Článek
Když dítě zapláče, spustí se lavina
Dítě se rozpláče, protože prohrálo ve hře, dostalo špatnou známku, nebo prostě něco nezvládlo. Učitel ho utěší, ale už ví, co bude následovat: e-mail od rodiče, schůzka s vedením, vysvětlování, proč „dítě trpělo“.
Jenže to dítě netrpělo. Jen zažilo přirozený střet s realitou – a to je přesně to, co ho mělo naučit něco o životě.
Každý den se po učitelích chce, aby byli terapeuti, mediátoři, andělé trpělivosti. Ale málokdo řekne nahlas, že i dítě má nést část zodpovědnosti. Že růst bolí. A že ne každá nepohoda je problém.
Děti zvyklé na pohodu
Dnešní děti umí pojmenovat všechny druhy stresu, ale neumí s ním pracovat. Jakmile se něco nepovede, slyšíme: „Je to moc,“ „Nechci,“ „Já na to nemám.“
Z pohodlí se stal nárok. A z nároku samozřejmost.
Školy, které se snaží být „přátelské“, často místo bezpečného prostoru vytvářejí prostor bezzubý – kde se nic těžkého nesmí stát, protože by to mohlo „ublížit“.
Jenže to, co dětem chybí, nejsou další jistoty. Je to zkušenost, že svět se nezhroutí, když něco nejde podle plánu. Že když dnes něco nezvládnu, zítra to můžu zkusit znovu.
Škola není terapeutická zóna
Nikdo netouží po návratu drilu nebo ponižování. Ale druhý extrém je stejně nebezpečný.
Z hodin se stávají „pohodové bloky“, kde hlavní cíl je, aby se nikdo necítil špatně.
Jenže učení je proces nejistoty. Vždycky. Bez ní se člověk nic nenaučí.
Učitelé to vědí. Ale systém je tlačí do role, která je s učením neslučitelná: „Udělejte to tak, aby se dětem líbilo.“
Z dřívějšího „učíme pro život“ se stává „učíme bez odporu“. A to je katastrofa.
Děti potřebují trénink, ne záchranu
Každé dítě někdy zažije frustraci. Nepodaří se mu projekt, nedostane jedničku, kamarád se s ním pohádá.
To všechno je v pořádku. Je to svět v malém měřítku – a právě tam se učí, že věci se někdy kazí, lidé chybují a vztahy se musí opravovat
Pokud ho ale vždycky někdo zachrání, nikdy se nenaučí vstát.
A tak vychováváme generaci, která se umí perfektně orientovat v emocích, ale neumí s nimi žít.
Děti nejsou křehké nádoby, které se rozbijí, když na ně foukne vítr. Jsou to bytosti, které sílí, když jim dovolíme projít nepohodlím.
Když se učitel stane obětním beránkem
Učitelé dnes často raději couvnou.
Ne proto, že by nevěřili dětem, ale protože už nevěří systému, že za nimi stojí.
Každé „ne“ může být problém. Každé zvýšení hlasu „nepedagogické“. Každá přísnost „toxická“.
Ale přísnost není opakem laskavosti. Přísnost je forma zájmu.
Učitel, který dítěti nastaví hranice, mu říká: „Věřím ti, že to zvládneš.“ A to je mnohem silnější vzkaz než nekonečné „hlavně, ať je ti dobře“.
Štěstí není cíl, ale důsledek
Škola nemá být každý den veselá. Má být skutečná.
Štěstí nevzniká z lehkosti, ale z pocitu, že jsem něco překonal.
Dítě, které zažije neúspěch a zvládne ho, získá sílu, kterou mu žádná chvála nenahradí.
To, že se dítě někdy cítí špatně, není selhání školy. Je to její práce.
Protože učit znamená ukazovat cestu i tam, kde to není pohodlné.
Závěr: Potřebujeme odvahu nechat děti vyrůst
Rodiče chtějí šťastné děti. Učitelé chtějí klid. Společnost chce jistotu.
Ale děti potřebují pravdu.
Že život není vždy příjemný, že úspěch má cenu, že síla se rodí z nejistoty.
A že smutek, zklamání nebo strach nejsou selháním, ale tréninkem pro život.
Možná bychom měli přestat měřit kvalitu školy podle počtu úsměvů – a začít ji měřit podle schopnosti dětí obstát v realitě.
