Článek
Testově dokonalí, jazykově neschopní
Na papíře jsme špička. Umíme vyčasovat nepravidelná slovesa, rozpoznáme předpřítomný čas, víme, kdy použít „some“ a „any“. Jenže jazyk není tabulka. Je to nástroj pro život – a ten jsme se nikdy pořádně neučili používat.
Děti už od první třídy slyší: „Neboj se, řekni to!“ Ale když se spletou, čeká je červené pero, úsměv spolužáka, někdy i posměch. Po letech z nich vyrostou dospělí, kteří sice umí všechno napsat, ale nevysloví ani větu.
Strach, který nás učili
Češi mají hluboko zakořeněný stud z chyb. Ve škole se učíme, že chyba = špatně. Jenže v jazyce je to přesně naopak – chyba je nutnost.
V Nizozemsku nebo Dánsku učí děti angličtinu z filmů, z písniček, z reálných situací. Učitel tam není opravář vět, ale průvodce. U nás? Hlavně nezapomeň čárku, ať máš jedničku.
Když mluvíme, ztrácíme kontrolu
Možná je to náš národní rys – mít vše „pod kontrolou“. Psát umíme, mluvení je risk. Nevíš, jestli si vzpomeneš na slovo, jestli tě někdo neodsoudí. A tak raději mlčíme.
Kolikrát už jsi v cizině chtěla promluvit, ale řekla sis: „To by stejně nepochopili.“ Jenže pochopili. Stačilo otevřít pusu.
Potřebujeme změnit cíl, ne učebnici
Naše děti nemají problém s angličtinou. Mají problém s tím, že se ji učí „správně“. Místo aby mluvily, dělají pracovní listy. Místo hraní scén, luští testy.
Zkusme změnit cíl: Nechceme mluvit dokonale, chceme se dorozumět. Protože opravdový jazyk není o slovíčkách – je o odvaze.
Závěr:
Možná jsme generace, která prošla školou plnou drilu a gramatických cvičení. Ale máme šanci to zlomit – u svých dětí i u sebe.
Angličtina není o známkách. Je to o tom, jestli se dokážeš ozvat, když potřebuješ říct, co cítíš. A na to žádná učebnice nestačí.
