Článek
Ospale zamžourám na hodinky. 5:55. Nekřesťanská hodina. V pokoji je ještě přítmí. Slunko si kdesi za obzorem klade otázku, jestli už má vylézt z postele. Moc se mu nechce. A já si taky myslím, že by mělo aspoň chvíli počkat. Chlap, co leží vedle mě, má totiž půlnoc. A já bych byla ráda, kdyby mu ještě minimálně hodinu vydržela. Kouknu na něj a opatrně vysoukám nohu z pod té jeho. Leží rozvalený přes obě půlky válendy a hluboce oddychuje. Občas si chrupne. Na čelo se mu posadí moucha masařka. Ožene se po ní ve spánku, pak se otočí na bok a zase tvrdě spí. Masařka se nedá. Ještě párkrát mu projde po čele. Když vidí, že bez odezvy, začne otravovat mě. Zima definitivně skončila a hmyz začíná řádit. Bodejť by ne, když je prvního dubna.
No jo, prvního dubna!
Kouknu znovu vedle sebe. Ten hezký šedivý chlap, co tu leží a pochrupuje, stál přesně před osmnácti lety vedle mě v obřadní síni plný mládí a jiskry v oku. Měl na sobě černý oblek a naleštěné boty do špičky. Tehdy to byla móda. Dneska se i k saku nosí tenisky. Já na sobě měla dlouhé svatební šaty a na nohách příšerně těsné bílé lodičky. Tlačily mě jako čert. V ruce jsem držela kytku růží, celá se třásla nervozitou a kývala jako nemocný osel na každou přiblblou otázku:
Vstupujete do manželství dobrovolně?
ANO.
Vdáváte se z lásky?
ANO!
Budete svému muži oporou v dobrém i zlém?
ANO.
Budete si svého partnera vážit?
ANO
Budete ho ctít?
ANO.
Budete mu vařit, žehlit a prát?
ANO, ANO, ANO!
Nikdy ho nepodvedete?
ANO – teda vlastně NE!
Kolem nás plno lidí. Rodina, známí, kamarádi. Kamarádi se smáli. Strašně. Nevěřili totiž, že to myslíme vážně. Vždyť je přece apríl. Matky naopak brečely. Strašně. Věděly totiž, že to vážně myslíme!
Tehdy jsem je nechápala. Dneska, když mi po baráku pobíhá šestnáctileté děcko, se jim ani trochu nedivím. Znali jsme se totiž jenom tři měsíce. A tři měsíce nejsou dost dlouhá doba ani na to, abyste si vybrali nové auto, natož abyste si vybrali člověka, se kterým strávíte zbytek života.
Potkali jsme se úplnou náhodou. Chodili jsme po stejném městě a koukali, jestli kolem ještě někdo nezbyl. No a protože nezbyl, zbyli jsme na sebe zrovna my dva.
Já to poznala hned. Jeho jsem musela chvíli přesvědčovat. Pomohla čína s arašídy a hra na to, že si sama neumím nalít vodu do ostřikovače. V tu chvíli nabyl dojmu, že ho prostě potřebuju a konečně se chytil.
Kupodivu jsme do sebe tak nějak zapadli. Já bych řekla, že jako šroubek a matička, on by řekl, že jako dvacka do kanálu. Dvacka je samozřejmě on!
Potichu odhodím deku a vysoukám se z postele. Našlapuju opatrně, třetí parketa u dveří vrže. Konečně jsem z ložnice venku. V koupelně si nejdřív opláchnu obličej studenou vodou a pak chvíli sbírám odvahu kouknout do zrcadla. Pane jo, těch osmnáct let mi dalo zabrat. Každý rok nová vráska a jedno kilo navíc. Ještě jednou tolik a je ze mě stokilová matrona s valchou na ksichtě. Vlasů ubylo, šedin přibylo, ještě že už mám pár dioptrií a detaily tolik nerozlišuju.
Raději zhasnu a vydám se do kuchyně. Lednička chmury zažene spolehlivě. Zvlášť, když si v ní vzadu, za zeleninou, schovávám karamelový věneček. Uvařím si kafe a pro jistotu pořádně napínám uši, aby mě manžel nevychytal dřív, než si z pusy setřu poslední zbytky cukrové polevy.
Pak se sama pro sebe uchechtnu. V šest ráno? V sobotu? Asi těžko!
