Článek
Učitelé mají prázdniny, končí v jednu, mají spoustu volna. Tak zní populární mýty, které slyšíme pořád dokola. Jenže realita je jiná: práce učitele dnes znamená psychickou zátěž, která se hromadí roky – až jednoho dne přeroste únosnou mez. A pak přichází ticho. Ticho, ve kterém si kolegyně v kabinetu šeptem sdělují, že „bere něco na nervy“. Ticho, ve kterém si učitel po odpolední poradě sedne doma na gauč, zírá do zdi a cítí se prázdný.
Co se děje za zavřenými dveřmi sboroven
Navenek učitel funguje: učí, hodnotí, připravuje. Ale v hlavě mu běží nekonečný seznam povinností – papíry, třídní schůzky, rodiče, inspekce, testování, suplování, krizové situace s dětmi. K tomu tlak vedení a společnosti, že „musí vydržet“. Každá chyba se dnes snadno dostane na sociální sítě a stává se veřejným soudem.
Výsledek? Neustálý stres, nespavost, pocit, že nikdy není dost dobrý. A tak přichází první recept od lékaře. „Je to jen na chvilku,“ říká si. Jenže ta „chvilka“ se u mnohých protáhne na roky.
Proč o tom mlčíme
Ve sborovnách se o tom nemluví, protože přiznat, že beru antidepresiva, znamená přiznat slabost. Učitel má být pevný, vyrovnaný, vzor pro děti. Jenže kdo z nás by chtěl, aby jeho slabost byla téma pro půlku okresu? A tak se mlčí. Všichni ví, ale nikdo neřekne nahlas.
Nejde jen o učitele – ale o děti
Vyčerpaný učitel učí jinak. Nemá energii, trpělivost, chuť tvořit. A děti to cítí. Třída pozná, když učitel jede „na autopilota“. Čím víc učitelů je na hraně, tím víc to dopadá na vzdělávání jako celek.
Co s tím
- Mluvit o tom otevřeně. Učitelé nejsou stroje, a psychická podpora by měla být samozřejmou součástí profese.
- Systémové změny. Méně byrokracie, více asistentů, reálná podpora vedení škol.
- Kultura ve sborovnách. Místo soutěže „kdo toho zvládne víc“ vytvořit prostředí, kde se dá říct „už nemůžu“.
Antidepresiva nejsou selhání. Selhání je nechat učitele padnout, aniž by měl možnost se zachytit.
