Článek
Když se dítě druhý den chlubí dokonale napsaným slohem nebo úhledným sešitem, většinou už vím, že to není jeho práce. Rodiče to myslí dobře — nechtějí, aby jejich dítě dostalo špatnou známku, aby vypadalo nešikovně. Jenže tím mu berou to nejdůležitější: možnost se učit.
Když úkol ztratí smysl
Domácí úkol má být příležitostí, aby si dítě něco zkusilo samo. Aby udělalo chybu, zjistilo, co ještě neumí, a příště to zvládlo lépe. Jenže když rodič úkol udělá „radši sám, ať to má hezké“, dítě si neodnese nic. Jen pocit, že jeho vlastní snaha nestačí.
Učitel pak nehodnotí schopnosti dítěte, ale rodiče, který seděl večer nad sešitem s gumou a pravítkem.
Rodiče v pasti dokonalosti
Mnozí rodiče si to ani neuvědomují. Chtějí pro dítě to nejlepší. Ale dnešní tlak na výkon — i v první třídě — je obrovský. Dítě musí číst, psát, počítat, být sebejisté, kreativní, empatické. A tak se rodič bojí, že pokud úkol nebude perfektní, bude to jeho vizitka.
Jenže není. Domácí úkol má být o dítěti. I když je křivý, neumělý nebo polovičatý, pořád je to jeho práce. A to je mnohem cennější než jakýkoli čistý sešit.
Dítě, které se nebojí selhat
Když necháme dítě udělat úkol samo, dáváme mu mnohem víc než jedničku — učíme ho zodpovědnosti, odvaze, samostatnosti. Dítě, které může chybovat, se naučí učit. Dítě, které má všechno hotové bez námahy, se naučí jen spoléhat na ostatní.
A jednou, až půjde o víc než o úkol z češtiny, už nebude vědět, jak se poprat s neúspěchem.
Možná by stačilo jedno
Abychom se přestali bát, že děti nezvládnou svět, pokud je necháme chvilku se trápit. Abychom jim dovolili prohrát malou bitvu, než budou muset vést ty velké. Protože domácí úkol není boj s učitelem. Je to zkouška rodičovské odvahy – nechat dítě růst, i když to bolí.
