Článek
Kdo zůstal, a kdo utekl
Zatímco ve třídách veřejných škol přibývá asistentů a suplování, soukromé školy lákají na menší kolektivy, projektovou výuku a individuální přístup. Mnozí rodiče tak mají pocit, že „utíkají“ do systému, který konečně funguje. Jenže ten útěk má cenu – a ne jen finanční.
Čím víc rodičů odejde, tím slabší zůstává veřejné školství. Učitelé ztrácí podporu, třídy se plní, a rozdíl mezi dětmi z různých prostředí roste. Tam, kde by měla škola rovnat startovní čáru, ji ještě víc posouvá.
Mýtus o výběrových dětech
Soukromé školy si často říkají „výběrové“. Jenže koho vlastně vybírají? Ne nutně talentované děti – ale ty, jejichž rodiče si to mohou dovolit. Přístup ke kvalitnímu vzdělání se tak stává otázkou peněženky, ne schopností.
A tím se pomalu vytrácí základní smysl školství: být místem, které dává šanci všem, ne jen těm, kteří se narodili do správné adresy.
Obchod se vzděláním
Skutečný problém nejsou jen veřejné školy, ale celý systém, který dovolil, aby se vzdělání stalo obchodem. Soukromé školy nejsou lékem na rozpad státního školství – jsou jeho příznakem.
Místo aby pomáhaly, prohlubují rozdíly. Čím víc jich vzniká, tím víc se vzdělání mění z práva na výsadu. Dítě se stává klientem a učitel poskytovatelem služby. A to je přesně ten moment, kdy přestává jít o vzdělávání a začíná jít o marketing.
Kde začít opravovat
Největší chybou by bylo smířit se s tím, že kdo chce dobrou školu, musí si ji zaplatit. Kvalita nemá být luxusní zboží. Potřebujeme, aby dobrá škola nebyla otázkou štěstí, bydliště ani konta.
Protože dokud budeme vzdělávání měřit podle ceníku, ne podle hodnoty, budeme místo budoucnosti budovat jen nové zdi mezi dětmi.
