Článek
„On se prostě neumí chovat.“
Tuhle větu slýchám často. Ve školkách, školách, někdy i na hřišti. Ale žádné dítě se nerodí zlé. Dítě, které „zlobí“, většinou nezvládá samo sebe – a okolí to buď nevidí, nebo na to nereaguje správně.
Některé děti dnes mají všechno – kroužky, hračky, vlastní pokoj, tablet. Ale nemají základní pocit bezpečí. Chybí jim vztah, ve kterém platí smysluplná pravidla.
Bez hranic dítě roste – ale nevyzraje
Dítě potřebuje pevný rám. Když ho nemá, zkouší, co ještě projde. A zlobení je často jen zoufalý test, jestli je někdo zastaví, nastaví mu zrcadlo a řekne: „Dost. Tady je konec.“
Jenže místo toho často slyší jen: „Přestaň. Buď hodný. Dej pokoj.“
Jenže hodné chování se neprosí – to se učí. Trpělivě, důsledně, pořád dokola. Ne jednou větou naštvané mámy s mobilem v ruce. Ne výhrůžkou. Ale taky ne bez pravidel.
Mnoho dnešních rodičů se bojí být pevní. Nechtějí být „příliš přísní“. Ale dítě, které nemá hranice, není šťastnější – je zmatenější. A čím je starší, tím víc to „zlobení“ přerůstá v agrese, vzdor, úzkosti.
Dítě není problém. Dítě potřebuje vést.
Zlobení není chyba dítěte. Je to signál, že někde chybí vedení. Někdy doma. Někdy ve škole. Někdy všude.
Výchova není o tom, mít dítě vždy spokojené. Je to o tom, být mu oporou, když není spokojené. Když se zlobí, vzdoruje, testuje.
A hlavně: neztratit s ním vztah právě ve chvíli, kdy ho potřebuje nejvíc.
Závěr:
Děti nejsou zlé. Ale pokud necháme vyrůstat generaci bez hranic, bez klidu a bez dospělých, kteří je bezpečně vedou, nemůžeme se divit, že to jednou bouchne. A pak už nebude zlobit jen dítě – ale celá společnost.
