Článek
Ještě před pár lety platilo, že když dítě udělalo průšvih, doma ho čekal rozhovor, ne obhajoba. Dnes často platí opak. Dítě přijde domů, řekne „učitel byl nespravedlivý“ – a o pár hodin později už má škola v e-mailu stížnost, výhrůžku nebo žádost o prošetření incidentu.
Kdo tu vlastně koho vychovává?
Když se z rodiče stane právník vlastního dítěte, přestává být oporou pro výchovu. Začíná být protivníkem systému, který se jeho dítě jen snaží naučit nést důsledky. A učitel, místo aby mohl řešit výchovu, řeší paragrafy, citace školního řádu a formulace, aby ho nikdo nechytl za slovo.
Učitelé tak dnes víc než kdy dřív váží každé gesto, každý tón hlasu, každý zápis do žákovské. Ne proto, že by chtěli být dokonalí. Ale proto, že vědí, že jediná věta může spustit lavinu e-mailů, schůzek a ponižování.
Začíná to nenápadně.
„Paní učitelko, můj syn říká, že jste na něj zvýšila hlas.“
„Paní učitelko, dcera se doma rozbrečela, prý jste řekla, že píše pomalu.“
A končí to u toho, že učitelé mlčí. Rezignují. Bojí se cokoli říct, cokoli vynutit, cokoli opravit. Protože každá hranice, kterou nastaví, může být zpochybněna.
Výchova se přelévá ze školy do e-mailové komunikace. Rodič, který by měl být partnerem, se často staví do role kontrolora. A dítě? To se rychle naučí, že když bude dostatečně hlasité, rodič ho vždycky podrží. Že chyba se dá přehlušet emocí, odpovědnost nahradit argumentem a omluvu vynechat.
Škola pak už není místem, kde se děti učí životu. Je to instituce, která se brání.
Místo důvěry – protokoly.
Místo rozhovoru – oficiální komunikace.
Místo spolupráce – podezření.
A učitel? Ten, kdo se měl starat o duši dítěte, se mění v někoho, kdo se chrání před útokem.
Je čas to říct nahlas:
Učitel není obžalovaný.
Učitel je ten, kdo stojí uprostřed mezi dítětem a světem – a pomáhá, aby ten střet nebyl fatální.
Ale pokud z něj společnost udělá nepřítele, ztratí tím všichni. Rodiče, děti i škola samotná.
