Článek
Na začátku školního roku stojíš před třídou s pocitem, že máš v rukou budoucnost těch dětí. Máš plán, máš nadšení, máš energii. Jenže roky ubíhají a místo hrdosti se vkrádá otázka: „Má to vůbec cenu?“
Když učitel ztratí víru v to, co dělá, není to okamžik. Je to proces. Nenápadný, pomalý a nebezpečný.
Začíná to drobnostmi: už netrávíš hodiny přípravou na hodinu, protože „to stejně neocení“. Přestaneš psát poznámky do žákovských knížek, protože „to nikoho nezajímá“. Začneš si šetřit energii na odpoledne, protože „ještě musím domů a vařit“.
A pak se jednoho dne přistihneš, že během hodiny počítáš minuty do zvonění. A děti to poznají. Poznají to okamžitě.
Proč se to děje
Není to o tom, že by učitelé byli líní nebo neschopní.
Je to o neustálém tlaku z několika stran:
- Rodiče, kteří hledají viníka, když dítě selhává.
- Ministerstvo, které mění pravidla rychleji než učebnice.
- Společnost, která si myslí, že učitel má „pohodovou práci a spoustu prázdnin“.
A mezi tím vším zůstává učitel, který se snaží držet ideály, ale každý den trochu ztrácí dech.
Co se stane, když víra zmizí
Když učitel přestane věřit ve smysl své práce, neztratí jen on sám.
Ztrácí i děti – protože děti potřebují vidět, že to, co se učí, má pro ně hodnotu. A tu hodnotu jim může ukázat jen někdo, kdo ji sám cítí.
Bez toho se škola mění v továrnu na známky, kde se odříká učivo, sepíše test a jede se dál.
Jak to vrátit zpátky
- Najdi malou věc, na které ti záleží. Nemusí to být celý předmět – stačí jeden projekt, jeden nápad, jedna lekce, kterou uděláš jinak.
- Obklop se kolegy, kteří tě táhnou nahoru. Izolace je největší nepřítel motivace.
- Odpoj se od role „zachránce světa“. Ne všechny děti budou vděčné, ne všechny rodiče pochopí. A to je v pořádku.
- Postav si vlastní hranice. Učitel, který shoří, už nikomu nepomůže.
Tahle práce je běh na dlouhou trať. A v tom běhu přijdou chvíle, kdy nebudeš chtít pokračovat. Ale smysl se dá znovu najít – možná ne tam, kde byl na začátku, ale tam, kde ti dává sílu pokračovat.
