Článek
V diskusích se to vždycky zjednoduší: „Mladí nechtějí učit, protože chtějí víc peněz.“
Jenže tohle je jen pohodlná výmluva. Skutečné motivy jsou mnohem hlubší — a pro školství daleko nepříjemnější.
1) Systém, který je semele dřív, než stihnou zakotvit
Mladí přicházejí s ideály. Chtějí měnit svět, chtějí pracovat s dětmi, chtějí přinášet nové metody.
A během prvních týdnů zjistí, že školství je labyrint nepsaných pravidel, papírů, strachů a vnitřních hierarchií.
„To se takhle nedělá.“
„To si nech až budeš mít praxi.“
„Tohle u nás nezavádíme.“
Místo podpory dostanou brzdu.
2) Zkušenější kolegové nejsou mentoři, ale přeživší
Někteří starší učitelé jsou skvělí. Otevření. Nápomocní.
Ale mnozí jsou jen unavení, vyhořelí, cyničtí.
Mladý učitel pak vidí svou možnou budoucnost — a lekne se.
„Chci takhle vypadat za dvacet let?“
Když je sborovna plná frustrace, člověk rychle pochopí, že tady nezestárne důstojně.
3) Atmosféra strachu
Vedení často jede ve stylu „hlavně nedělat problémy“.
Mladý učitel je kontrolovaný, upozorňovaný, peskovaný za detaily.
A když jde o podporu? Nic.
Někde je to ještě horší:
- vedení řeší reputaci školy, ne lidi
- chyby se neodpouštějí
- učitel má mlčet a držet linku
Tohle nevydrží nikdo, kdo má na výběr.
4) Neohraničená práce
Učitelství není práce „od-do“.
Je to spíš stav. A mladí to poznají rychle:
- komunikace s rodiči nonstop
- přípravy o víkendu
- papíry večer
- suplování bez odměny
Jenomže mladí tolik nemilují „obětování“. Chtějí život. Partnera. Volný čas. Normální režim. A mají pravdu.
5) Rodiče jako zákazníci, ne partneři
„Máte odpovědět hned.“
„Udělali jste to špatně.“
„Moje dítě je speciální případ.“
Mladí učitelé už nezažili autoritu školy. Oni jsou první linie. Přebírají tlak, který dřív ani neexistoval. A většina z nich zjistí, že v 25 letech nepotřebuje být někomu boxovací pytel.
6) Absence jasného výhledu
V jiných profesích víte, kam můžete vyrůst.
Ve školství?
- učitel
- učitel
- učitel
- možná zástupce
- a pak vedení, kde už se řeší úplně jiné věci než děti
Mladí chtějí vývoj, perspektivu, růst. Ne třicet let stejné židle v téže třídě.
7) Pocit, že na nich stojí změna, ale bez prostoru ji udělat
Stát říká „digitalizace“.
Kraj říká „inovace“.
RVP říká „modernizace“.
Ale ve třídě se jede pořád stejně. A když mladý učitel přijde s nápadem, naráží na větu:
„Máme jiné priority.“
Takže se drží systém pokrytecké rovnováhy:
mladí by měli školu změnit, ale ne moc nápadně.
Co z toho plyne?
Neutíkají kvůli penězům. Ty jsou jen poslední kapka.
Utíkají, protože vidí, že v tomhle prostředí nezůstanou zdraví, mladí ani svobodní.
A pak se všichni diví, že ve třídách zůstávají jen ti, kteří už nemají kam jít.