Stihnu uvařit oběd, upéct buchtu, vyprat a pověsit dvě pračky prádla, aniž by se doma cokoliv kromě mouchy masařky hnulo. Už je osm a já sedím v kuchyni namalovaná, načesaná, na sobě krajkovou košilku, ve které mi mrzne zadek a sama se sebou uzavírám sázky, v kolik se pohne klika u dveří.
Optimistické JÁ tvrdí, že maximálně do půl hodiny, pesimistické tipuje půl desátou. Obě doufají, že manžel nepřijde s prázdnou. Vždyť přece máme to výročí!
Kytku mít nebude. Kde by ji asi tak schoval? Pod polštář? Nebo do spíže? Ale co třeba parfém? Kabelku? Lístky do divadla? Nebo aspoň novou propisku? Prostě cokoliv, čím by mi po těch osmnácti letech dokázal, že mě miluje. A hlavně, že na mě nezapomněl!
V deset už jsem jako na trní. Dýl jen tak sedět nedokážu. Krajkovou košilku si zespod vyhrnu a cíp strčím za bombarďáky. Na nohy natáhnu pletené ponožky a z komory vytáhnu vysavač. V duchu si představuju scénu, jak se ohýbám s vysavačem pod skříňku, vystrkuju přitom svůj sexy zadek a zatímco se snažím zbavit sto let staré pavučiny, muž se ke mně zezadu přimkne a… vysavač se najednou vypne a za mnou se ozve naštvané: „Musíš tu po ránu dělat takový kravál?“
Je deset deset a manžel stojí uprostřed kuchyně jenom v trenýrkách. Pravou rukou se drbe na hlavě a mžourá jako výr velký. Aby nedošlo k žádné mýlce, ve levé ruce nemá taky nic!
„A proč jsi oblečená jako strašidlo? Copak ty nemáš ve skříni žádné tepláky?“
Přemýšlím, jestli mám udělat scénu hned nebo až po snídani. Nakonec se rozhodnu, že až po obědě a tajně doufám, že mě na něj někam pozve.
Chyba lávky!
„Dojíme šunkofleky ze včerejška nebo jsi něco uvařila?“ položí mi stupidní otázku, sotva dožvýká rohlík s máslem.
Znechuceně se na něj podívám a odfrknu: „Šunkofleky ti dneska budou muset stačit.“
Změří si mě pohledem a položí stupidní otázku číslo dvě: „JE TI NĚCO?“ Na mé „NIC“ samozřejmě nečeká, hodí nádobí do dřezu a odkráčí do kumbálu. A já do velké skříně v předsíni. Celou ji vyšůruju. Vytahám z vrchních polic ložní prádlo, přeskládám rukavice, šály i čepice, prohrábnu každou kapsu kabátu. Přece někde něco musím najít!
Najdu akorát pět špinavých kapesníků, dvě balení žvýkaček a třicet korun. Za to bych si dneska ani kytku nekoupila. Natož výroční.
S úderem dvanácté na stůl naservíruju šunkofleky a kopnu do dveří kumbálu. Asi ne dost silně, protože ani po pěti minutách se chlap neobjeví. Jdu kopnout ještě jednou, tentokrát vyleze. Posadí se za stůl, vidličkou prohrábne oschlé těstoviny se salámem, jednu nudli strčí do pusy a zašklebí se: „Proč je to tak studené? Nám nefunguje trouba?“
„Ty jsi trouba, a ke všemu hluchej,“ seberu ze stolu svůj i jeho talíř, zbytky seškrábnu zpátky do zapékací mísy a odnesu ji ven. Psovi studené šunkofleky vadit nebudou.
Chlap se kupodivu neurazí. Než se vrátím zpátky ze zahrady, cpe se u kuchyňského stolu zmrzlinou bohatě posypanou grankem. Při tom na mě významně mrká:
„Nenatáhneme se po obědě na chvíli v obýváku?“
Mám na sobě ještě pořád sexy košilku a tak zapomenu na všechny křivdy a bez mytí nádobí se ženu pod deku.
S funěním se svalí vedle mě a než napočítám do pěti, spí.
Nejdřív ho prokleju. Představím si, kam všude bych zapíchala špendlíky, kdybych měla jeho panenku woodoo.
