Článek
„Mami, dej,“ říká pětiletý kluk a mávne rukou směrem k mobilu. Žádná věta, žádná prosba, jen jedno slovo. A máma mu ho bez mrknutí oka podá. Přitom ještě před pár lety by dítě v tomhle věku zvládlo vyprávět, co vidělo na hřišti nebo jak chutnala zmrzlina. Dnes? Mnohé děti používají jen základní slova, věty jim dělají problém.
A učitelé i logopedi bijí na poplach.
Krátké věty, ještě kratší pozornost
Děti, které tráví hodiny s mobilem nebo tabletem, slyší méně slov od rodičů a samy méně mluví. Mozek se přitom učí jazyk jen tehdy, když slyší skutečnou řeč – dialog, příběh, otázky a odpovědi. Scrollování videí tohle nenahradí. Výsledek? Slabší slovní zásoba, neschopnost vyprávět souvislý příběh, ztráta schopnosti vyjádřit emoce slovy.
Ve škole je to vidět okamžitě
Učitelé první třídy říkají jednohlasně: děti umí číst slabiky, ale neumí vyprávět, co si přečetly. Nedokáží popsat zážitek, říct celou větu. Místo vyprávění slyšíte jen útržky: „Byli jsme… děda… kola.“
A to není jen problém jazyka. Slabá řeč znamená horší porozumění textu, pomalejší učení, nižší sebevědomí. Dítě, které neumí mluvit, je v nevýhodě ve všem – od diktátů po kamarádství.
Rodiče v pasti
Rodiče často nevěří, že by to mohlo být tak vážné. „Vždyť mluví, když chce.“ Jenže to „mluví“ často znamená: „dej, ne, jo, aha“. Skutečná řeč – vyprávění, popis, vysvětlování – se vytrácí. A pokud rodina tráví večery u obrazovek, ani nemá kde vzniknout.
Dá se to zachránit?
Ano, ale chce to něco, co zní až banálně: mluvit s dětmi. Číst jim nahlas. Povídat si o tom, co dělaly ve škole, co viděly cestou domů, co si myslí o pohádce. Je to pomalé, stojí to čas a pozornost. Ale nic jiného nefunguje.
Pokud to neuděláme, riskujeme, že generace „dětí 2025“ bude generací, která umí swipeovat, ale neumí mluvit. A to je dost děsivá představa.
