Článek
Když jsem letos vstoupila do třídy, kde mělo sedět dvacet pět dětí, chyběly čtyři. Nešlo o chřipku, nešlo o výlet – prostě jen nepřišly. A nikdo pořádně nevěděl proč. Jedno dítě prý rodiče odhlásili na domácí vzdělávání. Druhé už měsíce bojuje s úzkostí a nedokáže do školy dojít. Třetí rodina se odstěhovala, aniž by informovala školu. A čtvrté? „Má problémy, řešíme to,“ slyšela jsem. Jenže za těmi slovy se skrývá ticho.
Ztrácíme celé generace
České školství stojí před paradoxem. Nikdy nebylo tolik možností, podpůrných programů a projektů. Přesto mizí děti z lavic. Podle posledních statistik narůstá počet žáků, kteří dlouhodobě nechodí do školy. Jen v Praze a velkých městech jde o stovky dětí ročně. Někde končí v domácím vzdělávání, jinde prostě přestávají chodit úplně.
Když dítě zmizí ze školy, zmizí z očí. A když zmizí z očí, mizí i z radaru celé společnosti. A my se tváříme, že to není náš problém. Jenže ono je.
Domácí vzdělávání jako únik
Domácí vzdělávání může být v některých rodinách kvalitní cestou. Jenže přibývá případů, kdy jde spíš o zoufalý únik – rodiče už nechtějí bojovat se školou, s učiteli, se systémem. A místo podpory volí „únikový východ“. Výsledek? Dítě se ocitá v izolaci. Bez vrstevníků, bez zkušeností s kolektivem, bez střetů, které formují. A až jednou přijde první neúspěch v reálném životě, nebude mít z čeho čerpat.
Psychika dětí na hraně
Pak tu máme druhou skupinu – děti, které prostě nezvládají do školy vstoupit. Úzkosti, deprese, panické ataky. Fenomén, který dřív existoval spíš na okraji, se dnes stává hlavním proudem. Učitelé vidí, jak se jim před očima hroutí děti, které by ještě před deseti lety v klidu prošly základní školou.
A otázka, která visí ve vzduchu, je jednoduchá: Co jsme to těm dětem udělali?
Mlčení dospělých
Nejhorší na tom není ani absence, ani chaos. Nejhorší je mlčení. Mlčí rodiče, kteří nechtějí přiznat, že nezvládají. Mlčí školy, které nechtějí být viděny jako neúspěšné. Mlčí stát, protože statistiky se dají vždycky nějak uhladit. A mlčíme i my, učitelé – protože jsme unavení a nevíme, jak dál.
Jenže děti mizí. Každé dítě, které přestane chodit do školy, je díra v budoucnosti. Nejen pro něj samotného, ale i pro společnost.
Proč to pocítíme všichni
Když dnes přihlížíme, jak se desetileté dítě zavírá doma a odmítá kolektiv, znamená to, že za deset let tady budeme mít mladého dospělého, který nezvládne pracovat v týmu. Když necháme dvanáctiletého kluka zmizet na online hrách místo školy, vychováme budoucího muže, který neví, jak řešit konflikt jinak než útěkem.
Školství není jen o známkách a testech. Je to trénink života. A když děti ze života mizí, mizí i kus nás.
Jako učitelka a zároveň matka vím, že každý příběh je jiný. A že rodiče většinou dělají to nejlepší, co v tu chvíli zvládnou. Ale taky vím, jaké to je dívat se na prázdnou židli ve třídě. Je to jako díra v srdci. Vím, že už nikdy nebude zaplněná stejným dítětem, se stejným smíchem a stejnými otázkami.
A proto píšu tento text: abychom přestali mlčet. Abychom si všichni uvědomili, že když mizí děti z lavic, nemizí jen žáci. Mizí budoucnost. A že tuhle prázdnou lavici si jednou všimneme všichni – až bude pozdě.