Pak v hlavě detailně rozeberu každý rok s ním. A u osmnáctého stroze zhodnotím, že za to stály akorát ty tři měsíce před svatbou.
Nakonec s ním docela surově zatřepu:
„Chrápeš!“ Houknu mu do ucha. Sotva otevře oči, významně si potáhnu ramínko krajkové košilky.
„Co blázníš, babino, dítě je nahoře!“ skoro se lekne a schová se pod deku. Vážně?
„Mladej od včerejška není doma. Jeli se školou na výlet, ty ignorante. Ty sis toho ještě nevšimnul?“ zkouším svůdný úsměv číslo třicet pět a ramínko košilky nechám sklouznout po paži až k lokti.
V tu chvíli ožije: „No jo! Tak to je bezva!“ Vyhrabe se zpod deky, vrátí mi ramínko na původní místo a vyskočí oběma nohama ze sedačky. „Aspoň si trochu odpočineš. A já si zatím půjdu taky udělat svoje! Když tak mi dones kafe, jestli si budeš vařit pro sebe!“ Houkne na mě a zase je v čudu.
V pět večer už jsem vzteky bez sebe. Rázuju po baráku sem a tam a občas pustím do éteru hodně peprnou nadávku. O půl šesté si po šesté zopakuju mantru: Snídej sám, o oběd se poděl s přítelem, večeři dej nepříteli a začnu vařit. Žádný chleba namazaný máslem se ředkvičkou. Tuním kalorickou bombu, ať si to stařík užije. V šest zaklepu na kumbál a když z něj vystrčí hlavu, dožduchám ho do kuchyně. Na stole leží sváteční ubrus, v přítmí plápolají dvě zapálené svíčky, které mi zbyly ještě z Vánoc a ve vzduchu voní krvavý steak s pepřovou omáčkou a opékanými brambory. Večeře vypadá báječně, na rozdíl ode mě. Pořád mám v teplácích zastrčenou krajkovou košilku a navíc jsem celá upatlaná. Steak na pánvičce prskal více než já a smetana mi vyšplíchla přímo do dekoltu.
„Babino, ty jsi vařila?“ pronese překvapeně a oči se mu zalesknou. „My něco slavíme?“
„Neslavíme, proč?“ zeptám se naštvaně a rychle se k němu otočím zády, aby neviděl slzy v mých očích.
„Já myslel, že půjdeme na večeři, když byly na oběd ty studené šunkofleky a mladej není doma!“
„Ty taky někdy myslíš?“ pomyslím si otráveně, nahlas ale řeknu jenom: „Jez, ať ti to zase nevystydne! Dneska už nikam nejdu!“ Sama zakrojím do šťavnatého masa dřív než on. Už chápu dědu, který vždycky říkal babi tak, abychom my děti neslyšely, že jídlo je tisíckrát lepší než sex.
Chvíli je u stolu naprosté ticho, jen sem tam cinkne nůž o talíř. Večeře se mi fakt povedla. Dojedla jsem první! Zasloužím odměnu! Prázdný talíř hodím do dřezu a ani se nenamáhám ho umýt. Za služku jsem byla osmnáct let a ani kytka z toho nekápla. Místo toho si hodím kapsli do kávovaru. „Dáš si taky?“ zeptám se spíš ze setrvačnosti než ze zájmu pít kafe s někým, kdo si ani nevzpomene na to, že si mě před osmnácti lety vzal. Nečekám na odpověď a automaticky vytáhnu z linky druhý hrnek.
Ucítím manželovy velké ruce na svých ramenou. Otočí mě k sobě a dlouho se na mě mlčky dívá. V tu chvíli je veškerá naštvanost pryč. Vpíjím se do jeho čokoládových očích, které jsem si tehdy na první pohled zamilovala. Sakra! To se mi z něj musí i po těch letech pořád klepat kolena? Vztek na chlapa se mění ve vztek na sebe. „Teď máš být naštvaná, zhrzená a ukřivděná. A ne rozněžnělá a nadržená!“ Nadávám si v duchu. Koušu se do jazyka a snažím se zahnat motýly v břiše. Jak to mám ale udělat, když se nakloní těsně k mému uchu a zašeptá: „Nedala by sis k té kávě zákusek?“
„Nedala, já totiž nepekla!“ ušklíbnu se. Jen tak mě neobměkčí, bude se muset trochu snažit!
