Článek
Inkluze jako krásná myšlenka
Když se o inkluzi začalo mluvit, mnozí tleskali. Konečně měly i děti s různými handicapy, poruchami učení nebo sociálním znevýhodněním dostat příležitost vzdělávat se se svými vrstevníky. Vypadalo to jako spravedlivý krok, který posune českou školu k otevřenosti a toleranci.
Realita: papír ano, podpora ne
Jenže realita je úplně jinde. Zatímco na ministerských stolech znějí vznešené vize, učitelé v terénu čelí každodenní přetíženosti. Do jedné třídy dostanou děti s velmi odlišnými potřebami – od nadaných žáků po ty, kteří potřebují individuální přístup. Místo pomoci, kterou jim stát sliboval, často dostanou jen složky plné formulářů.
Učitelé v první linii bez zbraní
Představte si třicet dětí, mezi nimi několik s poruchami učení, dvě s autismem, jedno s ADHD a k tomu pár nadaných, kteří se nudí. A teď jednoho učitele, který to má zvládnout. Bez asistenta, bez speciálního pedagoga, bez času. Výsledek? Neustálý stres, vyčerpání a pocit, že selhává.
Dopady na děti
Největší tragédie je, že na to doplácejí samotné děti. Ty, které potřebují intenzivní pomoc, ji často nedostanou. Ty, které by chtěly jít rychleji dopředu, stojí. Atmosféra ve třídě houstne, rodiče jsou nespokojení a učitelé odcházejí.
Kde se stala chyba?
Problém není v inkluzi samotné. Myšlenka je správná. Chyba je v tom, že se spustila bez reálných podmínek – bez dostatku asistentů, menších tříd, systematického vzdělávání pedagogů. To, co mělo být cestou k rovnosti, se změnilo v každodenní boj o přežití.
Co dál?
Pokud nechceme, aby inkluze zůstala prázdným heslem, musíme konečně přestat hrát divadlo na papíře. Potřebujeme férovou debatu, která přizná realitu. A hlavně – skutečnou podporu pro učitele i děti. Protože jinak inkluze nebude nástrojem spravedlnosti, ale symbolem selhání.
