matko!“ pronese přezíravě, znovu se zahrabe do peřin a má mě totálně na háku.
„Řekla jsem hned!“ hlas mi začíná nebezpečně přeskakovat a cítím, jak mi roste tlak. Myslím, že bouchnu. A rozletím se tady v tom bordelu na tisíc kousků. A nikdo už mě v životě nedá do kupy, protože ty kousky se budou válet mezi smradlavými ponožkami, tyčinkami do uší, posmrkanými papírovými kapesníky, polámanými pastelkami a spoustou rozházených cédéček.
„Můžeš mi říct, proč? Je sobota!“ hodí po mě mladej naprosto nesmyslný argument.
„Třeba proto, že nejsem tvoje služka? Že po tobě nebudu věčně uklízet?“ mám pro něj hned přichystanou odpověď.
„Nemusíš, udělám to až vstanu!“ ozve se dunivě zpod peřiny, pod kterou už zase stihl zalézt až po hlavu.
Vědomí, že mezi dvěma mými nádechy nestačil usnout, mě vyburcuje k další plejádě argumentů:
„Já když jsem byla ve tvém věku, tak jsem své matce pomáhala bez řečí. A měla jsem radost, že jí tím udělám radost. A všechno jsem dělala sama od sebe. A …. a ….. honem hledám další argumenty, kterým bych ho převálcovala …… a podívej se, co ze mě díky tomu vyrostlo! “ hodím do prostoru poslední triumf. Sama se přitom načepýřím sebepýchou, v jak úžasnou bytost jsem dozrála.
V tu chvíli se peřina nadzvedne a vyleze z pod ní kyselý ksicht:
„OK BOOMER!“
„Prosím? Jaký boomer?“ absolutně nechápu.
„Ptala ses, matko, co z tebe vyrostlo, tak ti odpovídám. Vyrostl z tebe BOOMER!“ pronese s přímo hmatatelným odporem to kdysi roztomilé dítě, které jsem s láskou přivedla na svět, které jsem kolébala, když mu rostly zoubky, které jsem tisíckrát přebalila a tisíckrát mu pofoukala bebí.
„BOOMER?“ zopakuju po něm pro změnu nejistě. „A to je KDO?“
„To jsi přesně ty. Matka BOOMER.“ Utvrdí mě ještě jednou v tom, že jsem slyšela dobře, načež si opět přikryje hlavu peřinou. V tu chvíli pochopím, že jestli nechci zabít vlastní dítě, je nejvyšší čas z pokoje vycouvat.
Po schodech zpátky dolů do kuchyně mě žene nejen vědomí, že s tímhle klackem pohnu nejdřív za pět let, pokud ovšem ve své pubertě nezamrzne navždycky, ale i nevědomí toho divného slova. BOOMER? BOOMER!
„BOOMER je příslušník starší generace, který neví, co je in, není vůbec cool, patří do starého železa a ani nemá cenu snažit se mu něco vysvětlovat.“ Čumím do počítače, který mi právě bez servítků vygooglil mou vlastní charakteristiku.
Nevěřícně čtu pořád dokola jednu a tu samou větu a přemýšlím, jestli má cenu, abych ještě vůbec přemýšlela. Nebo dokonce abych ještě vůbec žila. BOOMER!
Slova mi už před chvíli došla a tak jen tiše kývnu nejdřív rukou na manžela a pak bradou na obrazovku. Hysterii přitom jako na povel vystřídaly slané slzy, které se mi jedna za druhou kutálí po nešťastném obličeji.
„Co řveš? Zase s tebou cvičí hormony?“ převrátí oči v sloup manžel. Na mé věčné změny nálad, zapomínání slov, návaly horka a noční vyžírání ledničky už si sice pomalu začal zvykat, ale ani jeho trpělivost není svatá.
„Mates mi právě řekl, že jsem BOOMER!“ vysoukám ze sebe úplně zničená mezi vzlyky.
„A co chceš slyšet? Že nejsi?“ zeptá se mě manžel otráveně. Horlivě začnu přikyvovat a přitom všemi póry cítím, že potřebuju obejmout, stisknout v náručí, pohladit a hlavně uklidnit, že žádný BOOMER nejsem. Marně.
„Seš. Seš naprosto typický příklad BOOMERA. A ještě ke všemu v přechodu“, strčí mi do ruky kapesník, abych si utřela nudli u nosu. „A zhoršuje se to den ze dne!“ Trochu nadzvedne obočí a otevře pusu, jako by chtěl ještě něco dodat. Pak ale mávne rukou a pomalu se šine do obýváku k televizi. V půlce cesty si to přece jen rozmyslí a ještě jednou se ke mně otočí:
„Ty seš BOOMER, mladej je PUBOŠ a já jsem CHUDÁK. Pán Bůh se mnou. A vašim hormonům zdar!“ pronese s naprostým klidem. A než se stihnu nadechnout, abych mu odpověděla, dodá ještě odhodlaně: „Ale já, JÁ SE NEDÁM!!! MĚ NEDOSTANETE!!!“