„Zvu tě do cukrárny!“ nenechá se odbýt. „Dáš si věneček se šlehačkou, puclíku!“ přemlouvá mě, jak by se tady celý den nechumelilo.
„Jestli sis nevšimnul, sladké zásadně nejím, “ odfrknu a do kafe si hodím dvě kostky cukru.
„No tak, přece nebudeme sedět celý večer doma, když je mladej pryč!“ skoro zaprosí! Mám hrát ještě chvíli Bardotku, nebo nemám? Asi to nemá cenu. „Seber vrabce z hrsti, kozo, holub ze střechy dávno uletěl“, napomínám sama sebe.
„Tak šup šup, sundej si ze sebe už konečně hroznou noční košili,“ postrčí mě do koupelny. „Máš pět minut! Nastartuju zatím auto!“
Pche, minuty mi stačí tři. A bude zírat, jaká krasavice ještě pořád jsem! Hodím na sebe naráz krém, make up i řasenku. Ze skříně v předsíni vytáhnu džíny a bledě modrý svetr. Podobný jsem na sobě měla i tehdy, když jsme se seznámili. Z baráku vyletím rychlostí blesku. Oč rychlejší mám start, o to rázněji venku šlápnu na brzdu. Před garáží totiž nestojí má ojetá modrá škodovka, ale úplně nový, bílý Yaris. A v něm sedí na sedadle spolujezdce manžel. Pusu má od ucha k uchu a z okýnka na mě volá: „Budeš řídit? Ve tmě blbě vidím.“ Pokouší se o mě mrákoty: „K- k- kde je moje šmoulinka?“
„Tak to ti řeknu docela přesně. V bazáru! Prodal jsem ji a koupil ti Sněhurku! Všechno nejlepší k výročí, miláčku!“
„Tys nezapomněl?“
„Na co?“
„No že máme výročí přece!“
„Jak bych mohl zapomenout na nejlepší den svého života? Jsem blázen?“ zakroutí nevěřícně hlavou.
Jsem fakt kráva. A pořád mi to nedochází.
„Tak proč jsi mě celý den natahoval? “
„Jak natahoval?“
„No že ses ani nezmínil!“
„Protože ty ses tak krásně vztekala.“
„Takže jsi ze mě měl srandu? To jako vážně?“ vjíždí do mě už zase vztek. V tom si ale
všimnu nápisu VAVULE, nalepeného na předních dveřích. Opatrně pohladím bílou kapotu a konečně zavřu pusu. Otevřu dveře a potichu si sednu. Vevnitř všechno voní novotou.
Je to snad poprvé za celých osmnáct let, co mi došla řeč. Vždycky mám ke všemu tisíc slov. Vždycky si v puse najdu tisíc poznámek, průpovídek, chytrých řečí. A teď mlčím jako ryba.
„Tak už něco řekni, babino. Anebo aspoň nastartuj a konečně mě svez!“ zavelí manžel.
Místo, abych zařadila jedničku, chytnu ho kolem krku a rozbrečím se jako želva. Slova se mi už zase derou z pusy jedno za druhým.
„Já myslela, že už mě nemáš ani trochu rád! Že už sis ani nevzpomněl! Že jsem ti úplně fuk“, blekotám mezi vzlyky.
Už mě zná, protože mi podá připravený kapesník. „Nebul, rozmažeš si make-up!“ napomene mě sice, ale je vidět, že tentokrát ho moje slzy neděsí.
Zato já se zděsím! Tohle jsem fakt pohnojila. Dal mi k výročí auto a já?
Z kapsy džínů vytáhnu pokrčenou permanentku na fotbal. Žmoulám ji dnes po kapsách celý den a čekám na příležitost, kdy ji na něj vytáhnu. Ještě před chvílí jsem považovala roční volňásky na Baník za velký triumf, který žádným esem nepřebije, teď si přijdu trapná, i kdybych vytáhla doživotní permici na FC Barcelona ve VIP zóně.
„Promiň, nic jiného mě nenapadlo“, šeptnu potichu a pro jistotu se pevně chytím volantu, aby si to všechno náhodou nerozmyslel.
„Máš strach, že řeknu apríl?“ přečte mi myšlenky a usměje se.
Mám, ale ani za nic bych to nepřiznala!
