Článek
Školství jako samozřejmost
Vzdělávání se u nás stalo službou, která „musí fungovat“. Rodič očekává, že dítě dostane všechno – podporu, individuální přístup, výsledky. Ale málokdo se zamyslí, že školství není obchod s garancí spokojenosti, ale veřejná služba, která stojí na důvěře a spolupráci.
Učitelé denně zvládají práci, kterou by v soukromém sektoru dělaly tři různé profese – pedagog, psycholog a administrátor. A přesto je hlavní zpráva, kterou slyší, stále stejná: „Škola to dělá špatně.“
Paradox hojnosti
Máme školství, které je v porovnání s Evropou neuvěřitelně dostupné. Děti mají zdarma učebnice, zdravotní péči, základní vzdělání, v mnoha případech i obědy a pomůcky.
A přesto se stále ozývá nespokojenost – že učitel nepochopil, že dítěti dal moc práce, že známkování je stresující, že domácí úkoly jsou přežitek.
Jenže právě proto, že máme školu zdarma, začali jsme ji brát jako samozřejmost. Když něco nic nestojí, přestává to mít hodnotu.
Ztrácíme respekt k učiteli i ke vzdělání
Učitelé už nejsou vnímáni jako odborníci, ale jako „poskytovatelé služeb“.
Rodiče posuzují jejich práci podle pohodlí svého dítěte, ne podle toho, co se skutečně naučí.
Děti pak přirozeně přebírají postoj: škola je nutné zlo, ne příležitost.
Znalosti, které dřív byly vstupenkou do života, se najednou považují za přítěž. Místo vděku přichází stížnosti. Místo respektu – pochybnosti.
Bez učitelů nebude vzdělání, i když zůstane „zdarma“
Můžeme mít školu bezplatnou, ale bez učitelů, kteří mají sílu a motivaci učit, to stejně nebude fungovat.
Levné vzdělávání není úspěch, pokud stojí na vyčerpaných lidech.
Vzdělání je společenská investice, ne automatický nárok.
Až si to znovu připomeneme, možná konečně přestaneme řešit, kdo má pravdu, a začneme znovu přemýšlet, co má smysl.
Závěr:
Nejlevnější vzdělávání v Evropě by mělo být důvodem k hrdosti. Místo toho se stalo zdrojem neúcty a nepochopení. Možná bychom si měli častěji připomenout, že i to, co je „zadarmo“, má hodnotu – pokud si jí vážíme.
