Článek
Když rodiče učí učitele
Ještě před pár lety se učitel bál hlavně inspekce. Dnes se bojí rodičů. Maily, telefonáty, konfrontace u dveří třídy. „Proč jste dala trojku?“, „Proč učíte podle téhle učebnice?“, „Moje dítě nebude dělat tenhle projekt.“ Učitel se z pedagoga stává obhájcem, který musí vysvětlovat každou minutu výuky.
Škola jako aréna
Někteří rodiče se dívají na školu jako na službu – zaplatili (daně), a tak chtějí mít právo diktovat. Problém je, že místo partnerství vzniká tlak. Dítě vidí, že rodič stojí proti učiteli. Autorita padá. Výsledek? Dítě si vybírá, komu zrovna věřit – a učení jde stranou.
Učitel pod palbou
Každý den učitel lavíruje mezi potřebami 25 žáků, osnovami, papíry a k tomu ještě požadavky rodičů. Jedni chtějí více úkolů, druzí žádné. Jedni trvají na přísnosti, druzí chtějí „pohodu“. Splnit to nejde. Učitel je kritizován, ať udělá cokoli.
Rodiče versus realita
Nejhorší na celé věci je, že se zapomíná na dítě. Místo aby rodič a učitel táhli za jeden provaz, soupeří. A dítě to sleduje – učí se, že pravidla jsou ohebná, že autorita se dá obejít, že když je problém, stačí poslat rodiče „vyjednat“.
Kdo má poslední slovo?
Otázka je jednoduchá: má být škola místem, kde učitelé profesionálně vedou výuku, a rodiče jsou partneři? Nebo se z ní stane supermarket, kde si každý zákazník diktuje podmínky? Pokud platí to druhé, pak učitelé brzy přestanou učit – a začnou jen přežívat.
Co s tím?
Řešení není v boji, ale v nastavení jasných pravidel. Rodiče mají právo se ptát, ale ne diktovat. Učitelé mají povinnost komunikovat, ale i právo na respekt. Škola má být mostem mezi rodinou a vzděláním, ne bitevní arénou ega.
