Článek
Učitelka druhé třídy mi nedávno řekla: „Já už ani nevím, jestli učím dobře. Ale moje výkazy sedí.“ A v té větě je všechno.
Učitelé nejsou líní. Nejsou neschopní. A rozhodně nejsou roboti. Ale systém je k tomu tlačí. Plánuj, zaznamenávej, vyhodnocuj, vykazuj. Pak to zkontroluj. A hlavně si to podepiš.
Jenže zatímco se data hezky srovnají do buněk, člověk ne.
V jednom týdnu tě rozpláče dítě, které tě poprvé obejme. A hned další den tě dorazí email od rodiče, proč jeho syn nedostal jedničku.
Z dětí jsou případy. Z učitelů výkon.
Pedagogika se mění v administrativu. Děti už nejsou děti – jsou to „individuální vzdělávací potřeby v souladu s podpůrným opatřením 2. stupně“.
A učitelé? Ti mají „výstupy“. Ideálně měřitelné. A hned.
Jenže ne všechno, co má smysl, se dá změřit. A ne všechno, co změříme, má smysl.
Systém si plete efektivitu s vyčerpáním.
Kolik z nás už přestalo tvořit „jen tak“? Kolik učitelů vzdalo nápady, protože „na to není čas“? Kolik jich večer místo klidu doma dohání tabulky, na které se nikdo nikdy nepodívá?
Chceme po učitelích kreativitu, zápal, práci s emocemi. Ale přitom je hodnotíme jako by vyráběli součástky. To není motivace, to je ubíjení.
Co s tím?
Nechci moralizovat. Ale potřebujeme zpátky důvěru. Méně kontrol a více skutečné podpory. Méně vykazování – více prostoru pro práci s dětmi.
A hlavně: připomínejme si, proč jsme do toho šli. Ne kvůli výkazům. Ale kvůli dětem, co se učí číst. Kvůli těm, co se přestali bát mluvit. Kvůli těm, co si nás pamatují.
Závěr:
Škola není továrna. A učitel není robot. Tak se k němu tak přestaňme chovat.
