Článek
Stojím na přechodu,
pro chodce není,
tělo se záhadně
v prasečí mění.
Mozek mi stávkuje
dvacetkrát denně,
Neurol zobu teď
po každé směně.
Co jsem dřív řešila
s klidem a rozvahou,
tomu se vyhýbám
s mizející odvahou.
Vlasy mi padají,
ruce se třepou,
touhy se vydaly
na cestu slepou.
Není se čemu smát,
je však proč plakat,
na co mám sakra teď
manžela lákat?
Na želé na zadku?
Na řídkou kštici?
Na ženskou protivnou
a věčně spící?
Pořád se lituju,
těžký boj svádím
a víc než ostatním
sama si vadím.
Stojím na přechodu,
časy se mění,
nesměj se, blbečku,
vtipné to není!
